III. ÚS 2825/15

09. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. 8 Tdo 381/2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2014 sp. zn. 6 To 33/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013 sp. zn. 73 T 5/2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2013 sp. zn. 6 To 48/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá kasace shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina"), jakož i článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu PČR Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 13. února 2012 bylo dle § 160 odst. l trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele (dále také "obviněný") pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1,5 trestního zákoníku. Obžaloba byla na obviněného podána dne 25. října 2012.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2013 č. j. 73 T 5/2012-680 obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu.

K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2013 sp. zn. 6 To 48/2013 zprošťující rozsudek prvostupňového soudu zrušil a uložil mu, aby věc znovu projednal.

Městský soud v Praze rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013 sp. zn. 73 T 5/2012 tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle § 206 odst. l, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za toto jednání mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že jako jednatel společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o. (dříve AP Industry s. r. o.) si úmyslným jednáním pro vlastní potřebu přisvojil finanční prostředky náležející této společnosti, a to výběrem z firemního účtu u Komerční banky, který sám založil jako další firemní účet dne 2. prosince 2005, a který zrušil dne 4. dubna 2007, když již na něm nebyly žádné finanční prostředky. Vyvedené finanční prostředky nebyly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., přičemž jejich přisvojením obviněný způsobil společnosti celkovou škodu v minimální výši 47 100 000 Kč. Přisvojení si finančních prostředků patřících jmenované společnosti umožnil obviněnému P. K. spoluobviněný V. K. v postavení jediného společníka této společnosti, který se na trestné činnosti podílel svým účastenstvím ve formě pomoci.

Rozsudkem ze dne 29. září 2014 sp. zn. 6 To 33/2014 Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že se obviněný P. K. podle § 206 odst. 5 trestního zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s dozorem. Odvolání obviněného bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. dubna 2015 sp. zn. 8 Tdo 381/2015 tak, že podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl.

III.
Ústavní stížností stěžovatel namítá, že již samotným vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť toto usnesení bylo neurčité a ani policejní orgán podle stěžovatele nevěděl, jakého trestného jednání se měl stěžovatel dopustit. Do základních práv stěžovatele pak měl rovněž negativně zasáhnout odvolací soud, který ve svém v pořadí prvním rozhodnutí podle něj zneužil svou instanční pravomoc, když v rozporu s § 263 odst. 7 trestního řádu nabádal soud prvního stupně k tomu, aby provedené důkazy hodnotil jinak, než učinil v napadeném rozsudku. Podle stěžovatele odvolací soud v tomto rozhodnutí vychází zcela jednostranně pouze z důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele, zatímco ignoruje důkazy jiné, aniž by tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnil.

Stěžovatel dále namítá, že v návaznosti na závěry odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně o jeho vině, přestože při novém projednání věci učinil soud prakticky shodná skutková zjištění, jako v předcházejícím řízení. Podle stěžovatele žádný z provedených důkazů ani vzdáleně nenaznačoval, že by soud mohl dospět k opačnému hmotněprávnímu posouzení, než ve zprošťujícím rozsudku. Právní závěry prvostupňového soudu se mu tedy jeví v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel poukazuje na to, že po celou dobu řízení zůstal ve snaze opatřit důkazy ve svůj prospěch zcela osamocen. Uvádí například, že nebyl opatřen žádný důkaz ke zjištění osoby svědka Kříže, přičemž soud pouze uzavřel, že tento svědek je nedostupný.

Stěžovatel shledává závažné vady rovněž v následném postupu odvolacího soudu. Ten podle něj pochybil, neboť ve svém rozsudku neoznačil jmény a příjmeními soudce, kteří se vydání rozsudku zúčastnili, a neoznačil dostatečně ani obžalované tak, aby nemohli být zaměněni s jinými osobami. Odvolací soud prý nepřípustně přehodnotil skutková zjištění prvostupňového soudu, přičemž své nově přijaté závěry řádně nezdůvodnil.

Shora uvedené vady nenapravil ani Nejvyšší soud, který podle stěžovatele zcela rezignoval na naplnění práva obviněného na spravedlivý proces.

IV.
Ústavní soud si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu obstaral vyjádření dotčených soudů.

Nejvyšší soud vyjádřením ze dne 3. května 2016 konstatoval, že se v řízení o dovolání řádně zabýval výhradami stěžovatele uplatněnými v dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) trestního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, jakými úvahami byl veden, zhodnotil-li jeho výhrady jako zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Své závěry v tomto smyslu stručně zopakoval a uvedl, že by Ústavní soud neměl ústavní stížnosti vyhovět.

Vrchní soud v Praze vyjádřením ze dne 28. dubna 2016 Ústavnímu soudu sdělil, že považuje za nepravdivé námitky stěžovatele spočívající v tvrzení stran údajného zneužití instanční pravomoci soudem druhého stupně nebo dokonce překročení mezí zásady volného hodnocení důkazů. Konstatoval, že prvotní řízení před soudem prvního stupně trpělo závažnými vadami procesní povahy, a to především porušením zásady ústnosti a bezprostřednosti či neúplností důkazního řízení. V podrobnostech vrchní soud poukázal na obsah svého rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. dubna 2016 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje za srozumitelné, jasně popisující skutkový stav i právní závěry, které jsou s ním v naprostém souladu.

Vyjádření obecných soudů neobsahovala nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovateli nebyly známy již z předchozího řízení, a proto Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k replice.

V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele, obsahem napadených rozhodnutí a přípisy účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Pro přezkum není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Pakliže stěžovatel namítá, že k porušení jeho základních práv došlo již samotným zrušením v pořadí prvého rozsudku nalézacího soudu, kterým byl stěžovatel zproštěn viny, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožnil. Odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně z důvodů podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, přičemž ve svém rozhodnutí zcela přesvědčivě vysvětlil, v čem spatřoval pochybení prvostupňového soudu. Konkrétně zdůraznil, že prvostupňový soud neprovedl tři důkazy opatřené v přípravném řízení, a to výpověď svědků Stránského, Šnoura a Fridrichové, jenž byly podle odvolacího soudu významné pro posouzení viny stěžovatele. Odvolací soud rovněž prvostupňovému soudu vytkl závažné vady v hodnocení důkazů, které podle něj nenaplňovalo požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu. Ve svém rozsudku odvolací soud naznačil, jaké konkrétní skutečnosti bude soud prvního stupně muset objasnit. Nelze přisvědčit výtkám, že by odvolací soud nepřípustně zavazoval nalézací soud k tomu, jak má provedené důkazy hodnotit a k jakým má dospět závěrům.

Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkami směřujícími proti důkaznímu postupu trestních soudů a proti jimi přijatým skutkovým závěrům. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy shora uvedené požadavky na dokazování v trestním řízení beze zbytku naplnily. Svá skutková zjištění přesvědčivě a logicky odůvodnily, přičemž řádně objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Dostatečně přitom vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. l, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.

V projednávané věci bylo dokazováním jednoznačně potvrzeno, že došlo k výběrům hotovosti (v celkové výši 47 100 000 Kč) z účtů společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o. ze strany stěžovatele a obžalovaného K. tak, jak bylo popsáno ve výroku prvostupňového rozsudku. Ačkoliv podle skutkových závěrů obecných soudů formálně existovaly právní tituly, na jejichž základě došlo k předání hotovosti, uvedené finanční prostředky nebyly použity ve prospěch společnosti MANDEVILLE INVESTMENT s. r. o., a obviněný si je tedy přisvojil. Uvedené závěry vyplývají z četných svědeckých výpovědí, listinných důkazů a částečně i z výpovědi samotného obviněného. V průběhu trestního řízení sice nebyl vyslechnut klíčový svědek Ing. Miroslav Kříž, obecné soudy však náležitě vysvětlily, proč k jeho výslechu nemohlo dojít. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Ztotožnil se tedy s názorem Nejvyššího soudu, na jehož rozhodnutí pro stručnost odkazuje (str. 12 - 14).

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nepřisvědčil ani námitkám, kterými stěžovatel brojil proti nedostatečnému označení soudců a obviněných v rozsudku odvolacího soudu. Již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že o náležitém obsazení odvolacího soudu nelze mít pochybnosti, a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit. Pouhou nesprávnost v označení soudců a obviněných, tak jak ji namítá stěžovatel, nelze považovat za pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2825/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies