I. ÚS 1001/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. H., t. č. ve věznici v Ostrově nad Ohří, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 3 Tdo 1484/2015-31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 sp. zn. 8 To 160/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. února 2015 sp. zn. 33 T 20/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku (bod I.), přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (bod II.), zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku (bod III.) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (bod IV.) a za jednání pod body I. - II. jej soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a k propadnutí v rozhodnutí specifikovaných věcí, a za jednání pod body III. a IV. jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem a rozhodl o náhradě škody. Dále jej podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že "v době od 22:30 hod. dne 18. 8. 2012 do 09:00 hod. dne 19. 8. 2012 v Praze, ul. Krhanická 543/42, za pomoci nezjištěného předmětu vypáčil okno vedoucí do kanceláře prodejny Maso - uzeniny, společnosti D. J. Pres, s. r. o., následně tímto vnikl do kanceláře, ze které odcizil příruční trezorek zn. Asist, v němž se nacházela finanční hotovost ve výši 622 674 Kč a stravenky v nominální hodnotě 28 787 Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti D. J. Pres, s. r. o., se sídlem Praha 4, Krhanická 543/42, škodu v celkové výši nejméně 651 461 Kč na odcizených věcech a škodu poškozením ve výši nejméně 3 684 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 16. 8. 2011 byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 6/2011, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2012, mimo jiné pro zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 5ti let".

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, rozsudek soudu prvého stupně v odvolacím řízení v části, v níž byl stěžovatel obžaloby zproštěn, zrušil a v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jinak rozsudek zůstal nezměněn.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 T 20/2014, uznal stěžovatele vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku pro výše popsaný skutek a za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

5. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. J. Pres, s. r. o., částku 655 145 Kč.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 T 20/2014, podal stěžovatel odvolání.

7. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015, tak, že zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku z napadeného rozsudku a dále za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu pod bodem 1) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

8. Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to papírové krabice s obsahem sáčků s lištovými uzávěry.

9. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody).

10. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 3 Tdo 1484/2015-31, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 trestního řádu.

11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje toliko na odsouzení pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel upozorňuje, že klíčovým usvědčujícím důkazem byla výpověď svědkyně Petry K. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel upozorňuje, že se jedná o jeho bývalou přítelkyni, která vystupovala jako poškozená v případu přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, za nějž byl stěžovatel rovněž souzen. Stěžovatel uvádí, že jeho soužití s ní nebylo ideální. Zdůrazňuje, že s ním vždy žila dobrovolně a dobrovolně s ním odjela do Španělska. Jejich vztahu však od samého počátku nepřál otec svědkyně, Josef K. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel dále rozvádí vztah svědkyně k jejímu otci, který ji údajně šikanoval, což svědkyni vedlo k tomu, že na otce opakovaně podala trestní oznámení. Jako doklady psychického týrání svědkyně jejím otcem stěžovatel uvádí uzavření podnájemní smlouvy mezi nimi, podle níž byla svědkyně povinna hradit otci nájemné za bydlení v bytě rodičů ve výši 5 200 Kč, ačkoli ještě studovala střední odborné učiliště, a podnět k řízení o zrušení údaje o místě trvalého pobytu svědkyně, který její otec údajně Městské části Praha 12 podal. Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud se se svědkyní opakovaně pohádali a rozešli, musela jít bydlet domů, do prostředí jemu velmi nepřátelského. Stěžovatel se domnívá, že otec svědkyně jeho obvinění vykonstruoval a svědkyni nátlakem přiměl k podání trestního oznámení i ke křivé výpovědi. Stěžovatel následně cituje části jednotlivých svědeckých výpovědí svědkyně S., jak je uváděla v průběhu trestního řízení, které se v čase spíše zpřesňovaly. Stěžovatel odkazuje na výpovědi dalších svědků, kteří údajnou manipulaci otce s výpovědí svědkyně S. dokládají. Připomíná, že kriminalistické expertízy jej jako pachatele vyloučily. Rovněž tak zjištění výše způsobené škody se stěžovateli nejeví jako dostatečné. Podle názoru stěžovatele obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a nastalé pochybnosti nevyhodnotily v jeho prospěch.

12. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření popsal, z jakých důkazů při zjišťování skutkového stavu vycházel. Domnívá se, že jejich posouzení zcela odpovídá zásadám volného hodnocení důkazů. Právo na spravedlivý proces tak podle jeho názoru nebylo porušeno.

13. Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Připomíná, že ani Nejvyšší soud dovolání ve věci stěžovatele nevyhověl.

14. Nejvyšší soud sdělil, že práva podat písemné vyjádření nevyužívá.

15. Vyjádření účastníků Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovatele.

16. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.

18. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

20. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

21. Stěžovatelova argumentace se zakládá předně na zpochybnění věrohodnosti svědkyně Petry K. Touto otázkou se však obecné soudy důkladně zabývaly a důvody, pro něž ji i přes změny v obsahu výpovědi, považují za věrohodnou, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, str. 9, 10, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2015, str. 6, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, str. 3, 4). Při posouzení vyšly předně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Zabývaly se i námitkou možného ovlivnění výpovědi svědkyně ze strany jejího otce, svědka Josefa K. Ze zjištění konstatovaných obecnými soudy lze k opakované argumentaci stěžovatele vybrat předně to, že svědkyně měla silný vztah předně ke stěžovateli, chtěla s ním žít, ovšem pokud jeho chování vůči ní již překročilo snesitelnou míru, telefonovala domů, žádala rodiče o pomoc a sdělovala jim, že ji stěžovatel bije. Reakce ze strany rodičů, kteří byli rovněž vyslechnuti jako svědci v posuzované trestní věci, soudy hodnotily jako odpovídající a pochopitelné situaci svědkyně věkem na hranici zletilosti.

22. Výpověď svědkyně, která měla povědomí o zcela konkrétních údajích, je podporována i obsahem výpovědi svědků Slavíčka a Horáka. Poškozená obchodní společnost D. J. Pres, s.r.o. se připojila s jasně specifikovaným nárokem na náhradu škody.

23. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. K dalším dílčím námitkám stěžovatel na ně Ústavní soud odkazuje, neboť v nich odpovídající reakci na stěžovatelem vznesenou námitku lze bez obtíží nalézt.

24. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1001/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies