II. ÚS 1669/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aloise Novotného, zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, Bruntál, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015, č. j. 58 A 36/2013-51, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 As 283/2015-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z nichž dle stěžovatele vyplývá, že "nikdo nemůže být uznán vinným ze spáchání přestupku, jestliže správní řízení pro týž skutek bylo pravomocně zastaveno."

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel byl na základě rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 21. 2. 2013, č. j. MUBR/78786-12/kra, k odvolání stěžovatele částečně změněného a ve zbytku potvrzeného rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 10. 5. 2013, č. j. MSK 51841/2013, pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 12. 2012 ve 20:50 hod. v obci Bruntál, na ul. Ruská, řídil motorové vozidlo, u kterého bylo hlídkou Policie ČR zjištěno, že na vozidle nesvítí zadní obrysové světlo, tedy užil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Za uvedené jednání mu byla uložena podle ustanovení § 125 odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1.500 Kč, současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč (podle vyhlášky č. 231/1996 Sb.).

3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), když v řízení před správními orgány neshledal žádné vady, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí, a důvodnou neshledal ani další z množství stěžovatelem uplatněných žalobních námitek. Naopak konstatoval, že se správní orgány dostatečně vypořádaly s důvody, jež vedly k rozhodnutí o uznání viny stěžovatele a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a zákonná, když správní orgány správně provedly právní kvalifikaci přestupku, stejně jako řádně odůvodnily naplnění jeho skutkové podstaty.

4. Kasační stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal jednak nesprávné posouzení právní otázky, týkající se aplikace ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu při posuzování vlastního obvinění z dopravního přestupku, jednak vady řízení před správním orgánem, jež měly vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž neshledal důvodnou žádnou z řady námitek stěžovatele, týkajících se tvrzených vad řízení před správním orgánem či nezákonnosti rozsudku krajského soudu. Důvodnou tedy neshledal ani námitku stěžovatele, v níž poukazoval na existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), neboť dle tvrzení stěžovatele bylo správní řízení o totožném skutkovém ději, vedené u téhož správního orgánu pod sp. zn. MUBR/11241-13/kra, ve věci správního deliktu pro porušení ustanovení § 37 písm. a) a § 38 odst. 1 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, dne 7. 3. 2012 zastaveno. Nejvyšší správní soud konstatoval (s oporou v závěrech z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010-71, dostupné na www.nssoud.cz), že "rozhodnutí o zastavení řízení lze považovat za rozhodnutí, kterým se nerozhoduje o věci samé, je v dané věci možno je označit za rozhodnutí procesní povahy, a proto nepředstavuje překážku rei iudicatae." (...) V daném případě rozhodnutí o zastavení řízení ve věci správního deliktu provozovatele vozidla podle zákona o silničním provozu nebylo rozhodnutím o skutku samém, nýbrž rozhodnutím o jeho právní kvalifikaci. Z jeho obsahu je zřejmé, že nebylo zjišťováno, zda se skutek stal, neboť správní orgán dospěl k závěru, že (i kdyby se obviněný takového jednání dopustil) nešlo o správní delikt, neboť nebyl splněn zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, kterým je přímé ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích" (str. 14 rozsudku).

5. Obdobnou námitku stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že byl uznán vinným ze spáchání přestupku pro týž skutek, ve vztahu k němuž bylo ovšem dříve vedené správní řízení pravomocně zastaveno, a to z toho důvodu, že "správní delikt, o němž se vede řízení, se nestal." Nadto stěžovatel namítá, že došlo k porušení principu presumpce neviny, resp. porušení zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného z přestupku", když nebyly provedeny žádné důkazy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil stručné argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, resp. jim předcházejících rozhodnutí správních orgánů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky, zda ze strany stěžovatele došlo ke spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu. Velmi stručné námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu neměl být shledán vinným ze spáchání uvedeného přestupku a neměla mu tedy být ani uložena předmětná pokuta. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

9. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem nejen ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, ale i s rozhodnutími jim předcházejícími, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatele rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s ustanoveními soudního řádu správního, správního řádu či zákona o silničním provozu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu (včetně principů ovládajících trestní řízení, jež je třeba analogicky v přiměřené míře vztáhnout i na řízení o přestupcích - viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002, či ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 8 As 17/2007) obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud se nadto velmi důkladně (s oporou v závěrech vlastní, již ustálené judikatury z oblasti správního trestání) zabýval i stěžovatelem nyní opětovně vznesenými námitkami, zejména pak námitkou existence překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), kterou neshledal důvodnou, což také řádně a přesvědčivě odůvodnil

10. Ústavní soud se tak neztotožňuje se stručnou argumentací stěžovatele, obsaženou v ústavní stížnosti a opírající se o jeho vlastní, v mnoha případech ovšem přinejmenším dosti nepřesnou verzi skutkových okolností nyní projednávaného případu, na jejímž základě zpochybňuje výše předestřené právní závěry obecných soudů, resp. správních orgánů. Uvedené platí především pro stěžovatelův způsob interpretace závěrů předmětného rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení, neboť, jak již zdůraznil Nejvyšší správní soud, stěžejní je v daném případě okolnost, že se nejednalo o rozhodnutí o skutku samém, nýbrž o rozhodnutí o právní kvalifikaci skutku, přičemž bylo konstatováno, že se nejednalo o správní delikt ve smyslu ustanovení § 37 písm. a) a § 38 odst. 1 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, a to z důvodu nenaplnění jednoho ze zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Z uvedeného tedy zdaleka nevyplývá, že se předmětný skutek vůbec nestal, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž pouze jej nebylo možné kvalifikovat jako uvedený správní delikt. Tato skutečnost ovšem nebránila jeho odlišné kvalifikaci, jak ostatně učinily i správní orgány, které jej kvalifikovaly jako přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, což následně svými závěry aproboval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Ústavní soud tyto závěry považuje za ústavně konformní a neshledává v nich namítaná porušení ústavních principů či základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1669/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies