IV. ÚS 22/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Petry Valešové, zastoupené Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015-34, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 4 Ad 35/2014-32, spojené s návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 4 Ad 35/2014-32, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22. 9. 2014, č. j. MPSV-UM/17043/14/4S-HMP, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí úřadu práce - kontaktního pracoviště Praha 10 ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1342928/14/AB, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o dávku státní sociální podpory - rodičovský příspěvek s odkazem na podmínky § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015-34, zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a městského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou soudu dne 4. 1. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a současně aby zrušil výše uvedené ustanovení zákona o státní sociální podpoře, na kterém správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí. Namítá zásah do rovnosti v právech a zákazu diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 a do práva rodiče pečujícího o děti na pomoc státu podle čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že jí byl přiznán rodičovský příspěvek pouze na jedno z jejích dvojčat; měl být poskytnut na obě, stejně jako kdyby se narodily postupně.

Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily a použily § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Ústavní soud žádný takový zásah neshledal a ve shodě se správními soudy obou stupňů konstatuje, že předmětné ustanovení je jednoznačné a bez prostoru k výkladovým variantám stanoví, že nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který řádně pečuje o dítě po celý kalendářní měsíc, osobně a celodenně; současně je nárok výslovně omezen na příspěvek na jedno dítě - nejmladší v rodině. Ústavní soud podotýká, že napadené ustanovení samo o sobě nezavdává prostor pro pochybnosti o své ústavnosti [k vodítkům přezkumu právní úpravy sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny srov. nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09 (42/2013 Sb., N 5/68 SbNU 89, dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Obecné soudy vyšly z úvahy, že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoli dítěte, o které je pečováno, a řádně se vypořádaly i se specifickou okolností případu spočívající v tom, že se děti narodily jako dvojčata; konstatovaly, že to nemůže nic změnit na podmínce, že nárok na příspěvek vzniká vždy pouze ohledně jednoho dítěte. Na ústavnost jejich rozhodnutí nemohou mít vliv ani úvahy stěžovatelky, že by na rodičovském příspěvku získala více, pokud by se děti narodily postupně; ostatně na rodičovském příspěvku tratí každý rodič, kterému se před jeho vyčerpáním narodí další dítě, neboť § 30a odst. 1 téhož zákona výslovně stanoví, že nárok zaniká posledním dnem předcházejícího měsíce, ve kterém se nejmladším dítětem v rodině stane jiné dítě, a to i pokud nebyla vyplacena celková částka příspěvku. V této souvislosti přezkumný soud správně podotkl, že účelem příspěvku je především (částečná) kompenzace ztráty rodiče na výdělku - bez ohledu na to, zda pečuje o jedno nebo o více dětí současně.

Na základě výše uvedených důvodů stížnost Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud a jímž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 22/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies