II. ÚS 333/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1263/2015-26 ze dne 11. listopadu 2015, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 135/2015-150 ze dne 14. července 2015 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 10 T 177/2014-129, ze dne 18. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a za to mu byl podle § 146a odst. 1 tr. zák., § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen peněžitý trest v počtu 40 sazeb ve výši 150 Kč denní sazby, tj. v celkové výši 6 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl v uvedené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Nejvyšší soud o něm rozhodl dalším napadeným usnesením tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel se domnívá, že nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal použité právní kvalifikaci, a to pro absenci subjektivní stránky uvedeného přečinu. V této souvislosti tvrdí, že soudy prvního a druhého stupně žádným způsobem nezdůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru o existenci zavinění, a ani dovolací soud dle jeho názoru neučinil správné právní hodnocení skutku. Odkaz dovolacího soudu na rozsudek sp. zn. 7 Tz 310/2001 ze dne 19. 12. 2001 označuje za nepřiléhavý. Nadto nebyly závěry o razantnosti útoku podloženy skutkovými zjištěními. Dovolací soud zcela pominul, že stěžovatelova reakce byla pouze reflexní, mimovolná, kterou odvracel útok ze strany poškozené. Odkazuje na nekonzistentní výpověď poškozené, kterou označuje za nevěrohodnou s ohledem na výpověď svědka M. K. Tvrdí, že jeho jednání nebylo jednáním volním, když se jednalo pouze o reflexní odstrčení poškozené v okamžiku, kdy jej kousla do nosu a způsobila mu tím bolest. Měl-li dovolací soud za to, že lze dospět na základě skutkových zjištění k závěru, že jednání stěžovatele naplňuje znaky nutné obrany, nic mu nebránilo, aby takto věc po právní stránce posoudil, resp. takto učinit měl, byť to v dovolání nebylo tvrzeno.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel napadá zejména chybné posouzení skutkového stavu věci a jeho právní hodnocení stran naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zák.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, SbNU 34/3 257).

Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti je přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatel polemizuje především s rozhodnutím Nejvyššího soudu uplatněním námitek, které již předtím adresoval soudům prvního a druhého stupně, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal.

Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil v prvé řadě argumenty, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel, který v dovolání vznesl námitky mimo jiné proti nedostatkům v subjektivní stránce, se v dovolání totiž neomezil na výhrady právních nedostatků, ale brojil také proti tomu, o jaké důkazy soudy opřely své závěry a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. Nejvyšší soud však označil skutková zjištění za správná a ve svých dalších úvahách, řešících právní námitku o nesprávně použité právní kvalifikaci, z těchto zjištění, která jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána a dále rozvedena v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vycházel. Extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry přitom nezjistil.

Ani odvolací soud neshledal, že by učiněná skutková zjištění nekorespondovala s provedenými důkazy. Pokud konstatoval, že se soud prvního stupně řádně vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně průběhu incidentu, a to jak v návaznosti na výpovědi poškozené a svědka M. K., tak s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům, z ústavního hlediska nelze jeho závěrům nic vytknout a Ústavní soud neshledal důvod, aby je přehodnocoval.

S ohledem na uvedené nemohou být důvodnými ani námitky dopadající na právní posouzení jednání stěžovatele, neboť i tyto výhrady byly založeny na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se však soudy vypořádaly. Skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. I když si lze představit pečlivější odůvodnění právní kvalifikace jednání stěžovatele stran naplnění subjektivní stránky soudy prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud, vědom si tohoto nedostatku, věnoval uvedené otázce náležitou pozornost, přičemž své úvahy v rozhodnutí o dovolání přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Ani v tomto směru neměl žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu, když srozumění stěžovatele s možným následkem svého jednání v podobě újmy za zdraví poškozené vyvodil z jeho výrazné fyzické převahy a z jeho nepřiměřené a poměrně intenzivní reakce, vedoucí k nezanedbatelným zdravotním následkům poškozené, která byla více než jeden měsíc v pracovní neschopnosti, což rozhodně neodpovídá pouhému "reflexnímu odstrčení" poškozené, jak se stěžovatel hájil. Právě neadekvátní reakci na chování poškozené soudy považovaly za jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli, a proto oproti obžalobě použily mírnější právní kvalifikaci, čímž rozhodly ve prospěch stěžovatele. I tyto závěry dovolacího soudu jsou z ústavního pohledu akceptovatelné a Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby je jakkoliv přehodnocoval. Pokud snad stěžovatel z odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyvozuje, že tento soud měl naznačit, že jednání stěžovatele mohlo naplnit znaky nutné obrany, nic takového z jeho rozhodnutí nevyplývá, když je v něm naopak vzato v úvahu i možné přísnější právní posouzení jednání stěžovatele jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zák.

Stěžovatelova argumentace Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 333/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies