III. ÚS 774/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kořínka, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 2464/2015-338, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013 č. j. 1 Cmo 406/2012-264 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012 č. j. 19 Cm 139/2006-233, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ČEZ Prodej, s. r. o., sídlem Duhová 1/425, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody ve výši 120 000 Kč (výrok I) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náhradu nákladů řízení ve výši 96 360 Kč (výrok II), přičemž zástupci stěžovatele byla přiznána odměna za výkon ustanoveného zástupce ve výši 22 320 Kč (výrok III). Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice jednala po právu, když stěžovatele odmítla připojit k distribuční soustavě, neboť odběrné místo nesplňovalo podmínky připojení, a tudíž stěžovateli nelze přiznat požadovanou náhradu škody představující ušlý zisk z pronájmu objektu restaurace, který měl být připojen.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v dosavadních stupních řízení, a dále rozhodl, že rozsudek městského soudu zůstává ve výroku III nedotčen a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že neobsahuje obligatorní náležitosti, neboť požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze splnit pouhou citací textu ustanovení § 237 o. s. ř., k čemuž dodal, že stěžovatel ani neuplatnil způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť jím nastolená otázka "objektivnosti závěrů znaleckého posudku" směřuje do skutkových zjištění, která není oprávněn přezkoumávat.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy zasáhly do ústavně zaručených práv a svobod tím, že v jeho neprospěch nepřípustně (extenzivně, resp. formalisticky) aplikovaly energetický zákon, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, a vyhlášku č. 297/2001 Sb., kterou se stanoví podmínky připojení a dodávek elektřiny pro chráněné zákazníky, a že ho při zjišťování skutkového stavu oproti vedlejší účastnici znevýhodnily. Soudy nižších stupňů včas nepředvolaly svědka Oldřicha Valchaře, který vypracovával revizní zprávu ze dne 9. 1. 2002 (dle níž elektrická instalace splňuje podmínky bezpečného provozu), a když tak učinily, tento svědek již zemřel, ohledání na místě bylo provedeno až po 10 letech, kdy už byla část elektroinstalace z objektu odcizena, přičemž nezdůvodnily, proč k tomuto prodlení došlo, a nedostatečně zdůvodnily, proč nevyhověly jeho důkazním návrhům, a to za situace, kdy byly provedeny všechny důkazy navržené vedlejší účastnicí.

6. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytknul, že se nezabývaly tím, že měl s vedlejší účastnicí uzavřenu platnou smlouvu o dodávce elektrické energie, která byla sepsána dne 22. 6. 2002, a ze které plyne povinnost vedlejší účastnice připojit jej k distribuční síti, a dále že nezdůvodnily, proč nepřipustily výslech svědka Milana Bažanta, který pomáhal s prováděním elektroinstalačních prací a který sám zpracovává revizní zprávy. Stěžejní důkaz - znalecký posudek Pavla Kačeny z oboru elektrotechnika byl vypracován se značným časovým odstupem a až poté, co byla nemovitost vykradena, a jmenovaný znalec se s touto skutečností nevypořádal. Současně stěžovatel upozornil, že svědek Jiří Oplt nemá kvalifikaci pro posuzování elektroinstalace, neboť sám uvedl, že dělá administrativní práce, takže se nemohl dostatečně fundovaně vyjádřit k připojení objektu.

7. Dle stěžovatele obecné soudy nezohlednily konkrétní okolnosti a v jeho neprospěch rozhodly z "formálních důvodů", nezachovaly rovnost účastníků v řízení a neprovedením důkazů, resp. nedostatečným zdůvodněním tohoto postupu, resp. otálením s jejich provedením porušily jeho právo na spravedlivý proces. Dovolací soud pak odmítl poskytnout ochranu jeho právům, neboť on (stěžovatel) přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

III.
Procesní podmínky řízení

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (srov. rovněž sub 13), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zdůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání primárně tím, že v něm stěžovatel řádně nevymezil podmínky přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2, § 237 o. s. ř.), a dále také tím, že v dovolání byl uplatněn nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že podmínky přípustnosti v dovolání řádně vymezil, když v něm uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, načež vytknul Nejvyššímu soudu, že se mu z jeho strany nedostalo soudní ochrany.

11. Ústavní soud se musí ztotožnit se stěžovatelem v tom ohledu, že v dovolání jako předpoklad přípustnosti uvedl, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Nicméně i přes tuto skutečnost dovolání nebylo způsobilé věcného projednání, neboť další závěr Nejvyššího soudu - že v něm nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod - plně obstojí. Ve vztahu k němu totiž ústavní stížnost žádné konkrétní výhrady neobsahuje, a ani Ústavnímu soudu jinak není zřejmé, v jakém ohledu měl dovolací soud pochybit.

12. Pro posouzení věci Ústavním soudem však je podstatné - s ohledem na potřebu jeho jiného postupu v případě, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, nebo naopak pro nepřípustnost - jaký závěr dovolací soud učinil, neboť pouhý odkaz na legislativně technicky vadně formulované ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. zde nedostačuje. S ohledem na to, že usnesení o odmítnutí dovolání bylo vydáno v senátu, byla ústavní stížnost posouzena jako směřující proti usnesení o dovolání, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Proto bylo možno poté, co Ústavní soud v postupu dovolacího soudu vady neshledal, posoudit i námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozsudku vrchního soudu, aniž by v této části mohla být ústavní stížnost považována za opožděnou.

13. Vzhledem k tomu Ústavní soud přezkoumal i rozhodnutí soudů nižších stupňů (z hlediska námitek proti nesprávnému použití energetického zákona a dalších předpisů), ovšem ani v tomto ohledu nedospěl k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. Namítl-li stěžovatel, že mu nelze klást k tíži neunesení tzv. důkazního břemene (pozn.: zde ohledně tvrzení, že příslušné odběrné místo splňovalo podmínky pro připojení k distribuční soustavě), jestliže svědek Oldřich Valchař v průběhu řízení zemřel, aniž by byl soudem vyslechnut, pak Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, na základě čeho tak stěžovatel usuzuje, resp. proč by tato skutečnost měla naopak jít k tíži vedlejší účastnice (jako strany žalované).

14. Stěžovatel dále vytkl obecným soudům, že nezdůvodnily, proč nevyslechly svědka Milana Bažanta, ovšem z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že se tento soud důkazními návrhy stěžovatele zabýval, přičemž dospěl k závěru, že další dokazování nemá s ohledem na jím zaujatý právní názor význam, a konkrétně pokud jde o stěžovatelem navržený důkaz výslechem (nepochybně) uvedeného svědka, že považoval tento důkaz za nadbytečný, neboť skutkový stav (z hlediska relevantního právního rámce) byl na základě dosud provedených důkazů zjištěn dostatečně. Nelze tedy uzavřít, že by nastal případ tzv. opomenutého důkazu, zakládající takovou vadu důkazního řízení, jež dosahuje ústavněprávní dimenze [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

15. Ve zbývající části ústavní stížnost představuje stěžovatelovu polemiku s hodnocením provedených důkazů, a ani ta není - dle konstantní judikatury Ústavního soudu - s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů, jak bylo učiněno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; ústavně relevantní vadu představují případy, kdy skutkové závěry stojí ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy, zpravidla v důsledku věcného omylu či logické chyby, pochybení takovéto "kvality" však ani z obsahového hlediska namítáno není, a na ně nelze s ohledem na pečlivě a podrobně zdůvodněné úvahy vrchního soudu usuzovat ani jinak, zvláště pokud na tyto úvahy stěžovatel adekvátně nereagoval (v ústavní stížnosti v podstatě jen zopakoval své námitky uplatněné v odvolacím řízení).

16. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 774/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies