II. ÚS 1537/16

08. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 5 Tdo 57/2016-29, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2015 sp. zn. 6 To 36/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo nebýt odsouzen za jednání, které není zákonem stanoveno jako trestný čin podle čl. 39 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 1 T 1/2014 uznán vinným jednak ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a jednak ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Městský soud mu uložil trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž výkon uvedeného trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako manažer a koordinátor grantového projektu vytvářel dokument, který se do značné míry shodoval se skripty, která byla vytvořena pro jiný starší projekt z roku 2008. Předkládal výkazy, které měly prokazovat oprávněnost nákladů spojených s tvorbou dokumentu, ale díky výše uvedenému využití starších skript byly hrubě zkreslené. Stěžovatel jako koordinátor projektu a předkladatel monitorovacích zpráv o tom musel vědět.

3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Městský soud podle něj učinil správná skutková zjištění týkající se doby a místa spáchání, způsobu provedení a okolností případu. Stěžovatel v odvolání uplatnil námitky, které adresoval již nalézacímu soudu či dokonce orgánům v přípravném řízení. Snaží se znevěrohodnit důkazy, o které se městský soud opřel. Sám stěžovatel však uvedl, že se projekt rozhodl zrealizovat, přestože nebyl schopen do projektu integrovat žádné nové materiály. Stejně vypověděla i svědkyně, která se na projektu podílela. Zcela vyčerpávající a přesvědčivý pak byl znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., který porovnával oba dotčené texty, a došel k závěru o jejich (podstatné) shodnosti. Vrchní soud pak neshledal důvody pro opatřování nového znaleckého posudku.

4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Podstata výhrad stěžovatele spočívala v odmítnutí skutkových zjištění, jak vyplývají z výroku o vině. Téměř zcela shodně zopakoval nesouhlasné stanovisko ke svému odsouzení, jak je vyjádřil již v odvolání. Vytrvale odmítal závěry znaleckého posudku a trvá na originalitě a inovativním přínosu jím dodaného textu. Nejvyšší soud odmítl tvrzení stěžovatele, že odvolací soud náležitě neodůvodnil zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování. Stěžovatel totiž vytrhl z kontextu část odůvodnění, aniž by zohlednil navazující úvahy, z nichž vyplývala značná shoda obou dokumentů. Podle Nejvyššího soudu nedošlo v dané trestní věci k jakékoli vadě v procesu dokazování a následném hodnocení provedených důkazů způsobem, který by odpovídal kategorii opomenutých důkazů, nepřípustných důkazů nebo tzv. deformaci důkazů, jak o nich ve své judikatuře hovoří Ústavní soud. Dovolání neobsahovalo jedinou námitku, která by předchozím instancím vytýkala porušení hmotného práva podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Proto nemohl být naplněn ani druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Šlo proto o dovolání podané z jiného než zákonného důvodu.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k tomu, aby mohl být v této věci jakkoli trestněprávně sankcionován, muselo by být prokázáno, že nešlo o dílo inovativní a že současně o tomto nedostatku věděl. Jinak řečeno, rozhodující skutkovou otázkou celého trestního řízení bylo, zda je projekt dílem inovativním, anebo nikoli. Z hlediska čl. 39 Listiny je nezbytné, aby případná absence inovativnosti byla natolik zřejmá, že by stěžovatel již v rozhodné době mohl předpokládat, že jím předložený materiál inovativní není a že je tedy čerpání dotací neoprávněné a trestné. Obecné soudy v průběhu řízení sice konstatovaly, že textový podklad "se z velké části nebo s menšími obměnami shoduje" se staršími skripty, nicméně toto skutkové zjištění je ve zcela extrémním rozporu s výsledky dokazování. Dodatek znaleckého posudku totiž jasně stanovil, že shoda je pouze ve 37 % projektu. Jakkoli se pak soudy dodatkem posudku obecně zaštiťovaly, stěžovateli nikdy nevysvětlily, proč již shoda v rozsahu 37 % znamená, že by nešlo o inovativní dílo. Lakonické odkazování soudu I. stupně, že jde o shodu zjistitelnou "na první pohled", nemůže ve světle výsledku znaleckého zkoumání zachyceného v dodatku posudku obstát. Bylo ústavní povinností soudů určit, kde (např. při shodě v určitém procentuálním poměru) se nachází hranice (ne)inovativnosti, při jejímž překročení by muselo být stěžovateli zřejmé, že je čerpání dojednaných dotací trestné. Na základě takovéhoto řádně odůvodněného posouzení pak bylo možnost stanovit, zda v daném případě projekt stěžovatele inovativní byl či nikoli.

6. Stěžovatel má dále za to, že rozsudek soudu I. stupně není přezkoumatelný. Pro jednání popsané ve výrokové části rozsudku byl totiž stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož zákonným znakem skutkové podstaty je "zamlčení podstatných údajů". Jednání popsané ve výrokové části rozsudku však neuvádí žádné údaje (nadto podstatné), které by stěžovatel zamlčoval. Takovouto nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí lze považovat za projev nepřípustné soudní libovůle.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla vydána v trestním řízení, a jejich předmětem byl skutek, v němž trestní soudy spatřovaly přečin dotačního podvodu a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie. Ustanovení § 260 trestního zákoníku, upravující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, představuje implementaci práva EU (konkrétně Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství z r. 1995). Referenční rámec ústavního přezkumu proto tvoří také Listina základních práv Evropské unie (viz její čl. 51, který zavádí zásadu "if EU law applies, then Charter applies"). Čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie poskytuje každému právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Přestože neskýtá účinnější ochranu než naše vnitrostátní Listina nebo Úmluva, je třeba ji také zmínit.

11. Námitky stěžovatele směřují proti skutkovým zjištěním trestních soudů a značnou měrou také proti procesu dokazování, hodnocení důkazů a proti výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.

12. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

13. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud dodává, že se stěžovatel ve svých námitkách snaží lehce zkreslit závěry obecných soudů. Jak se uvádí v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, úkolem prvního posudku (oproti následnému dodatku) bylo porovnat shodnost starších skript z roku 2008 s textem odevzdaným v novějším projektu. Znalec dospěl k závěru, že 93,82 % obsahu starších skript se shoduje s obsahem nového textu. V dodatku pak znalec řešil jinou otázku - na kolik procent se novější text zcela identicky shoduje se starším dokumentem. V této části došel znalec ke stěžovatelem uváděnému číslu 37 %. Znalec ale vysvětluje, že novější text je rozpracováním staršího textu, jde o rozšíření původního textu o nové položky v rámci obsahu, rozšíření obsahu jednotlivých položek a přidání tří částí nazvaných: a) úkoly, b) celkové shrnutí a c) ověřovací otázky. Za shodné znalec považoval pasáže naprosto identické, případně se lišící pouze formulačně v několika slovech. Naopak tam, kde se texty liší, byť pouze uvozovací částí, určitými slovy ve větě nebo dovětkem, znalec pasáže vypustil. Výsledek shodnosti ve výši 37 % je tedy ten nejmenší možný. Pokud ovšem byly vyloučeny odlišnosti v pouhé uvozovací části, v určitých slovech nebo dovětcích, mohly být vyloučeny i další pasáže, které reálně ze starších skript vzešly. Dodatek k posudku proto nevylučuje, že inspirace staršími skripty byla reálně vyšší než pouhých 37 %. Závěr obecných soudů, že shoda byla velmi podstatná, se proto Ústavnímu soudu nejeví jako svévolný nebo rozporný s provedenými důkazy.

14. Ve vztahu k další námitce pak lze uvést, že zamlčení podstatných údajů podle Městského soudu v Praze spočívalo v neuvedení, že realizace projektu bude ve své podstatě spočívat v opsání původních skript a jejich naprosto nepodstatném rozšíření, tedy že projekt nebude inovativní. Tyto skutečnosti jsou ve výroku prvostupňového rozsudku detailněji popsány. Rozsudek městského soudu proto není v této části nepřezkoumatelný.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1537/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies