IV. ÚS 490/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Večerky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem Praha 1, Novomlýnská 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 1 As 148/2015-58 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015 č. j. 3 A 20/2013-120, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti [k výzvě Ústavního soudu doplněn 18. 3. 2016 ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Dle tvrzení stěžovatele těmito rozsudky došlo k nepřípustnému zásahu do jeho ústavních práv, a to vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a ve smyslu hlavy páté Listiny zakotvující ve své celistvosti právo na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že jádro sporu tkví v existenci dvou vedle sebe započatých řízeních o identických změnách územního plánu. Správní soudy se jeho věcí meritorně nezabývaly, řešily jen otázku nedostatku aktivní věcné legitimace a soustředily se pouze na časové hledisko změn územního plánu. Nezabývaly se věcným posouzením závazné podoby územního plánu a možnou neplatností či dokonce nicotností změny Z 1000/00 územního plánu. Podle názoru stěžovatele závěry soudů, že závaznou právní regulací před napadenou změnou územního plánu Z 1517/06 byl územní plán v podobě změny Z 1000/00, jsou ničím nepodloženou spekulaci. Oba soudy nijak nevzaly v potaz územní plán před rokem 2006, než došlo k zahájení projednávání změny územního plánu v podobě změny Z 1000/00.

3. Dále stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění, neboť není zřejmé, jak soud zhodnotil závěr o právním stavu regulace předmětných pozemků. Také vyslovil přesvědčení, že opatřením obecné povahy byla účelově provedena změna územního plánu v Praze - Dubči z důvodu existence nepovolené stavby čerpací stanice, a tím došlo k znehodnocení dotčených pozemků. Dále namítal, že soudy neposkytly ochranu vlastnickému právu stěžovatele, ale naopak postupem soudů došlo k soudnímu aprobování argumentace žalovaného Hlavního města Prahy.

4. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro zásah do jeho práv zajištěných Listinou a Ústavou České republiky (dále jen "Ústava").

5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze) a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná

9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti (v pořadí již druhé), resp. Městský soud v Praze v řízení o jím podané správní žalobě. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a souhrnně se týkají způsobu posouzení klíčové otázky závaznosti. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše jen o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svých názorů ohledně zásahu do jeho vlastnických práv a do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

10. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku nadto Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele, zpochybňujícími právní závěry rozsudku Městského soudu v Praze, řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení o kasační stížnosti a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel rovněž namítá.

11. Podstatou soudního řízení byl návrh stěžovatele na zrušení části Z 1517/06 opatření obecné povahy č. 14/2011 - Změny vlny 06 územního plánu Hlavního města Prahy, schválené usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 8/31 ze dne 23. 6. 2011, které nabylo účinnosti dne 14. 7. 2011. Jednalo se o obsahově totožnou změnu územního plánu jako předcházející Z 1000/00 opatření obecné povahy č. 6/2009 schválené usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 30/86 ze dne 22. 10. 2009, které nabylo účinnosti 12. 11. 2009. Správní soudy dospěly k závěru, že změnami územního plánu došlo k dotčení pozemků stěžovatele, resp. jeho právní předchůdkyně, a to již v předchozí části změny Z 1000/00. Vzhledem k tomu, že lhůta, stanovená ustanovením § 101b odst. 1 s. ř. s. uplynula, nemohly se správní soudy posuzováním předcházející změny územního plánu zabývat. Konstatovaly, že pokud by došlo ke zrušení napadené části územního plánu Z 1517/06 opatření obecné povahy, platila by změna předešlá. Správní soudy dospěly k závěru, že jejich rozhodnutí nemůže stěžovateli zlepšit jeho postavení.

12. Nejvyšší správní soud se zabýval všemi stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněnými námitkami, kterými z hlediska namítaného protizákonného zásahu do jeho vlastnického práva k dotčeným pozemkům, resp. porušení jeho práva na spravedlivý proces zpochybňoval věcnou správnost právních závěrů Městského soudu v Praze, na jejichž základě zamítl jeho žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu ze strany veřejné moci. Ústavní soud proto postup Nejvyššího správního soudu (a koneckonců i městského soudu) i jimi přijatý (aprobovaný) právní názor ohledně věcného posouzení závazné podoby územního plánu považuje za srozumitelný, řádně zdůvodněný a ústavně konformní.

13. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, pokud namítá, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými v kasační stížnosti, resp. že k nim vůbec nepřihlížel. Ústavní soud je naopak toho názoru, že Nejvyšší správní soud právní závěry přijaté Městským soudem v Praze v odůvodnění svého rozsudku ještě podrobněji rozvedl i s ohledem na to, že přezkum platnosti změny Z 1000/00 již nebyl možný. Současné přijetí malé změny Z 1517/06, týkající se pouze liniového vedení a nového vymezení veřejně prospěšných staveb, bylo odůvodněno obavou, že velká změna Z 1000/00 bude napadena a poté případně zrušena. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto právním názorem i nadále odmítá ztotožnit, neboť je přesvědčen o opaku, sama o sobě porušení jeho základních práv nezakládá.

14. Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

15. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, došlo za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však, jak shora uvedeno, nebyl shledán.

16. Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze vybočilo z ústavněprávního rámce a jeho postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 490/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies