I. ÚS 657/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 4 T 149/2012-343, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2015, č. j. 4 To 644/2014-372 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 3 Tdo 1351/2015-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností podanou dne 26. 2. 2016 podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. K projednání ústavní stížnosti si Ústavní soud přípisem ze dne 2. 3. 2016 vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Prachaticích (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") pod sp. zn. 4 T 149/2012, z něhož zjistil následující skutečnosti.

3. Stěžovatel byl v záhlaví citovanými rozhodnutími uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Uvedeného přečinu se měl dopustit tím, že - stručně řečeno - dne 25. 11. 2011 na průsečné pětiramenné křižovatce v obci Netolice jako řidič osobního automobilu plně nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož došlo ke střetu s dvěma chodkyněmi. Ty utrpěly v důsledku střetu četná zranění. Stěžovatel po nehodě na místě zastavil, z místa odvezl jednu z poškozených do místa jejího bydliště; druhá z poškozených odjela z místa nehody sama. Stěžovatel následně odjel, aniž by zůstal na místě nehody a tuto nahlásil. Uvedené skutečnosti byly policejními orgány zjištěny až kolem 17:00 téhož dne, přičemž k nehodě došlo již kolem 9:55.

4. Ve věci byl nejprve vydán rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 12. 2012, č. j. 4 T 149/2012-208, kterým soud podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil stěžovatele obžaloby.

5. Státní zástupce se proti uvedenému rozsudku okresního soudu odvolal ke Krajskému soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud"). Ten o odvolání rozhodl usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 To 48/2013-226, a to tak, že rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle ustanovení § 259 odst. 1 trestního řádu.

6. Následně Okresní soud v Prachaticích vydal dne 25. 2. 2014 ve věci nový rozsudek, č. j. 4 T 149/2012-305, kterým byl stěžovatel opětovně zproštěn obžaloby.

7. Proti v předchozím odstavci citovanému rozsudku okresního soudu se odvolal státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání usnesením ze dne 14. 8. 2014, č. j. 4 To 212/2014-329, jímž napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního řádu věc znovu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Okresní soud v Prachaticích dne 15. 10. 2014 vydal již třetí rozsudek, č. j. 4 T 149/2012-343, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost uhradit poškozené A. B. částku 7788 Kč. Poškozená S. B. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byly se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Okresní soud založil své rozhodnutí na řadě důkazů, zejména na výslechu svědků, protokolu o nehodě v silničním provozu a přiložené fotodokumentaci, lékařských zprávách a znaleckých posudcích z oboru dopravy a z oboru soudního lékařství. Při hodnocení důkazů vzal soud na vědomí mimo jiné to, že poškozené stály v nepřehledné křižovatce přibližně dva metry od přechodu pro chodce, který je v místě značen. Také zohlednil, že ke zranění poškozené S. B. došlo v důsledku reakce na vzniklou situaci (tj. stěžovatel ji jako řidič přímo nesrazil) a že ke střetu poškozené A. B. a vozidlem došlo tak, že ta v podstatě narazila do vozidla a poté přes něj přepadla. Na druhé straně však soud vzal v potaz i skutečnost, že stěžovatel podle vlastní výpovědi již ze vzdálenosti asi 50 metrů před předmětnou křižovatkou viděl, že v křižovatce, resp. při jejím okraji stojí dvě ženy. Soud se zabýval i tím, že po této události nezůstal stěžovatel na místě nehody ani nepřivolal policii, což mělo za následek, že nebylo možné přesně určit místo střetu ani další skutečnosti.

10. Následně okresní soud uzavřel, že na základě všech provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění je přesvědčen, že stěžovatel se dopustil trestného činu podle ustanovení § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Soud posuzoval jednání stěžovatele prizmatem povinnosti chovat se v rámci provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, a své chování je přizpůsobit mimo jiné provozu na pozemních komunikacích [§ 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích)], jakož i povinnosti řidiče dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností orientace či osobám těžce zdravotně postiženým [§ 5 odst. 1 písm. d) zákona o pozemních komunikacích].

11. Okresní soud na základě provedených důkazů tedy dospěl k závěru, že jak stěžovatel, tak i poškozené A. B. a S. B. nesou určitý díl viny na vzniklé nehodě. Dle soudu se obžalovaný "dopustil trestního jednání, kdy, jak již bylo uvedeno, řádně se zvýšenou opatrností nesledoval provoz na komunikaci, čímž došlo k citovaným porušením ustanovení pravidel o silničním provozu, poškozeným bylo způsobeno zranění, když tato zranění jsou zraněními těžkými s delší dobou léčení a s vážnými následky [...]. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem soud uznal obžalovaného vinným přečinem těžké ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, když jde o jednání nedbalostní, zde není kladeno obžalovanému za vinu, že by měl v úmyslu způsobit jakékoliv zranění poškozeným, přičemž není v jeho jednání spatřováno to, že by šlo o jednání, které by bylo možno klasifikovat podle ustanovení § 147 odst. 2 trestního zákoníku [...]. Dle soudu je na místě uznat obžalovaného vinným toliko dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jak bylo uvedeno."

12. Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích, č. j. 4 T 149/2012-343 se odvolal stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl dne 12. 5. 2015 o odvolání rozsudkem, č. j. 4 To 644/2014-372, a to tak, že potvrdil výrok o vině a trestu a výroky o náhradě škody týkající se poškozené S. B. a Všeobecné zdravotní pojišťovny, z podnětu odvolání stěžovatele změnil výrok o náhradě škody týkající se poškozené A. B., z podnětu odvolání státního zástupce doplnil napadený rozsudek tak, že stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 18 měsíců.

13. Krajský soud označil dokazování před soudem prvního stupně za "úplné, skýtající spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí". Dle krajského soudu byla pro posouzení zavinění stěžovatele na následku nehodového děje rozhodující odpověď na otázku, zda bylo v řidičových možnostech zabránit střetu vozidla s chodkyněmi, při němž došlo k jejich sražení a zranění. V této souvislosti krajský soud zdůraznil - podobně jako okresní soud - že podle vlastní výpovědi si byl stěžovatel již před zahájením odbočovacího manévru vědom skutečnosti, že "obě dámy stály zhruba dva metry od středu křižovatky, který je označen červeně, tzn. minimálně deset metrů od obou přechodů". Na druhé straně ale krajský soud uznal, že "nelze vyloučit, že obě poškozené zásadním způsobem porušily pravidla silničního provozu."

14. Na základě uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že i když nelze uzavřít, že stěžovatel střet s chodkyněmi zapříčinil v důsledku porušení zvláštní povinnosti uložené mu zákonem, zcela jej z odpovědnosti za jeho následek vyvinit nelze. Dle mínění soudu i jeho nedbalost, nesledoval-li dopravní situaci ve směru své jízdy, ač tak učinit měl a mohl, byla jednou z příčin sražení chodkyň. Pokud jde o individuální opatrnost, která byla subjektivně vymezena možností stěžovatele předvídat nebezpečnou situaci, je třeba dle odvolacího soudu vycházet i z toho, že stěžovatel v silničním prostoru daného místa dobře znal a vzhledem k době (dopoledne) a charakteru místa (náměstí v centru obce) mohl počítat s výskytem chodců ve vozovce. Nelze proto akceptovat jeho obhajobu, že s odbočováním započal, aniž se před jeho výkonem ubezpečil, že jej bude bez jakéhokoliv nebezpečí schopen ukončit.

15. Stěžovatel podal proti v předchozím odstavci citovanému rozsudku krajského soudu včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl dne 9. 12. 2015 usnesením č. j. 3 Tdo 1351/2015-27. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ustanovení § 265 odst. 1 písm. e) trestního řádu [správně § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu] jako zjevně neopodstatněné.

II.
Podstatný obsah ústavní stížnosti

16. Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti namítá porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku vydání v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy a jednotlivé důkazy, jež byly provedeny v průběhu předmětného trestního řízení. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti v podstatě rekapituluje důkazy provedené před obecnými soudy a předkládá vlastní verzi skutkových i právních závěrů, které z nich lze dovodit.

18. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že soudy nedostatečně hodnotily podíl poškozených na střetu s vozidlem, a to zejména tím, že nepřisoudily dostatečnou váhu jejich protiprávnímu jednání. Soudy taktéž nesprávně hodnotily míru opatrnosti, kterou byl stěžovatel povinen v dané situaci vynaložit. Stěžovatele je tedy přesvědčen, že obě poškozené si utrpěná zranění způsobily samy, přičemž stěžovatel jako řidič osobního automobilu na vzniku těchto zranění nenese žádnou vinu.

19. Poškozená A. B. měla dle stěžovatele utrpět předmětná zranění v důsledku toho, že v momentě, kdy se stěžovatel začal s vozidlem rozjíždět, udělala krok, stoupla stěžovateli do jízdy a spadla přes kufr tohoto vozidla. Poškozená S. B. měla dle stěžovatele utrpět předmětná zranění v důsledku její snahy zachytit, resp. odstranit ze směru jízdy vozidla druhou poškozenou. Uvedený závěr má být dle mínění stěžovatele podpořen i vypracovanými znaleckými posudky. Z toho důvodu má stěžovatel za to, že poškozeným na zdraví neublížil, protože je automobilem nesrazil, a byly to právě poškozené, které do jeho automobilu z boku narazily (pokud neupadly úplně bez kontaktu s automobilem), a to uprostřed křižovatky, čímž hrubě porušily povinnost chodce použít při přecházení přechod, pokud je ve vzdálenosti 50 metrů.

20. Stran povinnosti počínat si opatrně stěžovatel uvádí, že tato povinnost "neznamená, že řidič musí vidět naprosto vše a předpokládat úplně všechny reakce ostatních účastníků silničního provozu, tím spíše ne takových účastníků, u kterých ani nemohl předpokládat, že se na daném místě budou nacházet, jelikož se tam nacházet nesmějí. Při provozu na pozemních komunikacích platí mimo jiné také princip vzájemné důvěry, tzn., že v přiměřené míře může účastník silničního provozu spoléhat na to, že další účastník silničního provozu se závaznými pravidly silničního provozu řídí."

21. Stěžovatel z výše uvedeného dovozuje, že znaky skutkové podstaty přečinu podle ustanovení § 147 odst. 1 trestního zákoníku nebyly naplněny, neboť si za dané situace nepočínal nedbale. Stěžovatel v podstatě také tvrdí, že mezi jeho jednáním a způsobeným následkem (zraněním obou poškozených) neexistuje příčinná souvislost.

III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

22. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

24. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Nicméně je možné, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích se ocitnou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo skutková zjištění budou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237); usnesení sp. zn. II. ÚS 891/13 ze dne 8. 8. 2013]. V takových případech Ústavnímu soudu nezbývá, než do pravomoci obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit, neboť tato pochybení na úrovni podústavního práva nabydou takové intenzity, že se v konečném důsledku projeví i v právech účastníků chráněných ústavním pořádkem.

25. K takovému pochybení však v nyní projednávané věci nedošlo.

26. Po seznámení se s argumentací stěžovatele a po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů i celého soudního spisu Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry těchto soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v nyní posuzovaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, jak jsou vyjádřeny v ustanovení § 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a potažmo i s ústavně chráněnými právy stěžovatele. Zejména soudy projednaly věc v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivým způsobem odůvodnily [k otázce náležitého odůvodnění srov. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831); nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213); nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Také nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina a ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest, resp. že by v tomto směru mohlo dojít k excesu, dosahujícímu ústavněprávní roviny. Koneckonců i z obsahu ústavní stížnosti se jeví, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky vznesené již v řízení před obecnými soudy.

27. Nicméně Ústavní soud považuje za potřebné stručně se vyjádřit k otázce, kterou stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti implicitně klade, a to za jakých podmínek lze uznat jednotlivce vinným ze spáchání nedbalostního trestného činu podle ustanovení § 147 trestního zákoníku.

28. Dle doktríny je nedbalost " možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek." [ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235] V německé literatuře, následně převzaté i judikaturou Ústavního soudu, je možné najít následující vymezení prvků nedbalosti: "Prvky nedbalosti jsou [...] protiprávnost a předvídatelnost naplnění skutkové podstaty [...]. Jako třetí prvek přistupuje rozpoznatelnost protiprávnosti [...]. Tyto tři prvky nestojí vedle sebe odděleně, nýbrž se vzájemně podmiňují. Povinnost péče může vzejít nejprve z předvídatelnosti určitého následku, předvídatelnost tu může být jen při plnění určitých povinností, rozeznatelnost protiprávnosti nemůže být než důsledkem předvídatelnosti naplnění skutkové podstaty." [TRÖNDLE, H. in Tröndle, H. - Fischer, T.: Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 49. vydání. München: Beck, 1999, str. 116 - komentář k § 15, marg. č. 14; srov. také nález sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335)].

29. Judikatura Ústavního soudu respektuje uvedená doktrinární východiska. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 2278/07 tento soud uvedl, že "vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné." [nález sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335) - ve vztahu k čl. 39 Listiny]. Pachatel tedy musí být s to seznat trestnost svého činu v době jeho spáchání.

30. Obsáhlou a značně podrobnou judikaturu ve vztahu k této otázce vytvořil Nejvyšší soud. Dle této judikatury je kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti "zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem..." [rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 540/2012-44 ze dne 27. 6. 2012; srov. také rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 540/2012-44 ze dne 27. 6. 2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6. 9. 2001]. Ve vztahu k subjektivní míře potřebné opatrnosti řidiče tento soud uvedl, že "je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů [...]. Z hlediska nedbalostního zavinění [...] to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě." [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001 ze dne 6. 9. 2001 (Sb.NS, sv. 7-8, roč. 2002, str. 442); srov. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1195/2015 ze dne 13. 1. 2016].

31. Ústavní soud má za to, že v nyní projednávaném případě obecné soudy při interpretaci a aplikaci ustanovení § 147 trestního zákoníku, a zejména při posuzování otázky, zda lze klasifikovat jednání pachatele v čase nehody jako nedbalost ve smyslu tohoto ustanovení, nevybočily z mezí vymezených ústavním pořádkem České republiky, judikaturou Ústavního soudu, judikaturou Nejvyššího soudu a doktrínou, jak bylo naznačeno výše. Obecné soudy se detailně zabývaly nejen objektivní mírou potřebné opatrnosti, jak jí vymezují pravidla silničního provozu, ale také subjektivní mírou potřebné opatrnosti, kterou byl stěžovatel schopen v dané chvíli vynaložit. Ve vztahu k subjektivnímu vymezení potřebné míry opatrnosti soudy pečlivě posuzovaly, jaký vliv měla na zavinění stěžovatele skutečnost, že nehoda se stala v dopoledních hodinách na náměstí ve středu obce, stěžovatel obě poškozené s dostatečným
předstihem viděl a byl si vědom jejich přítomnosti na silnici, resp. v její těsné blízkosti [srov. bod 13], jakož i to, že dle vlastních slov stěžovatel při odbočovacím manévru již situaci nalevo od vozidla nesledoval.

32. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že neshledal důvod, který by jej z hlediska jeho ústavněprávního zakotvení (čl. 83 Ústavy) opravňoval ke kasačnímu zásahu v dané věci, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 657/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies