IV. ÚS 778/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Němce, zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem Praha, Revoluční 763/15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 8. 2015 č. j. 7 C 128/2011-230 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015 č. j. 25 Co 368/2015-281, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce Bytové družstvo X. se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků specifikovaných v rozhodnutích s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je k předmětným pozemkům zapsáno duplicitní vlastnictví. Žalobce nabyl pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2002 za částku 490 000,- Kč od stěžovatele, který v řízení před civilními soudy vystupoval jako vedlejší účastník; vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen ke dni 22. 8. 2002. V roce 2007 došlo k zápisu duplicitního vlastnictví k předmětným pozemkům záznamem na základě kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977 uzavřené mezi Jaromírem Němcem a Dagmar Němcovou jako podílovými spoluvlastníky (rodiči stěžovatele) a "Československým socialistickým státem - Výstavbou hl. m. Prahy, Výstavba sídlišť Praha 1", a to ve prospěch IROP - inženýrská a realitní organizace Praha, která byla dne 31. 12. 2000 zrušena a její práva a povinnosti přešly na Hlavní město Prahu.

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.); zamítl návrh žalovaného (Hlavní město Praha) a žalobce na separaci nákladů (výrok II.); rozhodl o nákladech státu (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a III., a výrok IV. změnil tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemá právo podat dovolání v občanskoprávním řízení, v němž byl vedlejším účastníkem, podává ústavní stížnost. V této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 496/14, v němž se uvádí, že s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání by stěžovateli nic nebránilo podat ústavní stížnost ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel má za to, že ačkoli Ústavní soud v uvedeném usnesení uvádí, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má za následek nemožnost porušení práva na spravedlivý proces, jeho situace je odlišná. Uvádí, že "jeho" řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 334/2010, je přerušeno do pravomocného skončení nyní posuzovaného řízení, kde byl vedlejším účastníkem na straně žalobce, protože se čekalo na pravomocné vyřešení otázky vlastnictví předmětných pozemků. Stěžovatel se obává, že pokud by brojil dovoláním a případnou ústavní stížností až po vyřešení věci vedené pod sp. zn. 15 C 334/2010, která bez odklizení napadených rozhodnutí nevyhnutelně skončí v jeho neprospěch, neměl by již možnost domáhat se zrušení napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu podává ústavní stížnost již nyní. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že bez ohledu na výše uvedené je jeho ústavní stížnost přípustná proti výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Podle stěžovatele soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích nesprávně posoudily otázku možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitosti od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2219/12. Dále uvádí, že soudy nesprávně hodnotily otázku určitosti kupní smlouvy ze dne 20. 9. 1977, a to ve vztahu k předmětu převodu. Nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, že u uvedené kupní smlouvy nebylo třeba registrace tehdejším státním notářstvím.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře konstatoval, že v případech, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo by možné doslovným výkladem citovaného ustanovení dospět k závěru, že v takovém případě není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). V nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 Ústavní soud nicméně uvedl, že zákonodárce v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka; jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12).

Ústavní soud se ovšem zároveň ve své rozhodovací činnosti vyjádřil i k otázce věcné legitimace (opodstatněnosti ústavních stížnosti) stěžovatelů, kteří v řízení před civilními soudy vystupovali jako vedlejší účastníci. Konstatoval, že vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení. Z výše naznačeného je třeba dovodit, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatele nemohlo být porušeno. Předmětem daného občanskoprávního řízení totiž nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny, ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jakékoliv "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 nebo II. ÚS 496/14).

Pokud jde o námitku týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, Ústavní soud konstatuje, že vedlejšímu účastníku civilního řízení svědčí podle § 93 o. s. ř. řada procesních práv. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení (§ 93 odst. 3 o. s. ř.), má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení (viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). Postup odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení tak nelze považovat za zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý (řádný) proces, ale o zákonem předpokládaný postup. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 není pro posuzovaný případ relevantní. Odvolací soud při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podrobně a srozumitelně vysvětlil důvody zvláštního zřetele hodné, které jej vedly k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a ke změně rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Zároveň však objasnil důvody, pro které již neshledal podmínky pro užití uvedeného ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal stěžovatelem vytýkané porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") soudní řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel může uplatnit všechny příslušné prostředky ochrany svých práv v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 334/2010, v němž vystupuje jako účastník řízení, a to včetně možnosti podat dovolání.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 778/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies