IV. ÚS 1229/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíry Jechové Vápeníkové, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 19. 2. 2016 č. j. 14 To 50/2016-125, usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 1. 2016 č. j. 4 Nt 504/2016-25, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vedené Policií ČR - Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality pod č. j. OKFK-1378-551/TČ-2014-251001 a proti návrhům státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v téže věci, podaným k Okresnímu soudu v Pardubicích, na povolení sledování osob a věcí a na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Pardubicích, kterým bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu, jakož i označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jímž bylo uvedené usnesení Okresního soudu v Pardubicích zrušeno v celém rozsahu a bylo nově rozhodnuto o vzetí do vazby pouze z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vedené Policií ČR - Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality pod č. j. OKFK-1378-551/TČ-2014-251001 a návrhy státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v téže věci, podanými k Okresnímu soudu v Pardubicích, na povolení sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu a na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí a uvedeným postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze k zásahu do jejích práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 3. čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, a to v důsledku absence odůvodnění určení místní příslušnosti soudu rozhodujícího o vazbě. Stěžovatelka vychází z toho, že pokud dozor v přípravném řízení vykonávalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, nemohla být příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení založena tím, že si státní zástupce tohoto státního zastupitelství libovolně zvolil okresní soud spadající do obvodu Vrchního soudu v Praze a k němu podal příslušný návrh; podle názoru stěžovatelky musel být takový výběr soudu řádně odůvodněn. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že trestné činnosti, pro niž je stíhána (jde celkem o čtyři závažné trestné činy, jichž se měla dopustit v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce), se měla dopustit v Českých Budějovicích, respektive na území hlavního města Prahy, a že žádný ze skutků se neměl stát v obvodu Okresního soudu v Pardubicích či jiného okresního soudu v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové. Z toho dovozuje, že Okresní soud v Pardubicích nemohl být místně příslušný k povolení sledování osob a věcí, k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a k rozhodování o vazbě. Stěžovatelka rovněž namítá, že rozvrh práce Okresního soudu v Pardubicích postrádal jasná pravidla pro určení soudce, který by měl rozhodnout o návrhu na vzetí obviněné do vazby.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení podmínek pro vzetí do vazby vyplývající z ustanovení § 67 a násl. trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci těchto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

Jestliže stěžejní námitka stěžovatelky směřuje proti místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích k rozhodování o vazbě v její věci (jakož i k rozhodování o povolení sledování osob a věcí a k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), musí Ústavní soud nejprve konstatovat, že se s touto námitkou již podrobně a racionálně vypořádal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice v odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. č. l. 29-32). Tato argumentace Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice obsahuje i odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud určitý návrh na provedení úkonu v přípravném řízení podává vyšší státní zastupitelství, mj. Vrchní státní zastupitelství v Praze, je přípustné podání návrhu u kteréhokoli okresního (nebo obvodního) soudu v obvodu jeho působnosti, nikoli tedy toliko u okresního soudu, v jehož obvodu má sídlo, přičemž takový soud je pak podle § 26 trestního řádu příslušný k rozhodování v přípravném řízení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/13 či sp. zn. I. ÚS 262/15).

Ústavní soud si je vědom, že v přístupu k dané právní otázce, tedy určení příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení v situaci, kdy návrh podává státní zastupitelství působící v obvodech více okresních (resp. obvodních) soudů, došlo k určitému posunu, a to v rámci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Ústavní soud však v tomto svém nálezu uvedl, že zde obsažený výklad vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, nemá (srov. § 71 zákona o Ústavním soudu a contr.) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla příslušná ustanovení uvedené vyhlášky aplikována. Totéž se musí týkat i navazujícího výkladu ustanovení § 26 trestního řádu. Okresní soud v Pardubicích, jako jeden z okresních soudů, v nichž je činný státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, tedy byl ve věci stěžovatelky příslušný k provádění úkonů v přípravném řízení.

Jak navíc správně podotkl v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jedním ze subjektů, které mohly být poškozeny jedním ze stíhaných skutků, mělo být i město Lázně Bohdaneč náležející do obvodu Okresního soudu v Pardubicích, takže k následku tohoto činu mohlo dojít i v obvodu tohoto okresního soudu. Protože místem spáchání trestného činu je nejen to místo, kde došlo k jednání, ale i místo, kde nastal, resp. měl nastat následek činu (srov. např. rozhodnutí č. 12/72 či 53/94 Sb. rozh. tr.), Okresní soud v Pardubicích, resp. Krajský soud v Hradci Králové mohou být příslušné i k rozhodování ve věci samé, v závislosti na tom, ke kterému soudu podá státní zástupce obžalobu (srov. § 18 odst. 1, § 20 a § 22 trestního řádu).

Pokud tedy státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal k Okresnímu soudu v Pardubicích návrhy na povolení sledování osob a věcí a na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nijak tím nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podáním těchto návrhů byla založena příslušnost Okresního soudu v Pardubicích pro provádění úkonů v celém přípravném řízení (srov. § 26 odst. 2 trestního řádu), tedy i k rozhodování o vazbě. Protože tato skutečnost přímo vyplývá z citovaných ustanovení trestního řádu, nebylo třeba ji speciálně odůvodňovat v napadených rozhodnutích či v návrzích podávaných státním zástupcem.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice se v napadeném usnesení spolehlivě vypořádal i s námitkou týkající se údajně nejasných pravidel pro určení soudce, který by měl rozhodnout o návrhu na vzetí obviněné do vazby, obsažených v rozvrhu práce Okresního soudu v Pardubicích. Ústavní soud považuje tuto argumentaci trestního soudu za dostatečnou a přiléhavou, a protože na ni stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje, v podrobnostech na ni odkazuje (srov. č. l. 28-29 napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice).

Pokud jde o návrh na zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v Pardubicích, stěžovatelka se domáhá zrušení již neexistujícího rozhodnutí, neboť toto usnesení bylo - jak výše uvedeno - zrušeno napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Ústavní stížnost proti již zrušenému, a tedy neexistujícímu, rozhodnutí lze bez dalšího považovat za zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2639/08).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1229/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies