II. ÚS 456/16

08. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Miloslavy Veselé, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4697/2015-461 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 Listiny. Stěžovatelka podle doslovného znění petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení "usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 632/2013-349". Podle obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že podání směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4697/2015-461. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě zdůrazňuje, že stále považuje právní názor dovolací instance, resp. její závazný právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 21 Cdo 632/2013-349, za naprosto nesprávný, učiněný v hrubém a příkrém rozporu s provedenými důkazy a obsahem spisu. Stěžovatelka i žalovaná se vůči sobě navzájem chovaly po dobu delší než sedm let jako zaměstnanec a zaměstnavatel a bylo v souladu s legitimním očekáváním stěžovatelky, že jejich vztah se v případě sporu bude řídit předpisy pracovního práva. Navíc stěžovatelka legitimně očekávala, že tato doba bude započítána do potřebné délky pojištění pro určení výše starobního důchodu podle příslušných právních předpisů.

2. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Poukázal přitom na své předešlé rozhodnutí v téže věci. V něm Nejvyšší soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil jmenování stěžovatelky do funkce generální ředitelky žalované (ABF, a. s. - dále jen "žalovaná") ze dne 7. 2. 2001 a manažerskou smlouvu uzavřenou téhož dne jako neplatné právní úkony, neboť stěžovatelka měla jako zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu (představenstva) žalovaného, kterou v pracovním poměru vykonávat nelze; proto mezi stěžovatelkou a žalovanou nemohl na jejich základě vzniknout pracovněprávní vztah. Přitom konstatoval, že není důvod odchýlit se od posouzení rozhodné právní otázky soudy nižších instancí. Stran posouzení této otázky dovolací soud rozhodl, že v této části dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka ve vztahu k právnímu posouzení věci neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezila ani důvod dovolání.

3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.

4. Ústavní soud opakovaně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

5. Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud ve věci stěžovatelky již rozhodoval, a to usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1283/14, kterým její ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 632/2013-349 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (nikoliv nepřípustný pro nevyčerpání všech prostředků ochrany práv stěžovatelky). Odkázal přitom na odůvodnění napadeného usnesení obecného soudu, z něhož zřetelně plynuly důvody jeho rozhodnutí. Dovolací soud se důsledně držel dosavadní judikatury, kterou reflektovaly i oba soudy nižších instancí. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal, jelikož dovolací soud se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného oběma civilními soudy, pouze na jeho základě a v intencích dlouholeté judikatury dospěl k jinému právnímu závěru v té části souzené věci, která se týkala předpokladů pro vznik pracovněprávního vztahu stěžovatelky. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud označil jako logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Nejvyšší soud jasně uvedl důvod, který jej k jeho závěrům vedl. Současně Ústavní soud zdůraznil, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva.

6. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka brojí částečně též proti porušení práva na spravedlivý proces, resp. projednání věci bez zbytečných průtahů, ačkoliv samotná argumentace chybí. V tomto ohledu však nemůže Ústavní soud dospět k jinému závěru, než tomu bylo v předchozím bodě citovaného usnesení de facto v téže věci. Obecné soudy byly v průběhu řízení vázány Ústavním soudem přezkoumávaným rozsudkem Nejvyššího soudu a jeho závazným právním názorem, přičemž právě v souladu s ním dále o nároku stěžovatelky rozhodovaly. Pokud tedy jde o námitky směřující proti porušení čl. 38 Listiny, nemůže Ústavní soud konstatovat nic jiného, než již uvedl v dříve citovaném usnesení; navíc řízení, které před obecnými soudy následovalo, netrvalo déle než jeden rok od jeho vydání, a proto o "zbytečných průtazích" nemůže být řeč.

7. Ústavní stížnost stěžovatelky převážnou měrou směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu z důvodu namítaného porušení práva na spravedlivou odměnu za práci. Tato argumentace však nemůže obstát hned ze dvou důvodů. Jednak - základní práva podle čl. 28 Listiny přísluší jen zaměstnancům. Definice pojmu zaměstnance vyplývá ze zákoníku práce, který upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Tato definice tedy zcela jasně stanovuje, kdo je nositelem práv podle čl. 28 Listiny. Obecné soudy však rozhodly o tom, že stěžovatelka nebyla zaměstnankyní žalované, když smlouvy, na základě kterých měl mezi nimi pracovněprávní vztah vzniknout, označily za neplatné. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1283/14 neshledal za protiústavní a naopak konstatoval, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou a rozhodovací praxí nejvyšší soudní instance.

8. Současně porušení čl. 28 Listiny, tak jak namítá stěžovatelka, neobstojí ani z jiného prostého důvodu, a tím je skutečnost, že "odměna za práci", ať v podobě náhrady mzdy či jiné formě, není předmětem posuzovaného řízení před obecnými soudy. Tím je jen a pouze neplatnost rozvázání pracovního poměru. Jak sama stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, spor o náhradu mzdy mezi ní a žalovanou byl usnesením vyloučen k samostatnému řízení. Na tom nic nemění ani další text stížnosti, v němž se stěžovatelka mylně snaží tento spor zapojit do kontextu s nyní posuzovaným rozhodnutím a těmi, které mu předchází. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 62 Co 417/2014-406, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15 C 274/2008-370, který zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 29. 5. 2008 je neplatné. O náhradě mzdy tedy rozhodováno nebylo.

9. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 456/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies