I. ÚS 3324/15 - Přípustnost dovolání obsahujícího námitku porušení práva na spravedlivý proces

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat.

V případě odůvodnění odvolacího soudu sice obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu první instance, to však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V takovém případě i odvolací soud na ně musí explicitně reagovat.

Obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Přesně takový postup nakonec předpokládá i § 13 občanského zákoníku. Podle něj každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Soud se tedy může odchýlit od předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.

Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud

Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.

Skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu (viz § 109 odst. 2 občanského soudního řádu) a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů. Judikatura ESLP stanoví, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě je nutno zkoumat, zdali délka druhého řízení byla přiměřená.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23.06.2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Kališe, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3653/2015-124 ze dne 21. 10. 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3653/2015-124 ze dne 21. 10. 2015 bylo postupem v rozporu s čl. 4 Ústavy porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.


Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy o totožných věcech rozhodly rozdílně v jeho neprospěch. Přitom odkázal na čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl účastníkem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (sp. zn. 20 C 623/2008; dále také jen "původní řízení"), ve kterém se žalobou ze dne 7. 11. 2008 po svém bývalém zaměstnavateli domáhal zaplacení mzdy, náhrady za nečerpanou dovolenou a odstupného. Stejnou žalobu podalo v rozmezí čtyř měsíců v roce 2008 dalších 17 spolupracovníků stěžovatele. Všechna tato řízení, včetně řízení stěžovatele, skončila v rozmezí čtyř měsíců v roce 2013.

3. Stěžovatel sám dne 17. 8. 2010 v průběhu řízení před obvodním soudem navrhl, aby řízení v jeho věci bylo přerušeno do pravomocného rozhodnutí případu jednoho jeho bývalého spolupracovníka, které bylo (podle tvrzení stěžovatele samotným soudem) vybráno jako pilotní (sp. zn. 7 C 622/2008). Toto pilotní řízení trvalo přes čtyři roky. Následně s ohledem na výsledek pilotního případu stěžovatel uzavřel se žalovaným dohodu a žalobu vzal podáním ze dne 22. 2. 2013 zpět. Řízení ve věci bylo zastaveno dne 28. 2. 2013. Řízení stěžovatele tedy trvalo na jednom stupni čtyři roky a čtyři měsíce.

4. Stěžovatel následně po ministerstvu spravedlnosti požadoval náhradu nemajetkové újmy za nadměrnou délku řízení ve výši 150 000 Kč. Ministerstvo žádost odmítlo, a proto stěžovatel podal žalobu na náhradu nemajetkové újmy. Stejně postupovalo i dalších 17 bývalých spolupracovníků stěžovatele, kteří také délku jejich pracovněprávního sporu, který byl shodný se stěžovatelovým, považovali za nadměrnou. I jejich původní řízení byla většinou přerušena z důvodu vyčkávání na rozhodnutí v pilotním případu.

5. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2014 Okresní soud Praha-západ žalobu stěžovatele zamítl, neboť došel k závěru, že délka řízení nebyla nepřiměřená. Podle okresního soudu stát nemůže odpovídat za průtahy, které vznikly procesními úkony účastníků, a přitom to byl sám stěžovatel, který navrhl přerušení řízení. Musel tedy počítat s tím, že to dobu řízení prodlouží. Co se týče období do návrhu na přerušení, tak zde okresní soud žádné průtahy neshledal.

6. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, ve kterém mimo jiné namítal, že Krajský soud v Praze již o zcela totožné věci rozhodl v případě jednoho jeho bývalého spolupracovníka tak, že odvolání vyhověl (č. j. 19 Co 234/2014-79). V tomto rozhodnutí krajský soud uvedl, že není správný názor okresního soudu, že pouhé zjištění, že poškozený navrhl sám přerušení řízení, samo o sobě znamená, že poškozený sám přispěl k délce řízení. Do délky řízení je nutno započíst i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno bez ohledu na to, že přerušení navrhl sám žalobce. Okresní soud měl zkoumat, zda v pilotním řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě.

7. Krajský soud však ve věci stěžovatele rozsudkem ze dne 8. 10. 2014 prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Podle krajského soudu postup obvodního soudu do návrhu stěžovatele na přerušení řízení byl plynulý a bez průtahů. Následně byla délka řízení prodloužena z důvodu vyhovění návrhu stěžovatele na přerušení řízení, čehož si musel být vědom, zvláště pokud byl zastoupen právním zástupcem. Krajský soud nijak nevysvětlil, proč v této věci rozhodl jinak než jiný senát krajského soudu ve věci, na kterou poukázal stěžovatel, a k tomuto argumentu stěžovatele se ani nijak nevyjádřil.

8. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 28. 11. 2014 včasné dovolání, ve kterém předně namítal chybné rozhodnutí krajského soudu, co se týče posouzení dopadu skutečnosti, že původní řízení bylo přerušeno na návrh stěžovatele. Dále namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že krajský soud v jeho věci rozhodl jinak, než ve zcela shodných předchozích věcech dvou žalobců (č. j. 19 Co 234/2014-79 a č. j. 32 Co 376/2014-81) a s těmito rozhodnutími se ani nijak nevypořádal. Tím krajský soud měl jednat i v rozporu s § 13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

9. Stěžovatel dovolání následně dne 13. 3. 2015 doplnil o odkaz na sedm dalších v mezidobí vydaných rozsudků krajského soudu ve věci jeho bývalých spolupracovníků, ve kterých krajský soud žalobcům, na rozdíl od stěžovatele, vyhověl. Dále uvedl odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterým má být v původním dovolání namítaný postup krajského soudu v rozporu. V dalším doplnění dovolání ze dne 25. 8. 2014 stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 689/2015-112 ze dne 28. 7. 2015, ve kterém Nejvyšší soud rozhodl, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, kterou obdržela jedna z bývalých spolupracovnic stěžovatele ve shodném řízení o nadměrnou délku pracovněprávního sporu, soud opomenul zohlednit zvýšený význam řízení pro žalobkyni a v důsledku byla výše náhrady nedostatečná.

10. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. V otázce, zda přerušení původního řízení lze klást k tíži stěžovatele, se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem krajského soudu a odkázal na své dřívější rozhodnutí č. j. 30 Cdo 689/2015-112 ze dne 28. 7. 2015, podle kterého "dala-li tedy dovolatelka svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jí prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jejímu návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě ... přičíst uvedenou okolnost k tíži dovolatelky". K otázce nejednotnosti rozhodování krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že k této námitce nepřihlédl, neboť zde stěžovatel jakkoliv nevymezil žádné z hledisek přípustnosti dovolání. Nakonec podobnost s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 689/2015-112 ze dne 28. 7. 2015 Nejvyšší soud odmítl s tím, že v té věci odvolací soud rozhodl, že délka řízení byla nadměrná, což před Nejvyšším soudem nebylo rozporováno a tak rozhodoval pouze o výši náhrady nemajetkové újmy a nepřezkoumával, zda délka původního řízení byla nadměrná. Oproti tomu v nyní posuzovaném případu odvolací soud délku řízení nadměrnou neshledal.

II. Argumentace stran
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě došlo ke zjevnému porušení práva na spravedlivý proces, neboť o totožných věcech Nejvyšší soud rozhoduje jinak. Přitom odkázal na rozpor napadeného usnesení v jeho věci s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 689/2015-112 ze dne 28. 7. 2015. Dále poukazuje na to, že v jeho případě soudy rozhodly diametrálně odlišně ve srovnání s totožnými případy jeho bývalých spolupracovníků, kteří se svými žalobami na náhradu újmy za nadměrnou délku řízení uspěli. Stěžovatel uvádí, že v tomto ohledu je objektem vtipů na českou justici ze strany svých spolupracovníků.

12. Krajský soud v Praze navrhl ústavní stížnost zamítnout a zcela odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření také navrhl ústavní stížnost zamítnout. Podle něj neexistuje žádný rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu v napadeném usnesení a v rozsudku č. j. 30 Cdo 689/2015-112 ze dne 28. 7. 2015, neboť předmět dovolacího řízení byl v těchto případech odlišný. V případě řízení pod sp. zn. 30 Cdo 689/2015 šlo pouze o posouzení správnosti rozhodnutí nižších soudů o výši odškodnění. Zatímco ve věci stěžovatele nižší soudy shledaly délku původního řízení přiměřenou a v dovolání se tak posuzovala délka původního řízení. Nejvyšší soud dále uvedl, že není v jeho pravomoci zrušit rozhodnutí odvolacího soudu jen z toho důvodu, že jiné senáty odvolacích soudů v totožných věcech rozhodly jinak. Navíc Nejvyšší soud považuje za správné to řešení, které odvolací soud přijal v případě stěžovatele.

14. V replice stěžovatel trvá na své ústavní stížnosti a namítá, že vyjádření krajského soudu je nepochopením základního principu práva, a to předvídatelnosti rozhodnutí a principu právní jistoty. Stanovisko Nejvyššího soudu poté považuje za projev naprostého formalismu a neochoty ke sjednocování judikatury, což je naopak posláním Nejvyššího soudu. Poukazuje také na to, že nelze rozlišovat otázku délky řízení a výši náhrady. Tyto otázky jsou neoddělitelné a přístup Nejvyššího soudu je z hlediska základní logiky těžko pochopitelný.

III. Hodnocení Ústavního soudu

15. Jádro ústavní stížnosti spočívá v argumentaci stěžovatele, že v jeho věci bylo rozhodnuto jinak než v ostatních skutkově a právně shodných případech jeho bývalých spolupracovníků. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v odvolacím řízení před krajským soudem uvedl, že v jedné věci již krajský soud rozhodl ve prospěch žalobce a shledal, že žalobci nelze automaticky přičíst k tíži, že sám o přerušení původního řízení požádal. Krajský soud však tento rozsudek nijak nereflektoval a v odůvodnění nijak nevysvětluje, proč ve věci stěžovatele rozhodl jinak.

16. V obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech nežádoucí. Ústavní soud již v minulosti podotkl, že materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)].

17. Obdobné principy nakonec sdílí i obecné soudy. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004-83 rovněž řešil námitku stěžovatele, že v jeho věci bylo rozhodnuto jinak než ve shodných věcech tím stejným krajským soudem. NSS uvedl následující:
"Je tedy zřejmé, že o procesně zcela srovnatelných případech rozhodoval stejný senát krajského soudu odlišně, a to bez jakéhokoliv výslovného racionálního odůvodnění. Krajský soud se tak tímto postupem dopustil jurisdikční libovůle, odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně (lépe: zejména) orgánů moci soudní, s ním souvisejícímu principu právní jistoty a v konečném důsledku i s dopady na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje."

18. V nyní posuzované věci však nejde o ustálenou judikaturu ve výše uvedeném smyslu, která by byla popřena rozhodnutím soudů v případě stěžovatele. Stěžovatel spíše namítá, že v době rozhodování krajského soudu v jeho věci existovala již dvě rozhodnutí v prakticky shodné věci, která svědčila ve prospěch stěžovatele v klíčové otázce, jak má být posouzena nadměrnost délky řízení, které bylo přerušeno na žádost toho, který se následně domáhá náhrady újmy za nadměrnou délku řízení. V případě neexistence ustálené judikatury k této otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal.

19. Z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí rozhodnutí soudu ve shodné věci svědčící v jeho prospěch zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout. V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") soudy musí tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek ESLP ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, § 58; blíže viz Harris, D. - O'Boyle, M. - Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2014, s. 430).

20. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit Jinými slovy, pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil [nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277); či nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

21. ESLP ve své ustálené judikatuře uvádí, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek ESLP ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009 č. 34197/02, § 56; či rozhodnutí ve věci Antonescu proti Rumunsku ze dne 8. 2. 2011 č. 5450/02, § 33). V případě odůvodnění odvolacího soudu sice obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu první instance, to však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V takovém případě i odvolací soud na ně musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek ESLP ve věci Laranjeira Marques da Silva proti Portugalsku ze dne 19. 1. 2010 č. 16983/06, § 24).

22. Z těchto obecných principů musí Ústavní soud vycházet při posuzování této ústavní stížnosti. Obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Přesně takový postup nakonec předpokládá i § 13 občanského zákoníku. Podle něj každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Soud se tedy může odchýlit od předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.

23. V nyní posuzovaném případě se krajský soud s argumentem stěžovatele, že stejný soud, byť jiný senát, již v prakticky shodném případě odvolání vyhověl, nijak nevypořádal. Přitom tento argument stěžovatele je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání za zásadní, neboť mohl mít přímý vliv na jeho výsledek. Pokud by se krajský soud tímto předchozím rozhodnutím v právně i skutkově shodné věci řídil, tak by odvolání stěžovatele vyhověl. Bylo tedy povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces a potažmo i z § 13 občanského zákoníku v odůvodnění vysvětlit, proč má na věc jiný názor než jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí. Tím, že tak krajský soud neučinil, porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud nyní přistoupí k posouzení, zda toto pochybení krajského soudu napravil Nejvyšší soud či nikoliv.

24. Stěžovatel ve svém dovolání mimo jiné namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že krajský soud v jeho věci rozhodl jinak, než ve zcela shodných věcech již devíti jiných žalobců a navíc se krajský soud s těmito rozhodnutí (v době rozhodování krajského soudu byly vydány jinými senáty krajského soudu již dva tyto rozsudky) nijak nevypořádal. Stěžovatel v doplnění dovolání poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že krajský soud tímto porušil právo stěžovatele na předvídatelnost rozhodnutí a spravedlivý proces. Nejvyšší soud se však tímto dovolacím důvodem nezabýval, neboť dle jeho názoru zde dovolatel jakkoliv nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud dokonce uvedl, že v této situaci nemá pravomoc rozhodnutí krajského soudu zrušit. Ústavní soud s takovým názorem Nejvyššího soudu nemůže souhlasit.

25. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud [stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Byť se toto citované stanovisko týkalo trestního řízení, tento princip vycházející z čl. 4, 90 a 95 Ústavy je obecný a musí plně dopadat i na řízení před Nejvyšším soudem v občanskoprávní věci. Proto jej Ústavní soud uplatňuje právě i v občanskoprávních věcech a opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To platí i pro tzv. vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541), body 11 a 12; nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014, bod 18; nález sp. zn. IV. ÚS 3973/13 ze dne 25. 2. 2016, bod 22].

26. V nyní posuzovaném případě stěžovatel v dovolání na č. l. 100-101 jasně a srozumitelně uvedl, proč krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Z odůvodnění dovolání je na první pohled jasné, v čem stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu (ignorování předchozího rozhodnutí ve skutkově a právně shodné věci, na kterou v odvolání poukázal). Podle Ústavního soudu stěžovatel splnil podmínky § 241b odst. 3 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně vymezil dovolací důvod (porušení práva na spravedlivý proces) a nezbytně z něj vyplývá i přípustnost dovolání, neboť porušení základního práva musí být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí Nejvyšší soud rozhodnout jinak. Navíc v případě stěžovatele je zásadní, že v doplnění dovolání odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterou měl být postup krajského soudu v rozporu. Tím zcela splnil svou povinnost podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu i explicitně. To, že tak učinil až v březnu 2015, nemohlo mít žádný vliv na efektivitu řízení před Nejvyšším soudem, neboť ten o dovolání stěžovatele rozhodl až v říjnu 2015. Navíc již z původního dovolání stěžovatele je zřejmé, že v případě stěžovatele prima facie došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy mohl již z původního dovolání bezpochyby naznat, že dovolání je důvodné a nemusel ani přihlédnout k jeho doplnění [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213), bod 19, ve kterém Ústavní soud považoval za nepřípustné, pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, i když dovolací důvod vylíčil "zcela jasně a srozumitelně"].

27. V tomto kontextu lze také poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a tak i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání [nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 21]. To platí zvláště v situaci, ve které zjevně došlo k porušení základního práva stěžovatele. Proto například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3973/13 ze dne 25. 2. 2016 Ústavní soud Nejvyššímu soudu, který dovolání odmítl pro vady spočívající v nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, vytkl, že v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky neposkytl ohroženému ústavně zaručenému právu stěžovatele dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatel na skutečnosti, v nichž porušení dotčeného práva spočívalo, upozornil (shodně viz také nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 či nález sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015).

28. Lze shrnout, že Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání má bezpochyby pravomoc a dokonce i povinnost napravit porušení ústavně chráněných základních práv v předchozím řízení. Oprávněná dovolací námitka, že odvolací soud porušil základní právo dovolatele, zpravidla tedy musí vést buď ke kasaci odvolacího rozhodnutí, nebo k napravení porušení základního práva, pokud tak lze učinit v řízení před Nejvyšším soudem (například doplnit nedostatečné odůvodnění odvolacího soudu). Vzhledem k této druhé možnosti, tak lze v zásadě akceptovat argumentaci Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti, že ani kdyby disponoval pravomocí zrušit rozhodnutí krajského soudu pro porušení základního práva dovolatele, tak by tak v této věci neučinil, neboť se ztotožnil s právním názorem krajského soudu v případě stěžovatele a nikoliv s jinými rozhodnutími krajského soudu, se kterými má být napadené rozhodnutí v rozporu. Je samozřejmě možné, že krajský soud rozhodne třeba i v patnácti řízeních chybně a v jednom, které jediné doputuje k Nejvyššímu soudu, rozhodne správně. Potom by kasace rozhodnutí krajského soudu byla čistě formálním krokem a pouze by prodloužila řízení, neboť krajský soud by poté v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu musel ve věci rozhodnout stejně. V takovém případě by tedy bylo na místě, aby Nejvyšší soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces krajským soudem a toto pochybení napravil tím, že sám místo odvolacího soudu řádně odůvodní, proč bylo třeba se odchýlit od předchozích rozhodnutí ve skutkově a právě shodných případech. Ústavní soud proto nyní posoudí, zda pro takový postup byly v případě stěžovatele splněny podmínky, tedy zda je správný názor Nejvyššího soudu, že v případě stěžovatele krajský soud rozhodl věcně správně.

29. Tou zásadní právní otázkou v dané věci je posouzení nadměrné délky původního řízení, která dle stěžovatele byla v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konkrétně je třeba posoudit, jaký vliv má na posouzení délky řízení skutečnost, že účastník sám požádal o přerušení řízení, aby soud vyčkal rozhodnutí v pilotním případu a soud tomuto návrhu vyhověl a řízení bylo nadměrně dlouhé pouze z důvodu tohoto přerušení. V případě stěžovatele krajský soud měl za to, že k přerušení původního řízení došlo z podnětu stěžovatele, a nelze tedy tuto skutečnost přičítat k tíži státu. V jiných případech bývalých spolupracovníků stěžovatele však krajský soud dospěl k závěru, že je nutno zkoumat zda v pilotním řízení nedocházelo k průtahům (19 Co 234/2014, 26 Co 493/2014), nebo přímo rozhodl, že přerušení řízení bylo rozhodnutím soudu, ke kterému přitom neexistovaly zákonem předvídané důvody a lze jej tedy zcela přičíst státu (32 Co 376/2014, 28 Co 39/2015, 28 Co 18/2015, 28 Co 13/2015, 26 Co 78/2015, 32 Co 511/2014). Podle Ústavnímu soudu dostupných informací nebyla proti závěrům krajského soudu v těchto řízeních podána Českou republikou dovolání.

30. Pro nynější případ relevantní pravidla, kterými se řídí posouzení, zda v dané věci došlo k porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů, Ústavní soud shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1822/14 ze dne 9. 4. 2015 následovně (body 28-33).

31. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nutno zvažovat na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti.

32. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele. Přitom věci pracovněprávní, zejména spory zaměstnanců týkající se práva na mzdu či náhradu mzdy, mají zvláštní význam pro stěžovatele a soudy musí k nim přistupovat se zvláštní pečlivostí (viz např. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004 č. 65195/01, § 47).

33. Obecně je stát povinen uspořádat svůj justiční systém tak, aby soudy mohly každému zaručit právo, aby o jeho záležitostech týkajících se občanských práv a závazků bylo pravomocně rozhodnuto v přiměřené lhůtě. I v právním řádu, v němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

34. Jak již vyplývá z výše uvedených principů, skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu (viz § 109 odst. 2 občanského soudního řádu) a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů. Judikatura ESLP stanoví, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě je nutno zkoumat, zdali délka druhého řízení byla přiměřená (např. rozsudek ESLP ve věci Králíček proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 50248/99, § 25; či Visintin proti Itálii ze dne 1. 3. 2001 č. 43199/98, § 21). Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část III. 3.

35. K obdobné situaci jako v nyní posuzovaném případě se ESLP vyjádřil v rozsudku ve věci Herbst proti Německu ze dne 11. 1. 2007 č. 20027/02, kde také stěžovatel sám požádal o přerušení řízení do skončení jiného řízení, jehož výsledek považoval za podstatný pro rozhodnutí v dané věci. Podle ESLP však přerušení nelze klást k tíži pouze stěžovateli, neboť soud s přerušením souhlasil (§ 77). Dále ESLP uvedl, že v některých případech může být rozumné, aby vnitrostátní soudy vyčkaly na výsledek souběžně probíhajících řízení jako opatření procesní efektivity. Nicméně takové rozhodnutí musí být přiměřené s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu a je nutno zkoumat, zdali nedošlo k průtahům v řízení, kvůli kterému bylo řízení stěžovatele přerušeno (§ 78).

36. Ústavní soud se s touto judikaturou ESLP ztotožňuje. Přerušení řízení a vyčkání na rozhodnutí ve skutkově stejné věci totiž může být účinným nástrojem zefektivnění práce soudů. Není třeba rozhodovat paralelně o shodných případech a plýtvat tak zdroji, které by mohly být věnovány jiným případům. V konkrétním případě může být tedy vhodné a ospravedlnitelné řízení přerušit a počkat na pravomocné rozhodnutí v pilotním případu. Takový postup je nakonec více v souladu s ústavním principem právní jistoty a požadavkem, aby stejné případy byly rozhodovány zásadně stejně (viz body 16 a 17 výše). V takovém případě lze dospět i k závěru, že přerušení řízení má zákonný podklad, konkrétně § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť výsledek pilotního řízení může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nicméně i v takovém případě je nutno dbát dalších složek práva na spravedlivý proces a účastníkům řízení například umožnit případně argumentovat, proč rozhodnutí v pilotním případě bylo mylné a s těmito argumenty se řádně vypořádat. Tím bude zajištěno, že vůči účastníkům nebude slepě aplikováno rozhodnutí v jiném řízení, kterého nemuseli být účastníky a nemuseli tedy mít možnost předkládat své důkazy a argumenty.

37. V nyní posuzovaném případě tedy nelze bez dalšího přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, že "dala-li tedy dovolatelka svým návrhem na přerušení řízení zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jí prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jejímu návrhu vstřícný, nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě - jak to učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí - přičíst uvedenou okolnost k tíži dovolatelky." Jak bylo právě vyloženo tuto okolnost k tíži stěžovatele klást nelze, neboť to je soud, který je odpovědný za rychlost řízení a který mohl návrh stěžovatele zamítnout. Navíc názor krajského soudu v případě stěžovatele a potažmo Nejvyššího soudu v napadeném usnesení je v důsledku také v rozporu s požadavky na efektivitu soudního systému, jak bylo vyloženo v předchozím bodě, neboť odrazuje účastníky řízení od podávání návrhů na přerušení řízení z důvodu posečkání na pravomocné rozhodnutí ve skutkově a právně shodných případech. V případě stěžovatele bylo totiž přerušení řízení vhodným krokem s ohledem na efektivitu fungování soudů. Názor krajského soudu a Nejvyššího soudu v napadeném usnesení tedy správný není a zrušení rozhodnutí krajského soudu pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces by nebylo čistě formálním postupem, který by pouze prodloužil délku řízení. Naopak obecné soudy musí v případě stěžovatele zkoumat, zda nedošlo k průtahům v pilotním řízení, což dosud neučinily.

38. V tomto ohledu nelze také opomenout rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 10. 2014 č. j. 7 C 211/2013-97, který okresní soud vydal poté, co jeho původní rozsudek ve věci byl zrušen rozhodnutím krajského soudu 19 Co 234/2014-79 (viz bod 6 výše) a krajský soud mu nařídil posoudit délku pilotního řízení. Okresní soud v tomto rozsudku rozhodl, že délka pilotního řízení byla nepřiměřená. I toto rozhodnutí tedy musí nyní obecné soudy vzít v potaz a vypořádat se s ním v novém rozhodování ve věci stěžovatele.

39. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl, neboť shledal, že Krajský soud v Praze porušil právo stěžovatele na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tím, že Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil, ač tak učinit mohl a měl, i on porušil toto právo stěžovatele. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona tedy Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3653/2015-124 ze dne 21. 10. 2015.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies