III. ÚS 1169/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem advokátní kanceláře Balcar, Polanský & Spol., sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 61/2016-672 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2015 č. j. 16 Cmo 10/2015-617, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. JUDr. Miroslava Nypla, advokáta, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce TES PRAHA, a. s., 2. BOHEMIAN ARTISAN, s. r. o., sídlem Přílepská 1692, Roztoky, a 3. Mgr. Pavla Klána, správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy nepřípustným způsobem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, zejména do práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva vlastnit majetek, chráněného čl. 11 Listiny.

2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 2. 2015 č. j. 41 Cm 74/2004-567, jež bylo vydáno v řízení o stěžovatelčině žalobě na určení pravosti pohledávky s právem na oddělené uspokojení, směřující proti 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi, nebyl připuštěn vstup 3. vedlejšího účastníka Mgr. Petra Klána jako vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného (dále jen "vedlejší účastník"). Ten svůj vstup odůvodnil tím, že je jedním z největších věřitelů TES PRAHA, a. s., (dále jen "TES PRAHA") a že nemovitosti TESLAMP Holešovice a. s. (dále jen "TESLAMP Holešovice"), k nimž uplatnila stěžovatelka na základě zástavních smluv právo na oddělené uspokojení (dále jen "předmětné nemovitosti"), byly postupem podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zahrnuty do konkursní podstaty TES PRAHA, a pokud by stěžovatelčiny pohledávky byly popřeny, a pokud by zde nebyl jiný oddělený věřitel, pak by výtěžek z prodeje těchto nemovitostí náležel jemu. Krajský soud se ale ztotožnil s názorem stěžovatelky, že rozhodnutím ve věci nebude dotčeno právní postavení jmenovaného, které je předpokladem vstupu do řízení ve smyslu § 93 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.").

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo k odvolání vedlejšího účastníka usnesení krajského soudu změněno tak, že se jeho vstup do řízení připouští. Vrchní soud odmítl názor krajského soudu, že by vedlejší účastník sledoval pouze ekonomický zájem, s tím, že výsledek tohoto sporu se promítne do poměrů konkursů vedených na majetek TES PRAHA i TESLAMP Holešovice, nikoliv jen do míry uspokojení pohledávek vedlejšího účastníka a ostatních konkursních věřitelů. Účastníky pak poučil o možnosti podání dovolání.

4. Proti tomuto usnesení vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl se zdůvodněním, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství (§ 93 odst. 2 o. s. ř.), dovolání není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu v rozhodném znění (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2007).

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítla, že v něm nebylo přihlédnuto k poučení vrchního soudu o možnosti podat dovolání, a jeho následným "formalistickým odmítnutím" jí odňal právo na soudní ochranu. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že jeho usnesení vychází z nepřiměřeně extenzivního, a tudíž ústavně nekonformního výkladu otázky právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení jako jedné z podmínek stanovených v § 93 odst. 1 o. s. ř., resp. že dané právní závěry jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem ohledně dopadu výsledku řízení na postavení vedlejšího účastníka. Dále ve vztahu k vrchnímu soudu namítla, že ignoroval otázku shody zájmů vedlejšího účastníka a účastníka, na jehož straně do řízení vstoupil, což je jedna z podmínek vedlejšího účastenství ve smyslu citovaného ustanovení. Tím ztížil její procesní pozici (zejména) v předmětném incidenčním sporu.

6. V reakci na závěry vrchního soudu stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník není největším věřitelem úpadce TES PRAHA, a i kdyby tomu tak bylo, nebude mít výsledek daného řízení na něho jiný než majetkový vliv, takže jeho právní zájem na výsledku řízení tak, jak je definován soudní judikaturou, není dán. Bude-li totiž tento výsledek pro ni negativní, stane se vedlejší účastník k celkovému objemu přihlášených pohledávek procentuálně větším věřitelem (v případě kladného výsledku zůstane tento poměr stejný). Výsledek řízení se tedy ve svém důsledku promítne jen v míře uspokojení jeho pohledávky (z výtěžku konkursního řízení na majetek úpadce TES PRAHA, neboť ten se pak stane součástí konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice), v každém případě vedlejší účastník nadále zůstane jak věřitelem tohoto úpadce, tak správcem konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice, a tudíž jeho právní postavení zůstane nezměněno, stejně tak se nezmění právní postavení věřitelů úpadce TESLAMP Holešovice ani ostatních věřitelů TES PRAHA. Vrchní soud měl dle stěžovatelky přehlédnout, že vedlejší účastník, resp. TESLAMP Holešovice je vlastníkem nemovitostí, ohledně nichž se ona dovolává určení pořadí své pohledávky, avšak tyto nemovitosti jsou platně a účinně zapsány v konkursní podstatě TES PRAHA a disponovat s nimi může její správce. Rozhodnutí v řízení tak dle stěžovatelčina názoru bude mít vliv jen na to, zda předmětné nemovitosti budou zpeněžovány v rámci konkursní podstaty TES PRAHA či TESLAMP Holešovice, přičemž v případě negativního výsledku daného řízení bude tento výtěžek náležet vedlejšímu účastníkovi (pokud tedy nebude existovat jiný oddělený věřitel, který by měl nárok na výplatu výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí, což je ovšem možnost jen hypotetická, neboť další taktový věřitel existuje).

7. Ve vztahu k námitce, týkající se zájmů vedlejšího účastníka a prvního žalovaného, stěžovatelka poukázala na to, že tyto zájmy nemohou být protichůdné, a i když první žalovaný neuplatnil námitku nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení, tento (nepřípustný) stav zde vznikl, neboť mezi oběma subjekty (zřejmě) probíhá několik soudních řízení týkajících se nemovitostí a dalšího majetku TESLAMP Holešovice, který byl postupem podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání zahrnut do konkursní podstaty úpadce TES PRAHA. Dle stěžovatelčina názoru je irelevantní, zda účastník, na jehož stranu do řízení vedlejší účastník vstoupil, se vstupem souhlasí, či nikoliv, povinností obecných soudů je shodu jejich zájmů zkoumat.

III.
Procesní podmínky řízení

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, a to i ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu vzhledem k vadnému poučení o opravném prostředku, a oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový k dispozici neměla.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. V daném případě ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, ale toliko proti dílčímu procesnímu rozhodnutí, které nijak neomezuje stěžovatelku na jejích procesních právech, maximálně může vrchním soudem připuštěný vstup vedlejšího účastníka do řízení, jak sama uvedla, poněkud ztížit její procesní pozici. Pokud by toto bylo možné (v obecné rovině) považovat za zásah do práva na spravedlivý proces, tak by šlo o zásah zcela minimální intenzity, kterou ještě zmenšuje, že stěžovatelka je nepochybně v takovém postavení, že je schopna si svá práva chránit efektivně i za takto "ztížených podmínek". Ostatně i s ohledem na povahu rozhodnutí obecných soudů o (ne)vstoupení vedlejšího účastníka do řízení přistupuje Ústavní soud k jejich přezkumu velmi zdrženlivě, maje za to, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a "zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, jak jej vyloží a aplikuje" [srov. nálezy ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455) a ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239)], a proto je obecným soudům k dispozici relativně široký prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posoudily, zda v dané věci vstupem dalšího subjektu do řízení nalezne naplnění ten jeho účel, jenž spočívá v pomoci ve sporu jednomu z účastníků řízení a posílení jeho procesního postavení, a že ústavní přezkum obecnými soudy vydaných rozhodnutí zde proto může přicházet v úvahu pouze "zcela výjimečně" [viz např. usnesení ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03, ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 2194/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu lze tudíž za relevantní považovat až situaci, kdy rozhodování obecného soudu nese známky excesu, přičemž tato hranice v souzené věci zjevně dosažena nebyla. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že zájem vedlejšího účastníka na vstupu do řízení byl pouze majetkový a ten podle judikatury podmínku obsaženou v ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. nesplňuje. Z napadeného usnesení je patrno, že vrchní soud nezaložil svou úvahu na tom, že by vedlejší účastník sledoval ekonomický zájem, čímž byla podmínka plynoucí z citovaného ustanovení naplněna, ale naopak se v souladu s judikaturou i doktrínou zabýval tím, zda vedlejší účastník měl za daných okolností na výsledku řízení (i) zájem právní, načež dospěl ke kladnému závěru, který zdůvodnil tím, že se výsledek řízení promítne do poměrů obou konkursů, a nikoliv jen do míry uspokojení pohledávek vedlejšího účastníka. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto názorem polemizuje, tvrdíc, že se výsledek daného řízení může projevit právě jen co do míry uspokojení pohledávek, ovšem i kdyby Ústavní soud se s tímto názorem ztotožnil, nemohl by dospět k jinému závěru, než že jde o očividně spornou otázku (k právním dopadům do poměrů konkursu srov. také přiléhavou argumentaci vedlejšího účastníka obsaženou v odvolání, ze které plyne, že výsledek řízení může mít dopad na jeho oprávnění vlastníka disponovat s předmětnými nemovitostmi, příp. s výtěžkem z jejich prodeje), a napadené rozhodnutí vrchního soudu by tak nanejvýš mohlo být považováno za věcně nesprávné.

13. Vytkla-li stěžovatelka vrchnímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda zájmy prvního žalovaného a vedlejšího účastníka nejsou protichůdné, dle názoru Ústavního soudu je především na dotčeném účastníkovi, aby si tuto otázku zodpověděl a případně se proti vstupu vedlejšího účastníka do řízení ohradil (uplatněním námitky nepřípustnosti vedlejší intervence), což může učinit i později (v dalším průběhu řízení). Povinností soudu ex officio je pouze posuzovat úkony vedlejšího účastníka, odporují-li úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje (§ 93 odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Není pak již podstatné, že z ústavní stížnosti není dostatečně zřejmé, proč by v daném řízení měly být zájmy účastníka a vedlejšího účastníka v rozporu a jak by údajnými rozpory v zájmech měla být postižena právě stěžovatelka (která tak podáním ústavní stížnosti v podstatě hájí práva prvního žalovaného, tedy protistrany).

14. Stěžovatelka ústavní stížností napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jí podané dovolání z důvodu, že nebylo tzv. objektivně přípustné, přičemž tvrdila, že je uvedený soud měl meritorně projednat, a to s ohledem na vadné poučení, kterého se jí dostalo ze strany vrchního soudu jakožto soudu odvolacího. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu žádné pochybení nezjistil, neboť jak plyne z konstantní judikatury, vadné poučení nemůže (neexistující) právo na opravný prostředek založit, ostatně v napadeném usnesení se na ni přímo odkazuje, konkrétně pak na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627).

15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1169/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies