IV. ÚS 1786/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Křivance, zastoupeného JUDr. Karlem Křížem, advokátem se sídlem v Chomutově, Štefánikovo nám. 1702/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 As 253/2015-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 11 A 36/2012-47, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 6. 1. 2012, č. j. 343/2011-LO-SP/6, jímž byl zamítnut jeho rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011, č. j. 67/2011-OJ-SZ/30. Napadenými správními rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu vrchního státního zástupce v Praze ze dne 5. 6. 2009 na jmenování stěžovatele do funkce krajského státního zástupce v Ústí nad Labem - po obnově řízení, přičemž původním rozhodnutím stěžovatel do funkce jmenován byl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 As 253/2015-31, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu. V odůvodnění rozsudku vyšel z toho, že stěžovatel měl ve funkci krajského státního zástupce nahradit JUDr. Jana Jakovce, avšak rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 13. 3. 2008 o jeho odvolání z funkce bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. 10 Ca 102/2008-117, a JUDr. Jakovec se následně do funkce vrátil. Kasační soud konstatoval, že funkce vedoucího státního zástupce je svojí povahou ryze monokratická; návrhu na jmenování stěžovatele nemohlo být vyhověno, neboť v mezidobí odpadl esenciální předpoklad v podobě uprázdněné funkce.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 2. 6. 2016, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na přístup k veřejné funkci podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že prostřednictvím obnovy řízení byl fakticky zbaven funkce krajského státního zástupce, do níž byl již jmenován. Cítí se dotčen ve svých ústavně zaručených právech bez ohledu na to, že rozhodnutí o odvolání jeho předchůdce bylo následně zrušeno správním soudem; je přesvědčen, že tehdejší ministr pochybil jak při vydání rozhodnutí o odvolání, tak při jeho soudním přezkumu.

Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a pro jeho přezkumnou činnost je určující výhradně dodržení ústavního rámce v rozhodnutích obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť správní soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud aprobovaly postup správních orgánů (v daném případě ministra spravedlnosti), které byly postaveny před situaci, že do funkce striktně monokratického orgánu vedoucího státního zástupce byly fakticky jmenovány dvě osoby - stěžovatel a jeho předchůdce JUDr. Jan Jakovec, který se navrátil do funkce v důsledku následného zrušení rozhodnutí o jeho odvolání správním soudem. Nelze samo o sobě považovat za protiústavní, že za nastalé situace byl upřednostněn původní nositel funkce krajského státního zástupce, a to ani tehdy, pokud k tomu byl využit institut obnovy správního řízení, jímž bylo v intencích § 102 odst. 9 správního řádu zrušeno původní rozhodnutí o jmenování stěžovatele.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí důkladně a srozumitelně odůvodnil; vyšel z koncepce právní úpravy § 8 a navazujících ustanovení zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a své dřívější judikatury, zejména rozsudku ze dne 4. 8. 2015, č. j. 2 As 100/2015-37 (3331/2016 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz), v němž vyjádřil právní názor, že rozhodnutí, které vedlo k uprázdnění určité vedoucí funkce v monokratickém orgánu, je třeba považovat za podklad pro jmenování jiné osoby do této funkce a pokud "uprazdňující" rozhodnutí následně odpadne - typicky v důsledku zrušení soudem - odpadne rovněž podklad pro jmenování nástupce; taková okolnost je důvodem pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. Současně vyslovil, že v případech tohoto druhu musí později jmenovaná osoba v rovině výkonu funkce zásadně ustoupit osobě dříve jmenované a nezákonně odvolané.

Ústavní soud nepřehlédl, že uvedený rozsudek kasačního soudu byl vydán v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele proti obnově řízení (jejímu povolení), přičemž výsledek nového správního řízení je napaden nyní projednávanou ústavní stížností. Stěžovatel rozsudek č. j. 2 As 100/2015-37 napadl ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2882/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), odmítnuta pro nepřípustnost - předčasnost a proti následně vydanému konečnému rozhodnutí správních soudů se stěžovatel brání ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1785/16, o níž dosud nebylo rozhodnuto.

Pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění lze dodat, že stěžovatelem tvrzená pochybení správních orgánů při vydání rozhodnutí o odvolání JUDr. Jakovce, potažmo v řízení o jeho soudním přezkumu, nemohou mít vliv na ústavní konformitu napadeného rozsudku, a to již proto, že se týkají odlišného řízení, které bylo vedeno bez účasti stěžovatele a které se jeho práv dotýká pouze zprostředkovaně; lze je případně uplatňovat toliko v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., v krajním případě z titulu odpovědnosti příslušné úřední osoby. V této souvislosti lze poukázat na úvahy Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku č. j. 2 As 100/2015-37 poznamenal, že později jmenovaná a cestou obnovy řízení funkce následně zbavená osoba má mít právo na širokou míru satisfakce, a na veřejné moci je, aby se o ni postarala, a to nejen v rovině finanční, ale pokud možno i v rovině funkční, kariérní apod.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1786/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies