IV. ÚS 227/15 #2

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RPG Byty, s. r. o., se sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné č. j. EPR 173686/2014-5 ze dne 10. července 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 487/2014-13 ze dne 31. října 2014, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že elektronickým platebním rozkazem, vydaným Okresním soudem v Karviné dne 10. 7. 2014 pod č. j. EPR 173686/2014-5, bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 12 087 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 2 070,50 Kč (výrok III).

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 71 Co 487/2014-13 ze dne 31. 10. 2014 změnil výrok III rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 258 Kč.

Stěžovatelka v odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2014. Odvolací soud námitky stěžovatelky neakceptoval, přičemž zdůraznil, že § 14b advokátního tarifu má širší dopad než nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). Na základě citovaného ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení ve všech řízeních, která byla zahájena návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, což se netýká jen bagatelních sporů, které mají původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách. Krajský soud v návaznosti na to shledal, že v dané věci byla aplikace § 14b advokátního tarifu namístě, neboť se zde jednalo o jeden z typických nároků (nárok na úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), které stěžovatelka jako významný pronajímatel obvykle uplatňuje u soudu. Ve vztahu ke stěžovatelkou namítané nerovnosti stran odvolací soud uvedl, že každá úprava odměn advokáta je v základu paušální a má v sobě zakotvenou určitou nerovnost. Je sice pravda, že advokát stěžovatelky má v případě podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za prvé úkony sníženou sazbu odměny oproti právnímu zástupci žalovaného, avšak toto se týká pouze podání žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech, které obecně vyžadují méně práce, a týká se pouze úkonů do podání odporu; poté už je odměna obou procesních stran stanovena dle stejných kritérií.

Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů o nákladech řízení nesouhlasila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti polemizovala s názorem odvolacího soudu, podle něhož § 14b advokátního tarifu lze aplikovat na všechny návrhy podané prostřednictvím elektronického formuláře, přičemž jej označila za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (viz např. již zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11). Výše citovanou judikaturu podle stěžovatelky nepřípustně nerespektoval samotný zákonodárce, když v ní jednoznačně definovaná pravidla o náhradě nákladů řízení přepsal podzákonným předpisem. Stěžovatelka dále na podporu své argumentace popsala situace, do nichž se účastníci řízení dostávají a jež vedou k tomu, že jim i přes vítezství ve sporu není zaručena adekvátní náhrada vynaložených nákladů řízení. Upozornila na to, že subjekt vymáhající pohledávky po více dlužnících, jejichž výše nedosahuje 50 000 Kč, je diskriminován v návratnosti nákladů na právní zastoupení oproti jiným žalobcům, což odporuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc předložil plénu ke zrušení § 14b advokátního tarifu.

Pro případ, že by ustanovení § 14b advokátního tarifu nebylo shledáno protiústavním, se stěžovatelka ohradila proti jeho aplikaci v projednávané věci. Porušení svého práva na spravedlivý proces, práva na právní pomoc a práva na ochranu vlastnictví spatřovala v tom, že jí jako plně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 7 advokátního tarifu, nýbrž právě ve spojení s § 14b advokátního tarifu. Stěžovatelka konstatovala, že soudy při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. formulářových žalob postupují zcela mechanicky, bez ohledu na podstatu sporu, když je pro ně důležitá pouze totožnost žalobce. V této souvislosti stěžovatelka pak odmítla, jako mylnou, představu obecných soudů, že by její návrhy bylo možno označit za rutinní, či za pouhé administrativní úkony, navíc podávané pouze s vidinou přiznaných nákladů řízení.

Po zvážení stížnostních námitek, i obsahu naříkaných soudních aktů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení procesních předpisů ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 100/69 SbNU 667); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Ústavní soud předesílá, že argumentačně, a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů, se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž neshledal podmínky pro vyhovění předložených ústavních stížností (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 475/15 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1717/15 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1567/15 ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1149/15 ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1784/15 ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015 aj.). Přímo ve věci stěžovatelky pak Ústavní soud rozhodl usneseními sp. zn. II. ÚS 249/15 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 229/15 ze dne 29. 3. 2016 a sp. zn. III. ÚS 228/15 ze dne 19. 5. 2016. Jelikož v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje.

K tvrzení stěžovatelky o protiústavnosti § 14b advokátního tarifu Ústavní soud podotýká, že stejně jako v dříve rozhodovaných věcech, ani tuto ústavní stížnost neshledává způsobilou v tom směru, že by na jejím základě bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení advokátního tarifu.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolávala, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení § 14b advokátního tarifu, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 227/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies