III. ÚS 2801/15

09. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrorozvaděče s. r. o., IČ: 25393537, se sídlem Frýdek-Místek, Collo-louky 126, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, ul. 28. října 219/438, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 4210/2014-260 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014 č. j. 57 Co 1007/2013-217, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2015 a doplněné dne 21. 9. 2015, Elektrorozvaděče s. r. o. (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

J. Ř. byla zaměstnána u žalobkyně na pozici vedoucí účetní. V září 2011 byla provedena kontrola a zjištěny podezřelé platby z účtu žalobkyně na soukromý účet žalované, v důsledku čehož byla odčerpána z běžného účtu žalobkyně celkem částka 9 175 263 Kč. J. Ř. byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2012 č. j. 48 T 3/2012-576, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2012 č. j. 3 To 149/2012-610, pravomocně odsouzena ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a bylo jí pravomocně uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 9 175 263 Kč. K uspokojení tohoto nároku podala žalobkyně vůči J. Ř. exekuční návrh a dne 5. 4. 2013 vydal soudní exekutor vyrozumění o zahájení exekuce. V této exekuci však zatím nebylo na J. Ř. případně na jejím bývalém manželovi R. Ř., ničeho vymoženo a není ani předpoklad, že by žalobkyně tuto pohledávku v současné době vymohla.

Dne 5. 10. 2011 žalobkyně z internetových stránek Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního zjistila, že J. Ř. s manželem R. Ř. převádí nemovitosti ve společném jmění manželů na MONETAR, a. s. se sídlem ve Frýdku-Místku, neboť bylo zahájeno vkladové řízení. Z toho důvodu ještě téhož dne podala žalobkyně proti J. Ř. k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku žalobu o zaplacení částky 5 305 536 Kč a současně navrhla, aby soud předběžným opatřením zakázal žalované a jejímu manželovi nakládat s jejich nemovitostmi.

Následně Okresní soud ve Frýdku-Místku v řízení zahájeném dne 5. 10. 2011 a vedeném pod sp. zn. 17 C 125/2011 proti žalované J. Ř., na návrh žalobkyně vydal dne 6. 10. 2011 usnesení č. j. 17 C 125/2011-69 o předběžném opatření, jímž bylo žalované J. Ř. a R. Ř. zakázáno nakládat s jejich nemovitostmi. Předběžné opatření bylo doručeno Katastrálnímu pracovišti Frýdek-Místek dne 6. 10. 2011. Katastrální úřad ve Frýdku-Místku rozhodl však již dne 5. 10. 2011 o vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 19. 9. 2011, kterou J. Ř. a R. Ř. převedli své nemovitosti na MONETAR, a. s. se sídlem ve Frýdku-Místku. Dne 24. 2. 2012 žalobkyně zjistila, že jako vlastník předmětných nemovitostí byl do katastru nemovitostí zapsán MONETAR, a. s., se sídlem ve Frýdku-Místku.

Žalobkyně se následně proti žalovaným 1/ J. Ř., 2/ R. Ř. a 3/ MONETAR, a. s. se sídlem ve Frýdku-Místku, žalobou podanou k soudu dne 27. 2. 2012 v řízení vedeném Okresním soudem ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 42 C 78/2012, domáhala podle § 80c o. s. ř. určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v k. ú. Místek a obci Frýdek-Místek, jež byly předmětem výše citovaného předběžného opatření ze dne 6. 10. 2011.

Dne 23. 8. 2013 rozsudkem č. j. 42 C 78/2012-149 nalézací soud určil, že žalovaní 1/ a 2/ jsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I). Nalézací soud konstatoval, že je dána pravomoc soudu v dané věci a že nejde o přezkum rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva jako takového, který byl podle (tehdy platného) § 5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., vyloučen, ale předmětem řízení je určení právního vztahu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; pokud bylo v rámci skutkových tvrzení zmíněno i pochybení katastrálního úřadu při provádění vkladového řízení, nemá tato skutečnost pro posouzení pravomoci soudu žádný význam. Nalézací soud pro právní posouzení vlastnického práva k předmětným nemovitostem považoval za stěžejní, zda o návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného 3/ bylo pravomocně rozhodnuto katastrálním úřadem před doručením předběžného opatření ze dne 6. 10. 2011 ve věci sp. zn. 17 C 125/2011; v tomto směru pak učinil závěr, že v okamžiku doručení předběžného opatření nebylo vkladové řízení dosud zákonem předepsaným způsobem ukončeno, a nepovažoval za rozhodné, že pokyn k vyznačení návrhu na vklad dnem 5. 10. 2011 byl v elektronicky vedené části spisu učiněn již dne 5. 10. 2011, když tak podle jeho závěru neučinila oprávněná pracovnice, která navíc nepracovala současně se spisem v listinné podobě, ale pouze v počítačovém systému, který má podpůrný charakter. Nalézací soud dovodil, že takový postup nemohl vyvolat žádné právní účinky, šlo o nicotný právní úkon a nemohly tak nastat ani věcněprávní účinky kupní smlouvy ze dne 19. 9. 2011.

Dne 15. 5. 2014 rozsudkem č. j. 57 Co 1007/2013-217 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaných 2/ a 3/ rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 8. 2013 č. j. 42 C 78/2012-149 změnil tak, že žalobu na určení, že žalovaní 1/ a 2/ jsou vlastníky, kteří mají ve společném jmění manželů nemovitosti ve výroku specifikované, zamítl (výrok I). Odvolací soud shora uvedený závěr nalézacího soudu - tedy že v okamžiku doručení předběžného opatření nabylo vkladové řízení dosud zákonem předpokládaným způsobem ukončeno - nesdílel a konstatoval, že pokud katastrální úřad vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch žalovaného 3/ povolil dnem předcházejícím doručení předběžného opatření, předmětem řízení o určení vlastnictví bylo primárně posouzení otázky platnosti smlouvy z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z hlediska posuzování podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda v popsané skutkové situaci katastrální úřad měl nebo neměl vkladovému návrhu vyhovět, tedy zda jej zamítnout či povolit. Podle odvolacího soudu v občanskoprávním řízení nelze zkoumat postup přijímání tohoto správního rozhodnutí, které katastrální úřad i nadále považuje za platné; občanskoprávní námitky vůči smlouvě však žalobkyně žádné nevznesla. Předběžné opatření ze dne 6. 10. 2011 č. j. 17 C 125/2011-69 zaniklo podle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pravomocným zastavením řízení ve věci nalézacího soudu sp. zn. 17 C 125/2011 dnem 11. 5. 2013; toto předběžné opatření navíc omezovalo pouze žalovaného 3/.

Dne 23. 6. 2015 usnesením č. j. 22 Cdo 4210/2014-260 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 5. 2014 č. j. 57 Co 1007/2013-217 odmítl (výrok I). Poukázal na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, v němž vyložil, že soudům v občanském soudním řízení nepřísluší přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů. Pokud katastrální úřad o podaném vkladovém návrhu rozhodl, tj. povolil vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch určité osoby, je potřeba vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v okamžiku rozhodnutí katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. V takovém případě předmětem řízení o určení vlastnictví je primárně posouzení platnosti příslušné věcné smlouvy z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z hlediska posuzování podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda katastrální úřad měl či neměl vkladovému návrhu vyhovět, resp. jej zamítnout či povolit. Dovolací soud uzavřel konstatováním, že v řízení o určení vlastnictví mohou soudy zkoumat toliko skutečnost, zda kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými není zatížena vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje její absolutní neplatnost, nemohou však již zkoumat samotné podmínky vkladového řízení, tedy skutečnost, zda došlo či nedošlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle této smlouvy.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud a dovolací soud upřely jejím právům ochranu, neboť svými rozhodnutími "vyloučily, aby bylo respektováno vydané předběžné opatření soudu", čímž došlo k odepření spravedlnosti a ke "konstituování faktické absolutní nepřezkoumatelnosti rozhodovací činnosti katastrálních úřadů, byť by byla zcela v rozporu se zákonem". Tím mělo být porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka poukázala na ustanovení § 76f odst. 2 o. s. ř., dle něhož "[b]ylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným." Katastrální úřad předběžné opatření v rozporu s citovaným ustanovením nerespektoval, v důsledku čehož došlo k tvrzenému zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka dále namítla, že obecné soudy se nezabývaly její námitkou, že k povolení vkladu vlastnického práva a jeho provedení došlo poté, co bylo katastrálnímu úřadu doručeno předběžné opatření.

Odvolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozhodování vycházel z judikatury dovolacího soudu. Důvodem zamítnutí žaloby nebyl jen závěr o tom, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým došlo k vkladu vlastnictví, nelze v občanskoprávním řízení přezkoumávat, ale také skutečnost, že předběžné opatření ze dne 6. 10. 2011 č. j. 17 C 125/2011-69 již dnem 11. 5. 2013 zaniklo.

Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho odmítavé rozhodnutí bylo založeno na závěru, že nebyly splněny předpoklady přípustnosti podaného dovolání, neboť dovolatelkou vymezená právní otázka, zda se soud v řízení o určení vlastnického práva může zabývat postupem katastrálního úřadu při rozhodování o vkladu vlastnického práva, již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena v rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1551/2009.

Stěžovatelka repliku na vyjádření odvolacího soudu a dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodala.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že katastrální úřad vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného 3/ povolil dnem předcházejícím doručení předběžného opatření, v důsledku čehož nenastaly důsledky plynoucí z ustanovení § 76f o. s. ř., tj. zejména absolutní neplatnost příslušné smlouvy a ztráta právních účinků návrhu na vklad. Stěžovatelka s tímto právním posouzením věci odvolacím soudem polemizovala a dále tvrdila, že její námitkou ztráty účinků návrhu na vklad v důsledku vydaného předběžného opatření se obecné soudy nezabývaly. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci odvolacím soudem, případně i s právními závěry dovolacího soudu.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud standardně uvádí, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v daném případě Ústavní soud neshledal, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

soud neakceptoval tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy "vyloučily, aby bylo respektováno vydané předběžné opatření soudu", čímž prý došlo k odepření spravedlnosti. Jak nalézací soud, tak i odvolací soud se námitkami stěžovatelky, poukazujícími na vydané předběžné opatření a důsledky z něho plynoucí pro právní účinky návrhu na vklad vlastnického práva, dostatečně zabývaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, byť dospěly k odlišným právním závěrům. Ze samotné skutečnosti, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému od závěru nalézacího soudu, však nelze dovodit jakýkoliv zásah do základních práv stěžovatelky.

Jak uvedl dovolací soud ve svém výše citovaném rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, z pohledu řízení o určení vlastnictví je podstatné, zda smlouvy nejsou zatíženy vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje absolutní neplatnost, nikoliv to, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu a s jakými případnými právními důsledky došlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle těchto smluv. Důsledky promítnutí povolení vkladu do katastru nemovitostí z hlediska stavu zápisů v katastru může zvrátit pouze závěr, že převodní smlouvy jsou absolutně neplatné. Z tohoto pohledu obecné soudy věc stěžovatelky přezkoumaly, a její tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, je zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2801/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies