II. ÚS 599/15

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Jestřáb Investovat spol. s r.o., sídlem Martínkovice 254, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Jugoslávských partyzánů 1599/31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014 č. j. 23 Cdo 2891/2014-303, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2014 č. j. 20 Co 47/2014-272 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. října 2013 č. j. 54 C 90/2011-222, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a společnosti NL.CZ, spol. s r.o., sídlem Tyršova 42, Broumov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu dvou nesplacených půjček. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

3. Nalézací soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka není ve věci aktivně legitimována. Dvě inkriminované půjčky totiž dle okresního soudu uzavřel s vedlejší účastnicí současný jednatel stěžovatelky (a stěžovatelku ovládající osoba) jakožto fyzická osoba (a to bez ohledu na skutečnost, že peněžní prostředky byly poskytnuty z bankovního účtu stěžovatelky a že byly rovněž uvedeny v jejím účetnictví). Nadto soud první instance zdůraznil, že i pokud by byla stěžovatelka aktivně legitimována, musela by být žaloba k námitce promlčení zamítnuta.

4. Odvolací soud se poté se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil a dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu se stávající rozhodovací praxí.

II. Námitky stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že klíčový skutkový závěr soudů v projednávané věci (tedy že předmětné půjčky poskytoval současný jednatel stěžovatelky jakožto fyzická osoba) je v rozporu s principem právní jistoty přesně opačný, než ten, ke kterému dospěly soudy v předchozím insolvenčním řízení (ve kterém měla být úpadcem vedlejší účastnice, toto řízení však bylo pro absenci plurality věřitelů dlužníka zastaveno). V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že věřitelem v předmětném závazkovém vztahu byla vždy ona, nikoliv její současný jednatel, přičemž daný právní vztah - vztah dvou obchodních společností - byl dle jejího názoru vztahem obchodněprávním (v souzené věci vydané pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti, dle kterého jde o vztah občanskoprávní, považuje stěžovatelka za rozporné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu); nalézací soud (vycházející z rozhodnutí vrchního soudu) se navíc dle stěžovatelky odmítl povahou tohoto právního vztahu vůbec zabývat, čímž dle jejího názoru porušil právo na spravedlivý proces.

6. Nadto stěžovatelka nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká, že jimi učiněný závěr o nedostatku její aktivní legitimace nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy prvního a druhého stupně se navíc dle stěžovatelky nevypořádaly s jí předloženými argumenty a důkazy (mj. např. se skutečností, že předmětné půjčky jsou evidovány v účetnictví stěžovatelky). Napadená rozhodnutí pak vykazují dle stěžovatelky i faktické chyby, když je kupř. poukazováno na písemnou smlouvu o půjčce, přestože v daném případě jde o tzv. reálný kontrakt.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy první a druhé instance nesprávně - a v rozporu s provedenými důkazy - vyhodnotily otázku aktivní legitimace a stejně tak i otázku povahy předmětného právního vztahu (a konsekventně pak i otázku délky promlčecí doby).

10. Je tak zjevné, že stěžovatelka ústavní stížností toliko pokračuje v polemice se závěry soudů první a druhé instance, přičemž jí předkládané námitky nedosahují ústavněprávní roviny, a navíc jim nelze přisvědčit ani prizmatem práva "podústavního".

11. Stěžovatelka totiž v prvé řadě přehlíží, že v řízení nepředložila jediný důkaz, jenž by v souvislosti s ostatními provedenými důkazy prokazoval stěžovatelčino tvrzení, že věřitelem v předmětném závazkovém vztahu byla skutečně stěžovatelka, nikoliv její současný jednatel. Pro stručnost postačí zdůraznit, že samotné zaúčtování těchto půjček v účetnictví stěžovatelky takovým důkazem není (přičemž je možné plně odkázat na odůvodnění obsažené v druhém odstavci na str. 5 rozsudku odvolacího soudu).

12. Obdobně lze ve vztahu k otázce povahy předmětného závazku v návaznosti na závěry uvedené v odůvodnění krajského soudu připomenout, že nikoliv každý právní vztah dvou obchodních společností spadal bez dalšího pod režim obchodního zákoníku (srov. dikci ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku). I v tomto případě proto postačí zdůraznit, že ani v ústavní stížnosti neuvádí stěžovatelka žádné tvrzení, ze kterého by bylo lze usuzovat, že se dané smlouvy - s přihlédnutím ke všem okolnostem - týkaly podnikatelské činnosti stěžovatelky (i vedlejší účastnice).

13. Pouze pro úplnost je možno konstatovat, že stěžovatelkou akcentovaný reálný charakter smlouvy o půjčce - samozřejmě - nevylučuje, aby souhlasné projevy vůle smluvních stran byly zachyceny rovněž v písemné formě.

14. Vyplynulo-li přitom ze skutkových zjištění soudů, že předmětné smlouvy uzavřel současný jednatel stěžovatelky jakožto fyzická osoba, není nikterak rozhodné, že tato osoba byla v danou dobu společníkem stěžovatelky i ji ovládající osobou (že by tato osoba jednala v zastoupení stěžovatelky, nebylo prokázáno).

15. Z ústavněprávních pozic tak není nikterak kritizovatelný závěr nalézacího a odvolacího soudu, že inkriminované půjčky poskytoval vedlejší účastnici její současný jednatel jakožto fyzická osoba, pročež je tento závazkový vztah namístě hodnotit jako vztah občanskoprávní.

16. Konečně je na místě rovněž poznamenat, že Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficity ani v postupu Nejvyššího soudu, na jehož základě bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné; jakkoli totiž může porušení zásady volného hodnocení důkazů (ve smyslu výskytu tzv. opomenutého důkazu) dozajista zakládat důvodnost dovolání, nemůže bez dalšího založit taktéž jeho přípustnost (viz ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu).

17. Z výše uvedeného je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy a Listiny prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném usnesení odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti. Z hlediska výčtu stěžovatelkou dovolávaných ustanovení ústavního pořádku navíc z ústavní stížnosti vůbec nevyplývá, proč se již v řízení před nalézacím soudem stále stejným advokátem zastoupená stěžovatelka dovolává porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny.

18. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 599/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies