I. ÚS 2047/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Račana, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, se sídlem Komenského 4, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 21 Cdo 5047/2014-426, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České pojišťovny, a.s. a Kalora, a.s. jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel utrpěl v roce 2004 pracovní úraz důsledkem dopravní nehody v pracovní době, za který byl odškodněn, avšak podle stěžovatele nedostatečně. Proto v roce 2008 podal proti svému zaměstnavateli, Kalora, a.s., žalobu na náhradu škody, ve které se domáhal zaplacení dalších částek. Pro nyní posuzovanou ústavní stížnost je relevantní spor mezi stěžovatelem na jedné straně a Kalora, a.s. a Českou pojišťovnou, a.s., na druhé straně, o to, zda má být stěžovatel odškodněn také za poranění pravého kolene.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 15 C 129/2008 žalobu stěžovatele zamítl. Podle něj stěžovatel neprokázal, že poranění pravého kolene bylo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Soud shledal, že znalecký posudek tuto příčinnou souvislost, na rozdíl od jiných poranění, nepostavil na jisto, ale pouze uvedl, že ji nelze vyloučit. Soud vzal také v potaz, že stěžovatel o problémech s pravým kolenem lékaře informoval až po více než roce od nehody. Přitom ze zdravotní dokumentace vyplývalo, že v období roku po nehodě byl u lékaře osmkrát s potížemi s levým kolenem a u chirurga s dalšími obtížemi dvanáctkrát. Soudu se tedy jevilo "zcela nepravděpodobným, že by při přetrvávající bolesti pravého kolenního kloubu nezmínil tyto svému ošetřujícími lékaři a levé koleno by léčil lékařem a pravé užíváním tabletek proti bolesti." Okresní soud na závěr svého hodnocení dodal, že "otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, kterou soud zjišťuje, nikoliv otázkou znaleckou ... a musí být postavena najisto, nepostačuje pravděpodobnost".

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 7. 2014 č. j. 12 Co 249/2014 rozhodnutí okresního soud potvrdil. Podle něj je správný názor, že stěžovateli se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi zraněním pravého kolene a pracovním úrazem.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, ve kterém především namítal, že důkazní standard prokázání příčinné souvislosti aplikovaný okresním a krajským soudem je nepřijatelně vysoký a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i některými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o absenci příčinné souvislosti mezi nehodou a poškozením pravého kolene. Dodal, že otázka příčinné souvislosti není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

II. Argumentace stran

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jeho závěr, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil dovolací důvod je nesprávný. Stěžovatel nežádal dovolací soud, aby přezkoumával skutkové závěry, ale žádal přezkoumání jasně formulované právní otázky, totiž zda příčinná souvislost musí být postavena najisto a nepostačuje vyšší míra pravděpodobnosti, tedy v jakém vzájemném poměru mají byt jednotlivé skutkové okolnosti, z nichž případná příčinná souvislost vyplývá. Stěžovatel také namítá, že napadené usnesení je nedostatečně odůvodněno.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že i přes argumentaci stěžovatele ve skutečnosti v projednávané věci jde pouze o to, že z provedených důkazů nebylo možno dovodit zcela najisto, ale ani s vyšší mírou pravděpodobnosti, což je standard navrhovaný stěžovatelem, že by jím tvrzená vzniklá škoda byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Proto posuzování stěžovatelem nastolených otázek by v dané věci bylo čistě akademické a nemohlo by mít na posouzení a rozhodnutí ve věci samé vliv.

Podle vyjádření České pojišťovny, a.s., stěžovatel důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a poškozením pravého kolene neunesl ani na vysoké míře pravděpodobnosti.

Kalora, a.s., ve svém vyjádření navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel v dané věci neunesl důkazní břemeno.

V replice stěžovatel trvá na své ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že otázka standardu důkazního břemeno, tak jak ji vymezil v dovolání, je otázkou právní. V nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333) Ústavní soud dovodil, že pokud je důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti tvrzené žalobcem jako jednou stranou řízení zcela nepřiměřeně vysoký, tak v důsledku je i důkazní břemeno kladené na tohoto účastníka řízení zjevně nepřiměřené a dochází k porušení jeho práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V odůvodnění tohoto nálezu mimo jiné uvedl, že je nutné reflektovat, že žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Absolutní jistota je tedy důkazní standard, který není možno v soudním řízení aplikovat, neboť by při tom důkazní břemeno prakticky nebylo možno unést. Proto vyžadování, aby skutkový závěr mohl být učiněn "zcela jednoznačně" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti" je standardem nadměrně vysokým a porušuje mimo jiné čl. 37 odst. 3 Listiny.

Tato situace však v nyní posuzovaném případu nenastala, neboť obecné soudy nevyžadovaly, aby stěžovatel příčinnou souvislost prokázal "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti", ale měly za to, že stěžovatel je jednoduše na základě provedených důkazů o existenci příčinné souvislosti nepřesvědčil. Odůvodnění okresního soudu je v tomto ohledu dostatečně jasné a přesvědčivé a Ústavní soud bez toho, aby zasahoval do hodnocení důkazů provedených tímto soudem, což mu nepřísluší, nemůže do jeho záběrů zasáhnout.

Je nicméně pravdou, že okresní soud na závěr svého hodnocení důkazů uvedl, že otázka příčinné souvislosti musí být postavena najisto a nepostačuje pravděpodobnost. Ústavní soud toto vyjádření nepovažuje za nejšťastnější, avšak v kontextu celého odůvodnění okresního soudu se nezdá, že by odmítal jakýkoliv náznak pochybností ohledně prokázání příčinné souvislosti. Spíše se zdá, že okresní soud byl názoru, že stěžovatel příčinnou souvislost neprokázal ani s vysokou mírou pravděpodobnosti (srovnej poukaz okresního soud na to, že se mu jeví "zcela nepravděpodobným", že by si stěžovatel na problémy s pravým kolenem nestěžoval dříve).

Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na přístup k Nejvyššímu soudu. Na rozdíl od nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014, na který stěžovatel poukazuje, totiž nebylo jeho dovolání odmítnuto pro vady pověřeným členem senátu, ale o jeho dovolání rozhodl řádný senát Nejvyššího soudu, který jej shledal nepřípustným. Byť se Nejvyšší soud mýlí v hodnocení dovolacího důvodu formulovaného stěžovatelem v dovolání, tak chybný výklad podústavního práva sám o sobě není porušením základního práva. Právo na přístup k soudu a ani právo na spravedlivý proces obecně negarantuje určitý výsledek řízení, či správný výklad právních předpisů soudem, ale pouze spravedlivost procesu. Podstatným faktorem v této věci tak zůstává, že v případě stěžovatele nebylo nepřípustně vysoké důkazní břemeno nižšími soudy aplikováno, jak je vyloženo výše, a nesprávným názorem Nejvyššího soudu tedy nebylo porušeno žádné jeho základní právo.

Nakonec Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na řádné odůvodnění rozhodnutí. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručné, ale je z něj zřejmé, proč Nejvyšší soud rozhodl, tak jak rozhodl. Přitom je nutno vzít v potaz, že odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz § 243f odst. 3 občanského soudního řádu). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, § 41). Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti, se netýkaly odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale soudů nalézacích, případně v menší míře odvolacích, u kterých požadavky na odůvodnění jsou přísnější. Odůvodnění napadeného usnesení naopak splňuje i podmínky kladené na odůvodnění odmítnutí dovolání formulované v judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Krátké odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud je jasné a logické, tedy není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces. V opačném případě by byl zcela popřen smysl § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, který sleduje legitimní cíl zefektivnění dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, jako mimořádného opravného prostředku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2498/14 ze dne 26. 5. 2015, bod 14).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2047/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies