IV. ÚS 3131/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti PERFECT JOB, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Musílkova 172/58, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2015, č. j. 19 Co 230/2015-182, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. května 2015, č. j. 53 Nc 5001/2015-152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností splňující náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených usnesení, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Shora citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh stěžovatelky na předběžné opatření, jímž měla být žalované (společnosti LYONESS EUROPE AG) uložena povinnost zdržet se blokování "online office" žalobkyně; do 7 dnů doručit žalobkyni platné přístupové údaje, strpět vstup žalobkyně k jejím účtům a do pravomocného skončení věci se zdržet zásahů do počítačového systému (výrok I.); žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyni (stěžovatelce) byla vrácena jistota ve výši 50 000 Kč (výrok III.). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka ve svém podání nejprve popsala podstatu fungování nákupního společenství - žalované, u níž měla stěžovatelka zřízeno sedm účtů, ke kterým však pozbyla přístup (19. března 2013), a nemohla tak už využívat služeb žalované a s tím související členské výhody; přitom ve prospěch těchto účtů složila nemalé zálohy a postupem žalované pozbyla rovněž informace o výši svých pohledávek vůči ní. Návrhem ze dne 13. května 2015 se stěžovatelka domáhala nařízení předběžného opatření, neboť podle ní je dána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků - obává se totiž ztráty investovaných prostředků, i toho, že žalovaná zlikviduje elektronicky vedené informace a tím ztíží jejich dostupnost. Nadto o výši své škody neměla stěžovatelka dostatek informací, neboť ta byla dána složitým algoritmem zjistitelným právě ze zablokovaných účtů.

Soudy návrh stěžovatelky zamítly s tím, že se návrhem na nařízení předběžného opatření domáhá úpravy faktických, nikoliv právních vztahů, a požaduje úpravu nikoliv předběžnou, ale konečnou. Soudy však nedostatečně zohlednily stěžovatelčiny důvody a dopustily se tím nepřijatelného hodnocení naléhavosti, čímž měly odepřít spravedlnost; nemohlo tak dojít k zajištění důkazů a byla ztížena možnost podat žalobu (neznámá výše škody). Trestní oznámení stěžovatelky policie odložila s tím, že se jedná o civilně právní věc bez trestněprávního přesahu. Soudy stěžovatelku rovněž nedostatečně poučily o jejích procesních právech a návrh zamítly přepjatě formalistickým způsobem. K věci stěžovatelka odkázala například na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2881/09, dále označila za nepatřičné tvrzení soudu, že návrh na předběžné opatření podaný dva roky po zablokování přístupu k účtům není dostatečně naléhavý. Naléhavost spočívá v tom, že teprve dne 19. března 2015 byla stěžovatelce zaslána výpověď smluvních vztahů (s osmitýdenní výpovědní dobou), z čehož teprve stěžovatelka dovodila potřebu uplatnit svůj nárok u soudu.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení i dalšími písemnostmi, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není běžnou třetí instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje závěry a hodnocení svými vlastními; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, soud se důkladně zabýval návrhem stěžovatelky, podrobně popsal a zhodnotil okolnosti případu, neshledal však nutnost nařízení předběžného opatření s ohledem na požadavek ohledně zajištění přístupu stěžovatelky k jejím účtům za situace, kdy byl přístup znemožněn po dobu dvou letech, a v době podání návrhu končila výpovědní doba založená výpovědí žalované ze dne 19. března 2015. Požadovaným předběžným opatřením se stěžovatelka domáhala zachování přístupu, a tedy i pokračování smluvního vztahu, a návrh odůvodňuje potřebou zajistit podklady pro podání žaloby na peněžní plnění. Soud rovněž konstatoval, že stěžovatelka tvrdí potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, a současně se snaží zajistit informace potřebné k vyčíslení jejího nároku - k tomu ale podle Obvodního soudu pro Prahu 6 neslouží institut předběžného opatření (§ 74 a násl. o. s. ř.), ale zajištění důkazů (§ 78 a násl. o. s. ř.).

Městský soud v Praze přezkoumal odvolání stěžovatelky a neshledal v postupu nalézacího soudu pochybení; konstatoval, že stěžovatelka se domáhá faktické, a ve svých důsledcích konečné úpravy, a předběžné opatření používá namísto samotné žaloby. Odvolací soud má za to, že ze žádného podání stěžovatelky není patrné naplnění účelu předběžného opatření a znovu poukázal na souběh konce výpovědní doby a podání návrhu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka jen zopakovala své námitky a opětovně se domáhá vyhovění svému návrhu. Jak již obecné soudy konstatovaly, návrh na předběžné opatření byl podán den před uplynutím výpovědní doby, přičemž stěžovatelka se jím domáhá zachování přístupu do svých online office účtů, které pozbyla ukončením smluvního vztahu se žalovanou. Soudy opakovaně, důkladně a srozumitelně vysvětlily, proč není nařízení předběžného opatření (mimořádného procesního institutu) možné a předjímat tak konečné rozhodnutí ve věci. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, jakož i v čl. 2 odstavci 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Obecné soudy v řízení postupovaly v mezích svých zákonných kompetencí a s návrhem se řádně vypořádaly způsobem, který je srozumitelný, přezkoumatelný a dostatečně odůvodněný. Závěry soudů nejsou sto zkrátit stěžovatelku v základních právech, zakotvených v čl. 36 Listiny či v čl. 6 Úmluvy; proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3131/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies