I. ÚS 3248/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015 č. j. 16 Co 64/2014-650 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 12. 2013 č. j. 8 Nc 189/2011-415, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení a M. S., zastoupené Mgr. Radkou Ježkovou, advokátkou se sídlem Dobrovského 1, Vyškov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení

1. V prosinci 2010 se stěžovateli a vedlejší účastnici narodily dvě dcery. V dubnu následujícího roku podala vedlejší účastnice návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem a návrh na určení výživného k těmto dětem, přičemž požadovala svěření dětí do své výlučné péče. Stěžovatel se svěřením dětí do péče vedlejší účastnice původně souhlasil, v průběhu řízení však své stanovisko změnil a navrhl, aby obě děti byly svěřeny do jeho výlučné péče. Předběžným opatřením byl upraven styk stěžovatele s dětmi. Za nerespektování tohoto opatření, konkrétně za dvojí zmaření styku stěžovatele s dětmi, byla matce uložena pokuta. Ve věci samé Okresní soud ve Vyškově rozhodl rozsudkem ze dne 5. 1. 2012 č. j. 8 Nc 189/2011-361. Tento rozsudek byl nicméně usnesením Krajského soudu v Brně zrušen a věc byla Okresnímu soudu ve Vyškově vrácena k dalšímu řízení, neboť bylo třeba doplnit dokazování výslechem navrhovaných svědků a vypracováním znaleckého posudku výchovné způsobilosti obou rodičů.

2. Okresní soud ve Vyškově dokazování doplnil a rozsudkem ze dne 18. 12. 2013 č. j. 8 Nc 189/2011-415 svěřil děti do péče matky [a dále rozhodl o výši (dlužného) výživného a upravil stěžovatelův styk s dětmi]. V odůvodnění svého rozhodnutí soud mimo jiné uvedl, že obě děti mají silnější citovou vazbu k matce, se kterou od narození vyrůstají, že se o ně vedlejší účastnice dle všeho stará naprosto řádně a že změna výchovného prostředí by pro ně byla traumatickým zážitkem. Dále uvedl, že poté, co jí byla uložena pokuta za maření styku stěžovatele s dětmi, vedlejší účastnice již své chování korigovala žádoucím směrem, takže se nyní stěžovatel s dětmi stýká, byť předávání dětí v důsledku konfliktů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí stále probíhá ve vypjaté atmosféře.

3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2015 č. j. 16 Co 64/2014-650 tak, že svěření dětí do péče matky potvrdil. K tomuto závěru dospěl mimo jiné i na základě doplnění dokazování. Odvolací soud například provedl důkaz několika čísly časopisu Český Naháč, přičemž konstatoval, že uveřejnění pornografických fotografií vedlejší účastnice neprokazuje, že je v pornografickém průmyslu činná i v současnosti. Dále odvolací soud uvedl, že neférový boj o děti a navádění k napadení stěžovatele jinou osobou samo o sobě nesnižuje výchovnou způsobilost matky a není důvodem pro odnětí nezletilých z prostředí, ve kterém se cítí spokojeně a zdárně se v něm dosud vyvíjejí. Odvolací soud pak uzavřel, že s ohledem na pomyslný žebříček hodnot je sice stěžovatel hodnocen výše, ale neznamená to, že by byl výchovně způsobilejší než vedlejší účastnice, přičemž tato se o děti řádně stará a má s nimi silnější citovou vazbu, a proto není důvodu rozhodovat o střídavé péči, popřípadě o výlučné péči otce.

4. Obě posledně zmíněná rozhodnutí, tedy rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 12. 2013 č. j. 8 Nc 189/2011-415 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015 č. j. 16 Co 64/2014-650, napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností.

II. Argumentace stran
5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rodinný život zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); právo na rodičovství, ochranu rodiny, právo na péči a výchovu jeho dětí zakotvené v čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny; a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) soudy zcela opomenuly jím navržené důkazy, konkrétně důkazy prokazující, že matka pracuje v pornografickém průmyslu a že zaplatila svému známému, aby stěžovatele fyzicky napadl; 2) soudy v rozporu například s nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) bez dalšího přejaly závěry ze znaleckého posudku; 3) existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, což je ve světle judikatury Ústavního soudu [například nálezu sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269), nálezu sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. III. ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007 (N 230/47 SbNU 1005)] nepřípustné. K poslednímu bodu stěžovatel uvádí, že kritéria vymezená Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 splňuje lépe nebo přinejmenším stejně jako matka, proto měly být děti svěřeny do jeho výlučné péče, případně alespoň do péče střídavé. Konkrétně uvádí, že lépe zajistí zachování identity dětí a jeho rodinných vazeb, neboť matka byla sankcionována za opakované maření styku dětí s ním a nutila děti označovat jako tatínka jinou osobu, a že má lepší materiální zabezpečení a větší morální integritu. Stěžovatel dále upozorňuje, že soudy nejen, že navzdory těmto skutečnostem nesvěřily děti do jeho výlučné péče, ale nerozhodly ani o péči střídavé, aniž by náležitě vyargumentovaly, proč tato není v daném případě v zájmu dětí [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], a připomíná, že pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014).

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud ve Vyškově a Krajský soud v Brně jako účastníci řízení a Martina Sovová jako vedlejší účastnice řízení.

7. Okresní soud ve Vyškově zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.

8. Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se stěžovatelem nikdy nesdílela domácnost. Dále zdůraznila, že nikdy nebránila styku dětí se stěžovatelem, jelikož nebylo-li možno styk pro zdravotní indispozici dětí uskutečnit, vždy stěžovateli navrhla náhradní termíny, kterých ovšem ne vždy využil. Dále poznamenala, že děti si v době styku se stěžovatelem vyzvedávají převážně jejich prarodiče (rodiče stěžovatele). Vedlejší účastnice dále zdůraznila, že je sice pravdou, že udělala chybu a pózovala při tvorbě několika erotických fotografií, nicméně stalo se tak ještě před narozením dětí, fotografie byly jednorázově zpeněženy a vedlejší účastnice již bohužel nemůže nijak ovlivnit četnost jejich vydávání. Rovněž není pravdou, že by někomu zaplatila, aby stěžovatele fyzicky napadl. Výpověď útočníka, který byl pro napadení stěžovatele odsouzen trestním příkazem a který toto tvrdí, učiněná před notářem, je nepravdivá, stěžovatel k ní útočníka donutil. Konečně stran tvrzeného přejímání závěrů ze znaleckého posudku uvádí, že oba znalci byli podrobně vyslechnuti před soudem, kde byly rovněž řešeny veškeré stěžovatelovy výhrady. S ohledem na již řečené a na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje argumentaci uplatněnou již před Krajským soudem v Brně, vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

10. Vyjádření vedlejší účastnice bylo stěžovateli zasláno k replice. Stěžovatel v ní tvrzení vedlejší účastnice označil za ničím nedoložené nepravdy. Dále pak upozornil, že morální integrita vedlejší účastnice je stále nedostatečná, přičemž připomněl uveřejňování jejích pornografických fotografií a sdělil, že v březnu 2016 byl psychologem Krizového centra pro děti a dospívající, k němuž nezletilé zavedl, zaslán podnět na Městské státní zastupitelství v Brně, neboť se mu nezletilé svěřily, že je při koupání chodí fotit cizí pán. Stěžovatel v replice zpochybnil, že vedlejší účastnice jeho styku s dětmi vůbec nebránila či že by nezletilé vyzvedávali rodiče stěžovatele proto, že by on sám o styk s nezletilými neměl zájem.

11. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 8 Nc 189/2011. Z tohoto spisu bylo zjištěno následující. Odvolacím soudem vyžádaný revizní znalecký posudek (ve spise založen na l. 547-573) byl zpracován na základě studia spisu, psychologického vyšetření dětí, rodičů a manžela vedlejší účastnice, pohovoru s nimi a navíc i s přítelkyní stěžovatele, pozorování interakce mezi stěžovatelem a dětmi (v jeho domácnosti), mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí (v pracovně znalce) a mezi dětmi a vedlejší účastnicí, jejím manželem a polorodou sestrou dětí (v domácnosti vedlejší účastnice). Znalec doporučil děti svěřit do péče matky, přičemž stran péče střídavé uvedl, že tato není vhodná vzhledem ke vzdálenosti bydlišť rodičů a částečně také proto, že nejsou tak docela schopni věcně a konstruktivně komunikovat (viz l. 567). Stěžovateli i vedlejší účastnici byl posudek zaslán k vyjádření a tito měli následně i možnost pokládat soudnímu znalci dotazy osobně při jeho výslechu u soudu. Rovněž odvolací soud znalci pokládal otázky. Z protokolů o jednání před odvolacím soudem (na l. 615-618 a l. 630-632) vyplývá, že soudní znalec byl při výslechu dotázán jak na to, jaký může mít vliv případná činnost jednoho z rodičů v pornografickém průmyslu na jeho výchovnou způsobilosti, tak na to, zda by tato mohla být ovlivněna v případě, že by jeden z rodičů někoho navedl k fyzickému napadení druhého rodiče. Rovněž mu byl ukázán výtisk pornografického časopisu. Soudní znalec setrval na svém doporučení svěřit děti do péče matky, přičemž dále uvedl, že kdyby byla bydliště rodičů bližší, viděl by i možnost střídavé péče, avšak až v pozdějším věku.

12. Notářský zápis výpovědi útočníka, který stěžovatele v únoru 2012 fyzicky napadl, pročež za to byl trestním příkazem pravomocně odsouzen, byl stěžovatelem odvolacímu soudu zaslán v dubnu 2015 (viz podání na l. 577-589). Z tohoto zápisu, sepsaného v listopadu 2014, vyplývá, že fyzické napadení stěžovatele zorganizovala vedlejší účastnice a útočníkovi, svému kamarádovi z dětství, za něj následně i zaplatila. Na zápis reagovala vedlejší účastnice podáním (na l. 603-606), ve kterém uvedla, že k dané výpovědi byl útočník stěžovatelem donucen, což dokládala svou facebookovou konverzací s útočníkem. Návrh na doplnění dokazování několika výtisky pornografických časopisů stěžovatel učinil v květnu 2015 (podáním na l. 609-613). Z toho, že byly v těchto časopisech otištěny pornografické snímky vedlejší účastnice, dovozoval, že je tato v pornografickém průmyslu stále činná, ačkoliv v řízení před soudy i znalcům opakovaně tvrdila opak.

III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, přiložených listin i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

15. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

16. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech okresního a krajského soudu neshledal.

17. Jádrem ústavní stížnosti je problematika úpravy péče o nezletilé děti. K této problematice se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval. Kritéria, která je třeba za účelem rozhodování o úpravě péče o nezletilé dítě v jeho nejlepším zájmu zejména zohlednit, Ústavní soud podrobně a s odkazy na judikaturu svou, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a komentář Výboru pro práva dítěte k Úmluvě o právech dítěte vyložil v bodech 18 až 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Jsou-li tato a případná další kritéria srovnatelnou měrou naplněna u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pak přímo vytváří presumpci ve prospěch těch forem péče, v rámci nichž o dítě pečují oba rodiče (bod 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Priorita střídavé péče, není-li pro nesouhlas rodičů společná péče možná, je zakotvena v Listině, právě zmíněných lidskoprávních mezinárodních smlouvách a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na niž oba výše zmíněné nálezy rozsáhle odkazují). Presumpce střídavé péče, kterou je možno vyvrátit například z důvodů uvedených v bodě 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, nicméně vzniká toliko tehdy, jsou-li u obou rodičů srovnatelnou měrou (také) výše uvedená kritéria naplněna a jeví-li o svěření dítěte do své péče upřímný zájem.

18. Stěžovatelova ústavní stížnost je v zásadě založena na jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů, které stěžovateli nesvěřily nezletilé do jeho výlučné péče. Veškerá jeho argumentace (před obecnými soudy i před Ústavním soudem) byla vedena se záměrem prokázat, že vedlejší účastnice v roli matky selhává do takové míry, že by nezletilé měly být svěřeny do výlučné péče stěžovatele. Nic takového však obecné soudy z provedeného dokazování, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout (k tomu viz dále), nezjistily, respektive nedospěly k závěru, že by výše zmíněná kritéria byla u stěžovatele naplněna výrazně vyšší měrou, než u vedlejší účastnice. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení míry naplnění výše uvedených kritérií stěžovatelem a vedlejší účastnicí, které obecné soudy v rámci svého rozhodování de facto provedly, přezkoumávat jen proto, že s ním stěžovatel nesouhlasí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou totiž záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Stěžovatelovi nelze přisvědčit v tom, že soudy bez dalšího přejaly závěry ze znaleckých posudků. Brojil-li stěžovatel proti znaleckému posudku vypracovanému k pokynu prvostupňového soudu, jeho závěry byly revidovány znaleckým posudkem zpracovaným k pokynu soudu odvolacího, k němuž se jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice písemně i ústně vyjadřovaly a k němuž jak oni, tak soud vznášely na znalce při jeho výslechu u soudu dotazy. Soudy dále provedly také řadu dalších důkazů a nic nenasvědčuje tomu, že by důkaz znaleckým posudkem hodnotily jinak, než ostatní provedené důkazy, respektive že by jej nehodnotily v souvislosti s nimi. Rovněž nelze mít za to, jak tvrdí stěžovatel, že odvolací soud opomněl důkaz notářským zápisem výpovědi útočníka, který jej fyzicky napadl. Tento totiž odvolací soud řádně provedl a ve svém rozhodnutí zhodnotil, byť krátce a nikoliv tak, jak by si stěžovatel patrně přál. Konečně stran stěžovatelem tvrzené aktivity vedlejší účastnice v pornografickém průmyslu odvolací soud uzavřel, že pro jeho rozhodování v dané věci není relevantní. Tomuto závěru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, jelikož jistě nelze mít bez dalšího za to, že povaha výdělečné činnosti rodiče má vliv na jeho výchovnou způsobilost a že tedy přímo ohrožuje zájem dětí. Ostatně to, že výchovná způsobilost vedlejší účastnice není nijak narušena, vzal odvolací soud na základě řady provedených důkazů za prokázané. Naopak nebylo nijak prokázáno, že by vedlejší účastnice ohrožovala mravní vývoj dětí například tím, že by předmětnou výdělečnou aktivitu provozovala i s nimi, což by jinak jistě do značné míry ovlivnilo konečné rozhodnutí. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily.

19. Co se pak týče stěžovatelova argumentu, že za situace, kdy obecné soudy považovaly klíčová kritéria za naplněná srovnatelnou měrou u stěžovatele i u vedlejší účastnice, měly nezletilé svěřit do jejich střídavé péče či odůvodnit, proč tato není možná, Ústavní soud uvádí následující. Svěření nezletilých do střídavé péče stěžovatel (respektive jeho právní zástupce) požadoval toliko v závěrečném návrhu při jednání u odvolacího soudu, přičemž sám toto řešení zpochybnil jako problematické. V odvolání stěžovatel požadoval buď svěření dětí do své péče, nebo styk s dětmi v takové šíři, v jaké mu byl soudem stanoven. Stěžovatel před obecnými soudy tedy neusiloval o co možná nejširší zachování rodinných vazeb nezletilých a tedy o jejich svěření do péče střídavé; naopak, z jeho argumentace je zřejmé, že roli vedlejší účastnice v životě nezletilých neuznává a hledá záminky (prozatím ovšem nijak neprokázané) pro její degradaci. Za těchto okolností nelze obecným soudům vyčíst, že se podrobněji nezabývaly vyvracením presumpce ve prospěch střídavé péče, neboť tato ani nenastoupila. Tím, že stěžovatel urputně bojoval o odebrání nezletilých z péče vedlejší účastnice, ač mu muselo být zřejmé, že k ní a ke své polorodé sestře, se kterou v domácnosti vedlejší účastnice žijí, mají silný citový vztah, totiž stěžovatel fakticky prokázal, že již druhé z výše uvedených kritérií (míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby) v požadované míře nenaplňuje. Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.

20. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3248/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies