II. ÚS 1536/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 19/2016 ze dne 29. března 2016, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

Z obsahu listin vyžádaných od Krajského soudu v Hradci Králové se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 1/2002-840 ze dne 17. 10. 2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 11/03-903 ze dne 4. 3. 2003 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 2 písm. g) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), a byl za to odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody.

Podle skutkových zjištění se měl stěžovatel uvedeného trestného činu dopustit tím, že dne 20. 7. 2001 okolo 23:30 hodin ve Svitavách v hotelu Národní dům v průběhu diskotéky v prostorách baru v podnapilém stavu poté, co hrubými výrazy "co tady chcete, vy černý svině", vykazoval z diskotéky skupinu Romů, následně z důvodu rasové nesnášenlivosti fyzicky napadl z uvedené skupiny Pavla K. (jedná se o pseudonym), nejprve tak, že jej strčil do ramene a vzápětí ho nožem dvakrát bodl do oblasti břicha a jednou do předloktí pravé ruky, kterou si poškozený chránil břicho, čímž mu způsobil perforaci v oblasti tlustého střeva a bodné poranění dolní duté žíly a břišní aorty, tedy zranění natolik závažné pro jeho všeobecnou povahu a mnohočetnost, že smrt poškozeného nebyla odvratitelná ani přes poskytnutí okamžité kvalifikované lékařské pomoci, a poškozený v důsledku tohoto zranění dne 21. 7. 2001 v nemocnici ve Svitavách zemřel.

Stěžovatel podal návrh na obnovu uvedeného trestního řízení, který Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 6 T 1/2002-1253 ze dne 11. 12. 2015 zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").

Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést ke změně původního pravomocného odsuzujícího rozsudku, nevyšly v průběhu řízení o obnově najevo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že nové důkazy, které soudu předložil, zpochybňují jeho vinu natolik závažným způsobem, že je namístě trestní řízení obnovit. Upozorňuje na to, že orgány činné v trestním řízení pod silným společenským tlakem na dopadení pachatele namísto toho, aby řádně zhodnotily důkazní situaci a odhalily skutečného pachatele, se soustředily na usvědčení osoby, kterou mylně a zřejmě účelově označili přímí svědkové události, a pominuly řadu zjištění a skutečností, které stěžovatele vyviňovaly. Nastiňuje důkazní situaci v původním řízení a z ní vyvozuje, že o jeho vině existovaly důvodné pochybnosti. V rámci obnovy nabídl soudu znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha, který podrobil novému zkoumání nůž nalezený na dvorku diskotéky. Soudy však domněnku, že uvedený nůž je vražednou zbraní, zpochybnily, aniž se vypořádaly se skutečností, kde, kdy a v jakém stavu byl nůž nalezen. Takové posouzení je dle stěžovatele v hrubém rozporu s důkazní situací a představuje zásah do práva na spravedlivý proces.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i usnesení soudu prvního stupně a rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předloží soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontuje s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodu obnovy řízení podle § 278 tr. ř., neboť má za to, že je tu nový důkaz - znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha, jehož závěry by mohly mít vliv na posouzení celé věci.

Z obsahu usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut, je zřejmé, že příslušný soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval. Po nařízení veřejného zasedání přibral Kriminalistický ústav v Praze k vypracování znaleckého posudku ke zkoumání stop na noži, který je přílohou trestního spisu. Závěry tohoto znaleckého posudku pak konfrontoval se znaleckým posudkem, který si nechala vypracovat obhajoba, přičemž vysvětlil, proč vycházel z posudku Kriminalistického ústavu, který znalci obhájili, a nikoliv z posudku předloženého obhajobou, který se k věci vyjadřoval pouze teoreticky. Znovu zopakoval, na základě jakých důkazů byl stěžovatel usvědčen a jak se soudy vypořádaly s jeho obhajobou, kterou opakoval i v návrhu na obnovu řízení, přičemž konstatoval, že v původním řízení měl soud dostatek důkazů, z nichž vyvodil jednoznačný a přesvědčivý závěr, že útočníkem, který napadl poškozeného, byl právě stěžovatel. Dle jeho názoru nebylo důvodu povolit obnovu ani na základě závěrů vypracovaného znaleckého posudku, který podrobil předmětný nůž důkladnému zkoumání, když nadto soudy v původním řízení stěžovatele uznaly vinným na základě jiných důkazů, které vinu prokazovaly bez jakýchkoliv pochybností. Stran zajištěného nože bylo sice tehdy vycházeno z toho, že nelze vyloučit, že šlo o vražednou zbraň, současně však nebylo ani vyloučeno, že stěžovatel mohl disponovat i dalším nožem. Jak poukázal stížnostní soud, obhajoba v původním řízení (viz č. l. 748 spisového materiálu) sama tvrdila, že nalezený nůž nelze považovat za nůž, kterým byl útok na poškozeného spáchán, přičemž stopy na něm nic konkrétního ve prospěch stěžovatele neprokazují a původně zjištěný skutkový stav nezpochybňují, když potencionální pravděpodobnosti důvod pro obnovu řízení nezakládají.

Pokud se stěžovatel nyní snaží důkazní situaci a její hodnocení v původním řízení zpochybnit, činí tak nepřípadně, neboť mohl odsuzující rozhodnutí napadnout ústavní stížností za splnění podmínek uvedených v § 72 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost, kterou by napadl rozhodnutí o vině a trestu, však nepodal.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem stížnostního soudu, který se při posuzování stížnosti stěžovatele ztotožnil se skutkovými i právními závěry, podrobně odůvodněnými v rozhodnutí soudu prvního stupně, a patřičným způsobem reagoval na stížnostní námitky, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1536/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies