IV. ÚS 1461/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti E. Š. a R. V., zastoupených JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 227/2016-27, rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem, pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2015 č. j. 31 To 290/2015-233 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 5. 2015 č. j. 31 T 216/2014-219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v České Lípě, kterým byly uznány vinnými ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (obě stěžovatelky), resp. pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku (pouze stěžovatelka E. Š.). Stěžovatelky dále navrhují zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým byl v celém rozsahu zrušen uvedený rozsudek Okresního soudu v České Lípě a stěžovatelky byly nově uznány vinnými ze spáchání pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku (stěžovatelka E. Š.), resp. přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (stěžovatelka R. V.). Za to jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let (E. Š.), resp. trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců (R. V.). Stěžovatelky rovněž navrhují zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.

Podle stěžovatelek došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelky namítají, že v jejich věci nebylo prokázáno naplnění subjektivní, ani objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu. Zpochybňují především závěr trestních soudů, že úmyslně uvedly nesprávné (dřívější) datum uzavření pojistné smlouvy, a to s cílem dosáhnout vyplacení pojistného plnění v souvislosti s dopravní nehodou, k níž reálně došlo ještě před uzavřením pojistné smlouvy. Stěžovatelky rovněž brojí proti závěrům trestních soudů, že při uzavírání pojistné smlouvy předložily falešné či fingované fotografie. Stěžovatelky jsou dále přesvědčeny, že v jejich případě měly trestní soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a že soud prvního stupně bezdůvodně neprovedl výslech jednoho svědka, přestože jeho výslech obhajoba navrhovala.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Tak jako v mnoha předchozích případech musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stejnou argumentaci stěžovatelky z větší části uplatňovaly již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud přitom nemůže se stěžovatelkami souhlasit, že trestní soudy na jejich námitky nereagovaly, neboť má naopak za to, že se soudy s předkládanými námitkami pozorně a adekvátně vypořádaly. Primárně lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě (č. l. 5-6), kde jsou provedené důkazy podrobně analyzovány a přesvědčivým a logickým způsobem je vysvětleno jejich hodnocení. Poukázat lze zejména na fotodokumentaci, ze které prokazatelně vyplynulo, že k antidatování pojistné smlouvy byly použity fotografie jiného automobilu, než kterého se mělo pojištění týkat.

Argumentaci trestních soudů kvalitně doplnil odvolací soud, který podrobně rozebral výpovědi obou stěžovatelek a poukázal na nelogické rozpory, jež z nich vyplynuly a jež způsobily, že výpovědi nebylo možno považovat za věrohodné. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (konkrétně na č. l. 7-10).

Jestliže stěžovatelky namítají, že soud prvního stupně bezdůvodně odmítl provést výslech jednoho svědka, který obhajoba navrhovala, musí Ústavní soud opět připomenout svou konstantní judikaturu, podle které rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě Ústavní soud opět odkazuje primárně na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (č. l. 6-7 a 9), kde jsou srozumitelně a dostatečně vysvětleny důvody, proč byl výslech daného svědka považován za zbytečný.

V souvislosti s přesvědčením stěžovatelek, že v jejich věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12). V posuzované věci je třeba předně konstatovat, že stěžovatelky ve své ústavní stížnosti neuvedly žádné konkrétní argumenty, které by podporovaly jejich názor, že v jejich věci by měla zásada subsidiarity trestní represe nalézt uplatnění. Naopak Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč uvedenou zásadu v daném případě bez jakýchkoli pochybností nelze aplikovat (viz č. l. 12-13).

Co se týče návrhu na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelek nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ostatně výslovně proti rozhodnutí o dovolání zřetelně nesměřují žádné námitky. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového v projednávaném případě neshledal.

Pokud jde o návrh na zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu v České Lípě, stěžovatelky se domáhají zrušení již neexistujícího rozhodnutí, neboť tento rozsudek byl - jak výše uvedeno - zrušen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. Ústavní stížnost proti již zrušenému, a tedy neexistujícímu rozhodnutí, lze bez dalšího považovat za zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2639/08).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1461/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies