II. ÚS 552/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Parmou, advokátem, se sídlem Komenského 113, Sokolnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2232/2015-220 ze dne 29. října 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 99/2010-131 ze dne 20. září 2011 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 42/2009-79 ze dne 24. března 2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2016 a kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 24. 4. 2016, které splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 5, čl. 6, čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Současně navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 42/2009 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal ochrany své osobnosti, když žádal, aby žalovaná byla povinna zaslat na jeho adresu doporučený dopis s omluvou ve znění uvedeném v žalobě a aby stěžovateli zaplatila 5 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaná o něm rozšiřovala nepravdivé informace, které použila ve svědecké výpovědi v trestní věci vedené proti stěžovateli u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 9 T 22/2003, čímž docílila jeho uvěznění za spáchaný trestný čin vraždy. Poškodila ho i tím, že se s ním nechala rozvést, kdy v rámci rozvodového řízení ho donutila podepsat smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že výpověď žalované jako svědkyně v trestním řízení, která ve spojení s dalšími provedenými důkazy vedla k odsouzení stěžovatele, nelze pokládat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dle odvolacího soudu takto nelze hodnotit ani postup žalované v občanskoprávních sporech, neboť řízení o vypořádání společného jmění manželů dle tvrzení stěžovatele není ani dosud skončeno.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost vyvozoval z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska uplatňovaných důvodů po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy pochybily, když neprovedly důkaz jeho výslechem jako účastníka řízení ani další navržené důkazy. Má za to, že jeho výpovědí by se prokázala důvodnost žaloby. Další pochybení spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno zúčastnit se jednání u soudu prvního stupně, byť o to žádal. Nemohl se tak vyjádřit k osobě soudce a reagovat na průběh dokazování, případně činit návrhy. U odvolacího soudu sice přítomen byl, ale ani zde nebyl proveden jeho výslech. S výkladem Nejvyššího soudu, jak jej učinil ve stanovisku sp. zn. Cpjn 13/2007 ze dne 14. 4. 2010, na něž dovolací soud v napadeném usnesení odkázal, stěžovatel nesouhlasí. V dalším odkazuje na podanou žalobu, odvolání i dovolání. V závěru své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v průběhu řízení vyslovil nesouhlas s postupem svého právního zástupce, který mu byl ustanoven, a stěžoval si na něj, což lze zjistit ze spisu.

6. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li je jako celek považovat za spravedlivé.

8. Ústavní soud nepokládá napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní, neboť z jejich odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely a jak se vypořádaly s argumentací stěžovatele. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací po provedeném dokazování dospěly k závěru, že žalovaná se žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedopustila, neboť v trestním řízení vystupovala jako svědkyně a stěžovatelem žalovaná tvrzení byla součástí její výpovědi jak v soudním, tak v přípravném řízení. Z ústavního hlediska je přitom významné, že žalovaná v právním postavení svědka nebyla za vyslovení údajů a úsudků v trestním řízení vedeném proti stěžovateli stíhána či pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu či přestupku (např. trestných činů křivé výpovědi či křivého obvinění), naopak podáním svědecké výpovědi plnila zákonem stanovenou občanskou povinnost, přičemž z plnění této zákonné povinnosti nijak nevybočila.

9. Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.

10. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele podané proti stejným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 23/12 ze dne 18. 10. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele. V uvedeném usnesení řešil i namítané neprovedení důkazu výslechem stěžovatele jako účastníka řízení, plně se však ztotožnil s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, v němž je poukázáno na nadbytečnost takového důkazu. Protože důvody citovaného usnesení plně dopadají i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na odůvodnění tohoto svého předchozího rozhodnutí odkazuje, aniž by shledal důvod se od něho jakkoliv odchýlit.

11. Nad rámec své první ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nebyl přítomen u jednání soudu prvního stupně, ač o to požádal, takže se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům a nemohl činit návrhy. Stejnou námitku téhož stěžovatele řešil Ústavní soud v souvislosti s projednáním jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze, jimiž nebylo vyhověno jeho další žalobě na ochranu osobnosti, kterou se domáhal proti svědkovi vypovídajícímu ve stejné trestní kauze také omluvného dopisu a náhrady nemajetkové újmy v penězích. I tuto ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1519/11 ze dne 3. 2. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž uvedenou námitku o nezajištěné účasti stěžovatele na ústním jednání shledal nepřípustnou s odkazem na nevyčerpaný prostředek k ochraně práva stěžovatele - žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř.

12. Ústavní soud v nyní projednávané věci nadto shledal, že soud prvního stupně v protokolu o jednání ze dne 24. 3. 2010 řádně vyložil důvody, pro které jednal bez účasti stěžovatele, pouze za přítomnosti jeho právního zástupce. Z rozsudku odvolacího soudu pak výslovně vyplývá, že odvolací soud ve věci nařídil jednání a zajistil na něm účast stěžovatele, přičemž z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem je zřejmé, že stěžovatel dostal příležitost, aby se k věci vyjádřil. Pokud odvolací soud nepovažoval za potřebné ho vyslýchat jako účastníka řízení, v odůvodnění rozsudku uvedl důvody, které ho k tomu vedly.

13. Pro posouzení dané věci je relevantní, že v průběhu řízení posuzovaném ve svém celku byla stěžovateli dána možnost, aby uplatnil své návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel také plně využil. Samotná okolnost, že soud prvního stupně nezajistil jeho účast na jednání (jednal však v přítomnosti jeho právního zástupce) neznamená porušení práva na přístup k soudu (srov. též závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 701/13 ze dne 6. 5. 2013, v němž Ústavní soud přezkoumával soudní rozhodnutí, kterými byla zamítnuta další žaloba stěžovatele, jíž se domáhal vůči ustanovenému obhájci v dané trestní věci náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku údajného porušení povinností vyplývajících žalovanému z postavení obhájce).

14. Pokud stěžovatel nyní poukazuje na to, že nesouhlasil ani s postupem svého právního zástupce, který mu byl ustanoven pro řízení o ochranu osobnosti, z obsahu spisového materiálu vyplývá, že Vrchní soud v Praze vyhodnotil jeho stížnost na právního zástupce jako nedůvodnou, když tvrzení stěžovatele shledal za vyvrácená obsahem spisu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 99/2010 -114 ze dne 12. 4. 2011).

15. V posuzovaném případě stěžovatel rozšířil svou původní ústavní stížnost o argumentaci proti v mezidobí vydanému usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jeho dovolání. Dovolací soud k otázce namítané stěžovatelem, zda svědek může způsobit neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 13/2007 ze dne 14. 4. 2010 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2010), které vzal odvolací soud plně v úvahu, ale s nímž stěžovatel nesouhlasí. Skutečnost, že se soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona) učiněný v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281). Uvedenou otázku ostatně stěžovatel vznesl i v dovolání proti rozhodnutím o žalobě na ochranu osobnosti podané proti jinému svědkovi vypovídajícímu v jeho trestní věci, přičemž rozhodnutí o dovolání bylo předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1519/11 a bylo shledáno ústavně konformním. K tomu je vhodné pouze dodat, že interpretace a aplikace jiných než ústavních norem náleží do výlučné kompetence soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, pokud shledá, že některá z norem podústavního práva byla vyložena způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v projednávaném případě nezjistil.

16. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a dalších tvrzených ústavních práv.

17. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

18. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení § 62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 552/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies