II. ÚS 553/16

08. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Mlezivy a 2) Věry Mlezivové, obou zastoupených JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem Horská 634, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 22 Cdo 3084/2015-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Tvrdí, že Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením porušil jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhli, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu.

2. Stěžovatelé byli žalováni vedlejšími účastníky Františkem Čtvrtečkou a Janou Čtvrtečkovou o určení vlastnictví k pozemku parc. č. X v Trutnově, katastrální území Bojiště u Trutnova (dále jen "sporný pozemek"). Okresní soud v Trutnově žalobě vedlejších účastníků rozsudkem ze dne 23. října 2014 č. j. 19 C 62/2013-118 vyhověl a určil, že sporný pozemek spadá do jejich společného jmění, protože ho vydrželi.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové prvostupňový rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 21. dubna 2015 č. j. 20 Co 31/2015-189. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, že dobrá víra vedlejších účastníků byla přetržena. Vzájemné chování účastníků spíše dobrou víru vedlejších účastníků utvrzovalo. Tvrzení stěžovatelů o údajném provedení geometrického měření hranic pozemků v letech 1990 a 1991 stěžovatelé podle krajského soudu neprokázali. Stěžovatelé navrhovali provedení dalších důkazů v odvolacím řízení, krajský soud je však s odkazem na koncentraci řízení podle § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprovedl. Doplnil, že v hranicích, jak pozemek užívali vedlejší účastníci, jej užívali i jejich právní předchůdci, do doby vydržení se proto započte i doba, po kterou ji měli v oprávněné držbě tito předchůdci. Navrhované důkazy proto nemohly nic nového přinést.

4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost. Stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání v závěru odvolacího soudu, že postavení černé stavby, díky které došlo k vydržení, představovalo omluvitelný právní omyl. Podle Nejvyššího soudu ale odvolací soud k takovému závěru v napadeném rozhodnutí nedošel. Stěžovatelé v dovolání zpochybňovali pouze zjištěný skutkový stav. Dovolacím důvodem ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v dovolání zcela jasně a srozumitelně uvedli jako důvod dovolání porušení procesních předpisů před odvolacím soudem. Stěžovatelé obšírně a podrobně v dovolání popsali, v čem toto porušení procesních předpisů spočívalo. Nadto namítali porušení principu dobré víry, chráněného naším ústavním pořádkem. Neztotožňují se proto se závěry Nejvyššího soudu o tom, jak (ne)formulovali dovolací důvod. Odvolací soud totiž připustil nové tvrzení poté, co již k němu nemělo být přihlíženo. Vedlejší účastnice v důsledku toho mohla v řízení učinit tvrzení, které ovlivnilo výsledek sporu.

6. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, včetně spisového materiálu.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že k projednání dovolání nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu. Je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Skutečnost, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, postačuje podle judikatury Nejvyššího soudu, aprobované i Ústavním soudem (srovnej např. usnesení ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. I. US 3524/2013), k odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud zkoumal, zda se vymezení přípustnosti dovolání nepodává alespoň z jeho obsahu. V dané věci však ani po opětovném přečtení dovolání neobjevil nic, co by založilo přípustnost dovolání. Ostatně ani ústavní stížnost se přípustností vůbec nezabývá.

8. Krajský soud pak ve svém vyjádření uvedl, že vyjádření vedlejší účastnice při jednání u odvolacího soudu nebylo nijak nové, bylo vlastně deklarováním toho, co mezi účastníky řízení bylo nesporné. Naopak novotou byla listina, kterou v odvolacím řízení předložili stěžovatelé a která měla potvrzovat údajné měření hranic z r. 1990. Okresní soud v Trutnově pak plně odkázal na obsah spisu a odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Stěžovatelé v reakci na zaslaná vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové z velké části zopakovali námitky již učiněné v rámci ústavní stížnosti. Ve vztahu k dovolání uvedli, že rozhodnou byla otázka dobré víry. Šlo o to, za jakých podmínek se lze úspěšně na dobrou víru odvolávat a za jakých podmínek nelze dobrou víru uznat. Namítali, že dobrou víru nelze opřít o porušování zákona, zde konkrétně o ignorování stavebního řízení při stavebních aktivitách, při nichž zákon vyžaduje, aby se stavební řízení v té či oné míře konalo.

10. Po posouzení ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a prostudování spisového materiálu Ústavní soud došel k závěru, že tato ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

12. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že nedostáli své povinnosti plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř., protože v něm nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

13. Za této situace je třeba poukázat právě na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání. Ten se dle § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, proto není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015).

14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že v dovolání zcela jasně a srozumitelně uvedli jako důvod dovolání porušení procesních předpisů před odvolacím soudem. Nadto namítali porušení principu dobré víry. Ústavní soud ze získaného spisového materiálu ověřil, jestli tomu tak skutečně bylo. Po prostudování textu dovolání ovšem musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu. I podle Ústavního soudu dovolání nesplňuje výše popsané podmínky, které na něj klade o. s. ř.

15. Jak Nejvyšší soud také uvedl ve svém vyjádření k podané stížnosti, rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu. Toto vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované. Dovolání podané stěžovateli je ovšem přesně tím typem nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, který nesplňuje uvedenou podmínku kvalifikovanosti.

16. Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval jakkoliv formalisticky. Napadené rozhodnutí proto podle Ústavního soudu nepředstavovalo ani zásah do práva na spravedlivý proces.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies