I. ÚS 1520/16

08. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Szipiny, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2016 č. j. 12 Cmo 328/2015-52 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2015 č. j. 49 Cm 26/2015-20, za účasti Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení, společnosti Credit Finance, a. s., se sídlem Letenské nám. 157/4, Praha 7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 č. j. 49 Cm 26/2015-20 bylo ve věci žalobce, společnosti Credit Finance, a. s., proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 3 904,38 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobce se před soudem jako vlastník směnky domáhal vydání směnečného platebního rozkazu. Jelikož se stěžovateli směnečný platební rozkaz nezdařilo doručit, byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. Soud provedl dokazování směnkou vlastní, vystavenou stěžovatelem v Ostravě dne 30. 9. 2011 na řad žalobce na směnečnou sumu 3 904,38 Kč, splatnou dne 1. 11. 2012. Žalobce jejím předložením prokázal jednoznačně svůj nárok, a tak mu soud vyhověl. Poznamenal, že stěžovatel se tím, že nepřebírá poštovní zásilky, sám zbavil možnosti jednat před soudem. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2016 č. j. 12 Cmo 328/2015-52 bylo odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku odmítnuto.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že neměl vůbec možnost uvést svoje námitky proti směnce, jelikož Krajský soud v Praze prý nepostupoval při doručování řádně. Opětovně totiž doručoval stěžovateli na adresu jeho trvalého pobytu, kde se však on nezdržoval. Soud měl podle názoru stěžovatele pátrat po adrese jeho přechodného pobytu, což je ulice O., a pokud by se mu to nezdařilo, měl mu ustanovit opatrovníka pro doručování.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění a nelze v nich nalézt nic, co by svědčilo o tom, že došlo k závažnému zásahu do stěžovatelových základních práv.

5. V projednávané věci jde navíc a zejména o tak zvanou bagatelní věc, když předmětem sporu je částka 3 904,38 Kč. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena pro její zjevnou neopodstatněnost; výjimku tvoří zcela extrémní rozhodnutí, což neplatí pro projednávaný případ. Co se týče těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by neúčelně zaměstnávalo Ústavní soud na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

6. Ústavní soud rovněž připomíná, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto případech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1567/15, II. ÚS 1149/15, III. ÚS 1784/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1562/15 aj.).

7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1520/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies