I. ÚS 1696/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky T. T. H. L., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 Tdo 23/2016-25 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7.2015, č. j. 7 To 152/2015-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť bylo porušeno její právo, aby jako osoba obviněná z trestného činu byla neprodleně seznámena s povahou a důvodem obvinění proti své osobě. Dále poukazuje na rozpor se zásadou obžalovací spočívající v tom, že obecné soudy upravovaly popis skutku, pro který byla stěžovatelka stíhána. Dále též stěžovatelka poukázala na rozpor napadených rozhodnutí s čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 15 T 214/2014-67, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem poškození cizích práv, spočívajícím v tom, že dne 9. 11. 2011 na ostravské matrice po předchozí dohodě s českým občanem vědomě v zištném úmyslu, ačkoli věděla, že tento občan není biologickým otcem dítěte, prostřednictvím souhlasného prohlášení rodičů v rozporu se skutečností uvedla, že je otcem jejího dítěte, na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec, čímž uvedla pracovníky matriky v omyl, a tímto jednáním způsobila vážnou újmu na právech nezletilého dítěte a neznámému biologickému otci dítěte. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelka podala odvolání a krajský soud ji před veřejným zasedáním ve věci upozornil, že její jednání může být překvalifikováno na přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a stěžovatelku nově uznal vinnou přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, protože na ostravské matrice po předchozí domluvě s českým občanem s cílem umožnit svému dítěti získání státního občanství České republiky, ačkoliv věděla, že tento občan není biologickým otcem dítěte, v rámci souhlasného prohlášení rodičů v rozporu se skutečností uvedla, že je otcem jejího dítěte, na základě čehož byl tento zapsán do rodného listu dítěte jako otec a tím došlo k nabytí státního občanství České republiky pro dítě stěžovatelky, přičemž ta si byla vědoma skutečnosti, že toto prohlášení se nezakládá na pravdě, čímž došlo k legalizaci pobytu cizince na území České republiky v rozporu s ustanovením § 88 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a zároveň ke vzniku možnosti pro stěžovatelku získat trvalý pobyt na území České republiky. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto. Nejvyšší soud vysvětlil, že zákon zakotvuje požadavek na zachování totožnosti skutku, jímž je soud limitován podanou obžalobou do té míry, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit. Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Neexistuje tedy obecně platná směrnice, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je jeho totožnost zachována, ale tuto otázku je nutné zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád II, komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2721). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben, povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. Pro zachování totožnosti skutku není nezbytné zachování naprosté shody mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přistoupit (přibýt), některé mohou odpadnout; soud pak může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků řízení. Poté Nejvyšší soud tato východiska aplikoval na případ stěžovatelky a shledal, že odvolací soud meze stanovené § 220 odst. 1 trestního řádu neporušil. Z návrhu na potrestání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 10. 2014 a posléze z rozsudku soudu prvního stupně i z rozsudku soudu odvolacího je patrné, že stěžovatelce bylo od počátku trestního řízení kladeno za vinu jednání spočívající zkráceně v tom, že na matrice lživě označila českého občana v rámci souhlasného prohlášení rodičů za biologického otce svého nezletilého dítěte, aby byl zapsán do rodného listu dítěte jako jeho otec. V těchto podstatných okolnostech tedy totožnost stíhaného jednání stěžovatelky a tím i totožnost skutku zůstala po celý průběh řízení zachována. Soudu druhého stupně pak nic nebránilo v tom, aby na podkladě dosavadních skutkových zjištění nově definoval pro trestní právo relevantní následek tohoto jednání, které právně posoudil jako přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku, tedy čin mírněji trestný, než jakým obviněnou původně uznal vinnou soud prvního stupně. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vykazoval atributy tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy takového, který by nečekanou změnou znemožňoval realizovat obviněné právo na efektivní obhajobu. Krajský soud v Ostravě při právním posouzení skutku obviněné nevybočil z platné judikatury, konkrétně z právních názorů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 8/2012, a především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1101/2013. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněné cizí státní příslušnice, která byla obecnými soudy uznána vinnou trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky za jednání svou povahou v zásadě identické, k jakému se uchýlila v nyní posuzované věci i stěžovatelka. Nejvyšší soud dovodil, že pokud cizinec získá povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového prohlášení o otcovství, jde o protiprávní stav, resp. úkon, jímž se obchází zákon o pobytu cizinců, který počítá s udělením tohoto povolení rodinnému příslušníkovi občana České republiky. Současně shledal, že uvedeným jednáním je obcházen zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v tehdy účinném znění, podle kterého by nezletilé dítě jinak mohlo získat občanství České republiky pouze jeho udělením, a současně zákon o pobytu cizinců, pokud cílem tohoto jednání nebylo udržování skutečných rodinných vztahů, ale jenom navození fiktivního stavu, který má vést k tomu účelu, aby bylo získáno povolení k trvalému pobytu. Neoprávněný prospěch pro obviněnou ve výše citované věci Nejvyšší soud spatřoval již ve vzniku samotné možnosti získat v budoucnu povolení k trvalému pobytu pro svoji osobu z titulu přímého příbuzenského vztahu (mateřství) k dítěti, které by výše popsanou nelegální cestou nabylo českého státního občanství.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy bez předchozího upozornění stěžovatelky měnily popis skutku a právní kvalifikaci. Jedním ze zákonných znaků přečinu poškozování cizích práv je existence osoby uvedené v omyl, přičemž státní zástupce ani v návrhu na potrestání, ani v řízení před okresním soudem popis skutku nezměnil. Teprve v rozhodnutí okresního soudu bylo do skutkové věty vloženo, že svým jednáním stěžovatelka uvedla pracovníky matriky v omyl. Dále stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že ve svém napadeném rozsudku nepředvídatelně změnil popis skutku tak, že znemožnil stěžovatelce uplatnit řádnou obhajobu. Krajský soud opomíjí, že "vznik možnosti získat trvalý pobyt" není totožný s úmyslem získat trvalý pobyt jako neoprávněný prospěch. Nově vymezený popis skutku v rozsudku krajského soudu navodil i otázku hmotněprávního posouzení neoprávněného pobytu dcery stěžovatelky, ke kterému mělo dojít tím, že získala občanství České republiky. Stěžovatelce tam bylo znemožněno argumentovat tím, že neexistuje žádný právní předpis, podle kterého je možno pobyt občana České republiky označit za pobyt neoprávněný. Dále stěžovatelka sice připouští, že se s její argumentací Nejvyšší soud vypořádal, avšak způsobem, který se míjí s její podstatou. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že v její věci došlo k porušení čl. 6 odstavec 3 písm. a) Úmluvy, který zakotvuje právo každého, kdo je obviněn z trestného činu být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Stěžovatelka pak tvrdí, že se změnou obvinění, k níž průběžně docházelo, se mohla seznamovat teprve při vyhlášení rozsudků soudů obou stupňů. Stěžovatelka připouští, že skutek skutečně může být totožný i v situaci, kdy se jeho popis v průběhu řízení významně mění. Na každou takovou změnu v popisu skutku, zvlášť takovou, k jakým došlo v případě stěžovatelky, musí mít obviněný v průběhu řízení, zejména při dokazování, možnost svojí obhajobou reagovat. Což není možné, když se o změně dozví teprve z rozsudku. Totožnost skutku je pak podle stěžovatelky významná pro zásadu ne bis in idem, vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.

6. Ústavní soud poznamenává, že skutečně nepůsobí příliš dobře, pokud stát v průběhu trestního řízení vůči jedné osobě mění popis skutku, pro nějž je vedeno trestní stíhání. Na druhou stranu stěžovatelka jako cizinka pobývající v České republice zajisté věděla, jakému riziku se vystavuje, pokud sděluje nepravdivé údaje orgánu matriky o tak zásadní otázce, jakou je určení otce dítěte. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, za jakým účelem tak činila. A ani nyní stěžovatelkou předestřený argument, že v okamžiku, kdy dítěti popsaným úskokem dle svého názoru získala státní občanství, již není možno dovozovat naplnění přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na územní republiky, nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud tedy neshledal závěry Nejvyššího soudu v této věci učiněné a dostatečně odůvodněné rozporné se zásadami spravedlivého procesu. O změně právní kvalifikace svého skutku byla stěžovatelka s dostatečným předstihem informována, a proto ani z tohoto pohledu provedená změna právní kvalifikace nezasáhla do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

67 Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1696/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies