IV. ÚS 1297/16

07. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MEKOS GROUP a. s., se sídlem Olomouc, Polská 1174/3A, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 9. 2014 č. j. 19 ECm 16/2013-176, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2015 č. j. 4 Cmo 8/2015-247 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. 23 Cdo 4050/2015-328, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 840 000,- Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví označeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 11. 2014 č. j. 19 ECm 16/2013-186 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci pohledávku ve výši 840 000,- Kč s příslušenstvím, a o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o prokázání tvrzení stěžovatelky o provedení určitých prací "nad rámec" smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelkou, jako podmínky platného započtení pohledávky provedené stěžovatelkou vůči pohledávce uplatněné žalobcem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatelky, kterou použila k započtení, nemá relevantní základ a není způsobilá přivodit zánik závazku v uvedeném žalovaném rozsahu.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání tím, že otázka tzv. víceprací není judikatorně zcela dořešena, zejména v případech, kdy zhotovitel víceprací, provedených subdodavatelem, je předá objednateli a nechá si za ně zcela objednatelem zaplatit nad rámec původní ceny díla, avšak následně již subdodavateli uhrazeny nejsou. Odvolací soud však založil právní posouzení na skutkovém zjištění vycházejícím z vymezení předmětu díla ve smlouvě o dílo, uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelkou, a z položkového rozpočtu. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že stěžovatelkou provedené práce týkající se silnoproudé elektroinstalace nebyly plněním poskytnutým mimo rámec dohodnutého předmětu díla, nespjaté s již sjednaným původním plněním. Pokud byl předmět díla ve smlouvě o dílo vymezen generální klauzulí jako provedení "komplexní elektroinstalace hlavní budovy Vlastivědného muzea v Olomouci", tedy bez rozlišení na elektroinstalaci silnoproudu či slaboproudu, odvolacímu soudu nelze vytknout, že by nesprávně věc posoudil s přihlédnutím k aplikované judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud ze skutkových zjištění vyplynulo, že se nejednalo o plnění poskytnuté mimo rámec dohodnutého předmětu díla, dovolací soud konstatoval, že odvolací soud neposoudil nárok z bezdůvodného obohacení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle dovolacího soudu vycházel odvolací soud při řešení věci správně ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu, ve které byla otázka tzv. víceprací řešena (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, 23 Cdo 1095/2012 a 23 Cdo 4931/201). V této judikatuře Nejvyšší soud učinil závěr, že pokud zhotovitel provede práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li splněny podmínky pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (§ 549 obchodního zákoníku), nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud použil správně i další judikaturu, v níž Nejvyšší soud doplnil, že pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by vzájemná souvislosti těchto plnění), bylo by možné aplikovat ustanovení § 541 a násl. obchodního zákoníku o bezdůvodném obohacení.

Dovolací soud se též vyjádřil k výhradě stěžovatelky týkající se promlčení námitky relativní neplatnosti smlouvy o dílo, kterou stěžovatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Konstatoval, že tato otázka není založena na otázce řešené odvolacím soudem, neboť z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že stěžovatelka nevznesla námitku promlčení namítané relativní neplatnosti. Tato otázka tedy nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako otázky položené stěžovatelkou v doplnění dovolání.

S obdobnou argumentací jako v dovolání se stěžovatelka obrátila i na Ústavní soud. Tvrdí, že soudy nesprávně posoudily plnění stěžovatelky jako subdodavatele vůči straně žalující - zhotoviteli jako "prosté vícepráce", aniž by se dostatečným způsobem zabývaly tím, zda se skutečně jedná o plnění, za které nenáleží s ohledem na všechny okolnosti stěžovatelce úhrada, a tedy zda se nejedná o plnění poskytnuté mimo rámec původně dohodnutého předmětu plnění a sjednané ceny díla. Jednání žalující strany považuje stěžovatelka za nesprávné, v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem. Nejednalo se o vnucené plnění či vnucené vícepráce, ale o plnění poskytnuté na požádání žalující strany po dohodě účastníků. Žalující strana plnění průběžně na stavbě kontrolovala a převzala a nechala si jej následně zaplatit od veřejnoprávního subjektu - Olomouckého kraje, avšak toto plnění stěžovatelce již neuhradila. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11 stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, týkajícím se posouzení požadavku včasnosti námitky neplatnosti změny smlouvy o dílo. Stěžovatelka namítá, že požadavek včasnosti nelze právně posuzovat jen s ohledem na běh promlčecí doby pro námitku relativní neplatnosti, ale samostatně s ohledem na všechny okolnosti případu. Učinění této námitky v průběhu promlčecí doby není podle stěžovatelky samo o sobě dostačující pro posouzení včasnosti této námitky.

Stěžovatelka dále polemizuje s hodnocením provedených důkazů a s jednotlivými právními závěry soudů. Podrobně rozebírá především otázku charakteru tzv. víceprací a uvádí, že judikatura, na kterou odkazuje odvolací a dovolací soud, je pro daný případ nepoužitelná, neboť řeší situaci víceprací spjatých s původním plněním, popř. tzv. vnucených víceprací. Stěžovatelka má za to, že tyto otázky nejsou obecnými soudy řádně řešeny, stejně tak nejsou do judikatury soudů po řadu let řádně promítnuty závěry z výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 1264/11. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí svévolná, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti včetně přepjatého formalismu a právní závěry soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry civilních soudů prakticky ve stejném smyslu a rozsahu, jako v odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Podle přesvědčení Ústavního soudu civilní soudy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal skutková zjištění a s odkazem na relevantní právní úpravu objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že kompenzační nárok stěžovatelky nelze považovat za relevantní pohledávku způsobilou k započtení ve vztahu k žalobci. Odvolací i dovolací soud se dostatečně zabývaly jednotlivými námitkami stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní a neshledal tak důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu.

Za relevantní nelze považovat ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1264/11, neboť se v něm jednalo o odlišnou situaci, kdy se účastníci dohodli na změně původní smlouvy o dílo, avšak tato dohoda byla provedena toliko ústní formou. V nyní posuzované věci stěžovatelka vůči uplatněnému nároku žalobce uplatnila námitku započtení, když se původně mělo jednat o práce podle smlouvy o dílo ze dne 15. 2. 2011, a teprve později začala nově tvrdit, že započítávaný nárok představuje hodnotu prací provedených nad rámec smluvního vztahu ze smlouvy o dílo ze dne 15. 2. 2011.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1297/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies