II. ÚS 184/14

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti GRATO spol. s r.o., sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. října 2013 č. j. 123 EC 61/2011-62, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

2. Okresní soud v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalovaném domáhala zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím (z titulu nezaplaceného jízdného ve výši 8 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 000 Kč). Soud totiž dospěl k závěru, že dluh žalovaného je promlčen, a proto nelze žalobě vyhovět; formulářové uznání dluhu (jež by prodlužovalo promlčecí dobu) přitom soud nepovažoval za kvalifikované uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník").

II. Námitky stěžovatelky

3. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením okresního soudu a zdůrazňuje, že k promlčení její pohledávky za žalovaným v době podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (tedy ke dni 20. 9. 2010) nemohlo dojít. Žalovaný totiž svůj dluh uznal v Dohodě s cestujícím č. E 468773, přičemž v ní obsažené uznání dluhu má všechny zákonné náležitosti (žalovaný v ní uznává svůj dluh co do důvodu i výše). Okresnímu soudu přitom stěžovatelka vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neuvedl, proč dle jeho názoru žalovaným učiněné uznání nesplňuje náležitosti předvídané ustanovením § 558 občanského zákoníku. Závěr nalézacího soudu, že uznání dluhu obsažené v dohodě formulářového typu není platné, je potom dle názoru stěžovatelky zcela nepřijatelný a rovněž nezákonný.

4. Postup okresního soudu proto stěžovatelka považuje za ústavně nekonformní. S odkazem na závěry nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) a nálezu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3573/11 (N 79/65 SbNU 87) stěžovatelka akcentuje skutečnost, že vytýkané pochybení nalézacího soudu nelze přehlížet toliko s poukazem, že se v daném případě jedná o tzv. bagatelní věci. Nadto stěžovatelka s poukazem na porušení principu právní jistoty namítá, že Okresní soud v Pardubicích vyhodnotil otázku platnosti předmětného uznání dluhu zcela opačně než ostatní okresní soudy v celé řadě obdobných právních věcí, ve kterých vystupuje na žalující straně.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (odvolání proti napadenému rozhodnutí není dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné).

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

8. Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především uvést (a to i s vědomím závěrů přijatých Ústavním soudem např. ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3573/11), že pokud občanský soudní řád u bagatelních sporů vylučuje přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do dovolávaných základních práv způsobena.

9. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny - zjevně - nejsou.

10. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku s právním závěrem nalézacího soudu, vedenou v rovině práva "podústavního", přičemž stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.

11. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz bod 8.) nespatřuje. Dospěl-li okresní soud k závěru, že předmětné "formulářové" uznání dluhu nelze považovat za platné (pročež se neuplatní desetiletá promlčecí doba), přičemž tento svůj závěr řádně odůvodnil (srov. 3. odstavec na str. 3 rozsudku nalézacího soudu), je namístě zdůraznit, že okresní soud vydané rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu oproti očekávání stěžovatelky odůvodnil způsobem, jemuž není - přinejmenším z ústavněprávních pozic - co vytknout.

12. Pro úplnost lze dodat, že na výše uvedeném nic nemění ani existence stěžovatelkou odkazovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a I. ÚS 3573/11, jejichž závěry do souzené věci nedopadají. Nález sp. zn. I. ÚS 643/04 se netýkal tzv. bagatelní věci a na rozdíl od právní věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 3573/11 Ústavní soud v postupu Okresního soudu v Pardubicích neshledal prvky svévole (libovůle), ani nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí nebylo - prima vista - řádně odůvodněno (viz výše); jinými slovy, projednávanou věc odlišuje od nálezu sp. zn. I. ÚS 3573/11 skutečnost, že okresní soud svůj závěr, že žalovaný nemohl uznat svůj dluh předmětnou formulářovou dohodou, (oproti opačnému mínění stěžovatelky) řádně odůvodnil. Za ústavněprávní deficit pak nelze bez dalšího označit ani skutečnost, že soud v napadeném rozhodnutí dospěje k odlišným právním závěrům než jiné soudy v obdobných věcech, pokud je tento závěr - tak jako v souzené věci - řádně odůvodněn.

13. Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Projednávaná ústavní stížnost totiž bez jakýchkoliv pochybností představuje návrh, který z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; je přitom vhodné zdůraznit, v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

14. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 184/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies