I. ÚS 1805/16

13. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky T. B., zastoupené JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 22Co 123/2016-496 ze dne 12. 4. 2016 a proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 288/2011-347 ze dne 15. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Dále uvádí, že obecné soudy "porušily i kautely čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny".

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi vydal v opatrovnické věci třináctiletého syna stěžovatelky dne 15. 10. 2015 usnesení č. j. 26 P 288/2011-347, kterým rozhodl mj. tak, že nařídil výkon rozhodnutí o změně výchovy syna podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 26 P 288/2011-161 ze dne 4. 3. 2014, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2014, a to uložením pokuty stěžovatelce ve výši 5.000 Kč, splatné do 15 dnů od doručení tohoto usnesení na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, avšak Krajský soud v Praze jako soud odvolací odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně svým ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil.

3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zrekapituloval vývoj řízení a uvedl, že po šesti měsících od uzavření dohody rodičů o střídavé péči o syna matka podala návrh na svěření nezletilého do její výlučné péče z důvodu, že v období letních prázdnin v červenci 2014 otec neumožnil matce dostatečný telefonický kontakt s nezletilým po dobu, kterou trávili v USA, a dále že hrubě narušil řádnou, zejména mravní a sexuální, výchovu nezletilého, neboť zjistila, že otec umožnil nezletilému přístup na internetové pornografické stránky. Vycházela z toho, že otec měl synovi sdělit, že je to v jeho věku zcela normální, a aniž by s otcem tento problém řešila, neboť dopředu předvídala jeho postoj, podala návrh na změnu péče o syna. Otec se k tomu vyjádřil tak, že skutečně k této události došlo, ale řešil to domluvou, zablokováním příslušných internetových stránek a rovněž i zablokováním možnosti smazat historii nahlížení do internetu tak, aby měl v tomto směru nezletilého pod kontrolou. Vadilo mu, že matka s ním tento problém nekonzultovala a okamžitě podala návrh. Její motivací spatřuje spíše v tom, že mezi rodiči nejsou dosud uzavřeny majetkové záležitosti, matka podala opět návrh na vypořádání společného jmění manželů, přestože v minulosti byla uzavřena dohoda. Podle provedeného znaleckého posudku je nezletilý ve svých stanoviscích ovlivnitelný v tom smyslu, že již dokáže upřednostňovat situace, ze kterých mu plyne zisk, na druhé straně prožívá stavy lítosti, emoční zátěže a stres v důsledku konfliktních vztahů mezi rodiči, neboť má vytvořenu citovou vazbu k oběma. Osciluje emočně v návaznosti na situace afektů u obou rodičů (objevují se prožitky strachu z reakce otce při odmítnutí, ze strany matky, která mu v afektu vyčítala), nezletilý nejeví známky psychického týrání. Poté, co nebyl předán matkou do péče otce v průběhu jarních prázdnin, nezletilý zůstal v péči matky, s otcem se vídal. Po ojedinělém konfliktu s matkou si vše rozmyslel a opět začal probíhat cyklus pravidelného střídání u otce a matky. Otec dne 26. 3. 2015 podal návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty s odůvodněním, že nezletilý mu nebyl dne 9. 2. 2015 předán do péče, čímž byla zmařena zahraniční dovolená. Připustil, že stěžovatelku o cestách v době, kdy nezletilý byl u něj, neinformoval, ale takto ho neinformovala ani matka a on proti tomu nic nenamítal, neboť měl za to, že každý z rodičů si může plánovat s nezletilým své aktivity a výlety podle svého uvážení. Vyslovil obavy, aby nebyl ohrožen prázdninový pobyt v USA. Dne 23. 9. 2015 otec podal další návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty s tím, že nezletilý syn nebyl předán do jeho týdenní péče dne 24. 8. 2015, 7. 9. 2015 ani 21. 9. 2015. Matka uvádí neustále nové důvody, proč nezletilý k němu odmítá jít. Otec vyjádřil přesvědčení, že syn je pod silným vlivem matky a její rodiny. Při jednání dne 15. 10. 2015 byly soudem vyslechnuty znalkyně, které sdělily, že nezletilý dokáže adekvátně sdělit svůj názor, ten však mění podle situace a momentálních vztahů v rodině. Nezletilý má rád oba rodiče a oběma chce vyhovět. Střídavá péče mu nevadí z důvodu, že by si musel přenášet věci, ale vadí mu vyhrocené vztahy mezi rodiči a jejich neschopnost se dohodnout. Nelze říci, že by jeden z rodičů nesl větší vinu na neschopnosti se na čemkoliv dohodnout nebo že by svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů vedlo ke zklidnění situace ve vztahu k nezletilému. Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud jako soud odvolací shledal, že soud prvního stupně závěr o tom, že jsou dány podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních ukládáním pokut, učinil na základě potřebných skutkových zjištění. Střídavá péče u nezletilého fungovala od jeho sedmi let tak, jak se rodiče dohodli, a to naposledy v březnu 2014. Problémem zůstává, že rodiče nejsou schopni dostát své rodičovské odpovědnosti a nad zájem svého syna staví vzájemnou nevraživost a majetkové spory. Otec v tomto směru projevuje snahu majetkové spory oddělit od rodičovské role, sám požádal o mediaci. U stěžovatelky odvolací soud žádnou zjevnou a odpovídající snahu k plnění rozsudku neshledal. Za situace, kdy rodiče, při své neschopnosti se dohodnout na způsobu péče o syna, přenesli svoji odpovědnost na soud, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že je nezbytné, aby striktně dodržovali jeho rozhodnutí a o nezletilého pečovali tak, jak si to naposledy upravili dohodou. Pokud matka své povinnosti vyplývající z rozsudku neplní, jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. Výše uložené pokuty je přiměřená okolnostem tak, jak je zjistil soud prvního stupně ke dni svého rozhodnutí.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním hodnocením provedeným městským soudem a zdůrazňuje, že nezletilý sám dospěl v době probíhajícího řízení k rozhodnutí, že si přeje být v péči matky a s otcem se stýkat v rozsahu, který si s ním dohodne. Ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, dle matky jednoznačně vyplývá, že matka bez neúměrného psychického zatížení syna či jeho násilného fyzického předání (které si matka nedokáže ani představit) nemůže již více přispět k onomu striktnímu dodržování rozsudku o střídavé péči, jak to vyžadují obecné soudy. Podle stěžovatelky obecné soudy neprovedly řádné a ústavně konformní dokazování, nevycházely ze skutkového stavu, který by odůvodňoval jejich závěry, neobjasnily všechny skutečnosti rozhodující pro uložení pokut jako nařízení výkonu rozhodnutí, čímž došlo k zásahu do jejích základních práv. Obecné soudy měly nesprávně aplikovat ustanovení § 21 i § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to takovým způsobem, který představuje zásah do základních práv stěžovatelky garantovaných Listinou, došlo k neoprávněnému zásahu do rodinného života stěžovatelky. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud její ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Na závěr stěžovatelka dodává, že v současné době styk syna s otcem přes všechno špatné, co se událo, probíhá v podstatě po vzájemné domluvě otce a syna, styk probíhá především přes víkend. Synův psychický i fyzický stav se výrazně zlepšil, což považuje za vůbec nejdůležitější.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci se výrazně odlišují od situací, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí o sankci vůči matce při výkonu opatrovnického rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 či nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016), neboť v nyní posuzovaném případě soudy pečlivě zjistily názor dítěte a řídily se jím. Obecné soudy napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, zjistily názor nezletilého prostřednictvím znalce (aby odstínily případnou manipulaci dítěte) a sankci nestanovily v nepřiměřené výši.

6. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1805/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies