III. ÚS 3508/15

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Hackerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 č. j. 25 Cdo 2680/2014-177, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Stod, sídlem náměstí ČSA 294, Stod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 5. 2013 č. j. 10 C 187/2012-59 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se po vedlejším účastníkovi domáhala uložení jednak povinnosti k odstranění pronikání vlhkosti do jejího rodinného domu způsobem v žalobě specifikovaným, jednak uložení povinnosti odstranit závady způsobené na jejím rodinném domu pronikáním vlhkosti ze zadlážděné komunikace pro pěší, a to provedením vnitřních a venkovních stavebních oprav tohoto rodinného domu, anebo zaplatit částku 215 402 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník provedl vadně rekonstrukci chodníku a že stěžovatelce vznikla škoda ve výši 215 402 Kč, nicméně dospěl k závěru, že došlo k promlčení nároku na její náhradu podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a pokud stěžovatelka požadovala odstranit pronikání vlhkosti do své nemovitosti, shledal, že s ohledem na formulaci petitu jde o žalobu podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku, která má preventivní povahu a slouží k ochraně proti škodě, jejíž vznik teprve hrozí, kterážto podmínka splněna nebyla, a za těchto okolností měla být podána tzv. negatorní žaloba.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j. 56 Co 424/2013-116 rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a nikomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh soudního řízení, přičemž zopakovala i obsah jí podaného dovolání. Konkrétně uvedla, že se o škodě na svém domě způsobené stavbou chodníku dozvěděla z posudku znalce ze dne 20. 4. 2011, její konkrétní výši zjistila až z podání znalce z června 2012, který tuto výši určil po šetření na místě samém, a od tohoto okamžiku začala běžet objektivní i subjektivní promlčecí doba, a tudíž žaloba podaná dne 1. 8. 2012 byla podána včas, že námitka promlčení byla vedlejším účastníkem vznesena proti podání žaloby, nikoliv proti uplatněnému nároku, a tak se jí neměl soud zabývat, a že vedlejší účastník předložil listiny, které jsou obsahem správního spisu sp. zn. ZN/2334/OSD/08, vedeného odborem správním a dopravním Městského úřadu Stod, a který by vůbec neměl mít k dispozici, a také že jí ve smyslu § 417 odst. 2 občanského zákoníku hrozí škoda v podobě destrukce domu a že jde o ohrožení skutečné a aktuální, což prokázala znaleckým posudkem, stejně jako vhodnost a přiměřenost opatření k jejímu odvrácení. Okresní soud se však otázkou vážného ohrožení nezabýval a krajský soud se s tímto postupem ztotožnil, a to se zdůvodněním, že pokud již škoda vznikla, nelze požadovat uložení takového opatření. V dovolání dále stěžovatelka namítla, že uvedené soudy považovaly za prokázanou její vědomost o vzniku škody na základě jejího podání ze dne 17. 11. 2008, jež mělo zřejmě být obsahem zmíněného správního spisu, důkaz touto listinou však nebyl proveden, a ani jeho provedení nebylo nikým navrženo.

6. Následně stěžovatelka zopakovala závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, přičemž mu vytkla, že se nezabýval její dovolací námitkou stran naplnění podmínek ustanovení § 417 odst. 2 občanského zákoníku, a ani námitkou týkající se dokazování uvedenou listinou, což ve druhém případě zdůvodnil tím, že jde o vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem, ač tato skutečnost měla zásadní význam pro rozhodnutí soudu. Tímto postupem jí Nejvyšší soud odepřel poskytnutí právní ochrany. Shrnula, že se po vedlejším účastníkovi domáhala jednak opravy chodníku, jednak náhrady škody (buď naturální, nebo relutární restitucí). Oba nároky byly zamítnuty, v prvním případě proto, že mělo být žalováno podle § 127 občanského zákoníku, což stěžovatelka považuje za nepochybně mylnou aplikaci práva (v podobě použití jiné právní normy), a ve druhém případě z toho důvodu, že byl nárok promlčen, ačkoliv počátek promlčení doby nebyl v řízení (řádně) prokázán. Její rodinný dům je zasažen vlhkostí pronikající z nesprávně provedené rekonstrukce chodníku, přičemž bylo prokázáno poškození domu i v budoucnu hrozící destrukce. Dovolací soud však nápravu nezjednal, protože věc posoudil tak, že nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, ale o námitku neúplnosti skutkového zjištění nebo o vadu řízení. Odmítl se zabývat věcí s poukazem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž stěžovatelka považuje za "chybu", že bylo vypuštěno ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož důvodem dovolání mohla být vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť vadné rozhodnutí nelze na základě dovolání zrušit ani změnit.

III.
Procesní podmínky řízení

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu k dispozici neměla.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Souzenou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, namítajíc především, že se nezabýval jejími dovolacími námitkami,
které - ve vztahu k nároku na náhradu škody - spočívaly zejména v tom, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, kdy počala běžet dvouletá (tzv. subjektivní) promlčecí doba (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku), neboť důkaz listinou - podáním ze dne 17. 11. 2008 nebyl řádně proveden, a - ve vztahu k nároku na provedení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící škody - že aplikace § 417 odst. 2 občanského zákoníku je namístě, neboť prokázala, že jí hrozí vážná škoda a že jde o ohrožení aktuální a skutečné.

10. Z napadeného usnesení plyne, že se Nejvyšší soud oběma námitkami zabýval. V prvním případě dospěl k závěru o nesplnění podmínky stanovené v § 241a odst. 1 o. s. ř. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, v jakém ohledu by měla být předmětná úvaha vadná, a ani Ústavní soud prima facie v postupu dovolacího soudu žádné pochybení nezjistil. Stěžovatelka se sice současně domáhá zrušení citovaného ustanovení, žádné důvody, proč by mělo být v rozporu s ústavním pořádkem, však neuvedla, pouze poukázala na předchozí právní úpravu dovolání (občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012), zřejmě v domnění, že by bylo její dovolání meritorně projednáno. Pouhý odkaz na dřívější - podle názoru stěžovatelky pro ni příznivější - právní úpravu dovolání v tomto směru nedostačuje.

11. K tomu možno uvést, že podle dané úpravy by šlo o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který sice podle judikatury Ústavního soudu mohl být samostatným dovolacím důvodem, současně však musela být splněna podmínka přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. [viz např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2837/07 (N 136/50 SbNU 205)], což je obdoba současné právní úpravy, podle níž je dovolání (za stanovených podmínek) přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nejen hmotného, ale i procesního práva (srov. platné znění § 237 o. s. ř.); dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. pak připadal v úvahu u dovolání přípustných podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což by ale nebyl stěžovatelčin případ. Za podstatné Ústavní soud považuje, že je zcela v rukou zákonodárce, aby mimo dalších náležitostí stanovil, k nápravě jakých vad má dovolání sloužit, přičemž na skutečnosti, že to jsou pouze vady právní povahy, nelze - s ohledem na to, že jde o mimořádný opravný prostředek - spatřovat nic výjimečného, natož protiústavního. Ostatně, pokud stěžovatelka měla za to, že soudní řízení bylo stiženo procesní vadou (spočívající v neprovedení důkazu listinou ze dne 17. 11. 2008), mohla (i) rozhodnutí odvolacího a potažmo nalézacího soudu napadnout ústavní stížností (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V dané věci však tuto námitku neuplatnila v odvolání, a tudíž by beztak nemohla být v řízení o ústavní stížnosti považována za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jen pro informaci Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelkou zmiňovaný spis sp. zn. ZN/2334/OSD/08 byl vedle dalších správních spisů (viz "veškerá spisová dokumentace odboru správního a dopravního"), mj. spisu sp. zn. ZN/6425/OSD/06, k důkazu navržen vedlejším účastníkem (č. l. 37 soudního spisu) a k výzvě okresního soudu (č. l. 39) předložen Městským úřadem Stod (č. l. 43). Předmětnou listinu ze dne 17. 11. 2008 měl (dle okresního soudu) zřejmě obsahovat druhý uvedený spis, který (resp. jehož podstatný obsah) byl jako důkaz proveden u jednání dne 13. 5. 2013 (č. l. 56), eventuálně - jak usuzovat z odkazu okresního soudu na č. l. 44, kde se nacházela právě "veškerá spisová dokumentace" - byl jako důkaz proveden podstatný obsah celé spisové dokumentace.

12. V případě druhé dovolací námitky stěžovatelka uvedla jako předpoklad přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, načež se Nejvyšší soud pečlivě zabýval otázkou povahy žaloby podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku, a to i v souvislosti s tzv. negatorní žalobou podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že právní závěry soudů nižších stupňů jsou v souladu s jeho judikaturou. K tomu možno dodat, že stěžovatelka nezpochybnila postup obecných soudů, pokud její návrh kvalifikovaly jako žalobu ve smyslu § 417 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž namítla, že šlo o přiléhavě uplatněný právní prostředek, přičemž argumentovala aktuálně hrozící vážnou škodou, jež by mohla (i) v budoucnosti na jejím domě vzniknout.
13. Nicméně přitom pominula argumentaci obecných soudů, že žaloba podle posledně citovaného ustanovení má preventivní povahu, a tedy nemůže být použita tam, kde škoda již vznikla (a případně již jen narůstá), k čemuž možno dodat, že podle nauky v případě, kdy jsou dotčena vlastnická práva, nutno primárně použít tzv. negatorní žalobu (ta je navíc "šetrnější" k právům vedlejšího účastníka, neboť mu nechává možnost volby, pokud jde o přijetí potřebných opatření). Jinak by tomu bylo za situace, kdy by taková žaloba nebyla právním prostředkem (na rozdíl od žaloby podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku) způsobilým dostatečně chránit stěžovatelčina práva, tato skutečnost však z ústavní stížnosti neplyne (a to ani s ohledem na závěry znaleckého posudku, jichž se stěžovatelka dovolává a ze kterých je patrno, že postupné pronikání vlhkosti do nemovitosti zhoršuje její stavebnětechnický stav a že to ohrožuje její existenci v horizontu několika let). I kdyby zde šlo (hypoteticky) o "hraniční" případ, bylo by možné uvažovat toliko o věcné nesprávnosti vydaných soudních rozhodnutí, kterážto vada však není z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní; ostatně v ústavní stížnosti žádné tzv. kvalifikované vady v procesu interpretace a aplikace "podústavního" práva namítány nejsou, a ani je nelze vyvodit jinak [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. Kromě toho nelze pominout, že stěžovatelka byla v soudním řízení zastoupena advokátem, který si mohl (a měl) být vědom toho, že - s ohledem na ustálenou judikaturu i vzhledem k tomu, že jde o věc v nauce poměrně diskutovanou - jím uplatněný nárok nemusí být obecnými soudy shledán po právu, a z procesní opatrnosti mohl upravit návrhové žádání, resp. rozšířit je o alternativní návrh (aby se vedlejší účastník zdržel příslušného rušení). Navíc ani nyní stěžovatelce nic nebrání se touto cestou domáhat ochrany proti údajně protiprávnímu jednání (resp. nečinnosti) vedlejšího účastníka.

15. Jde-li o další stěžovatelčiny námitky obsažené v dovolání (týkající se uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka či otázky počátku běhu promlčecí doby), jimi se rovněž Nejvyšší soud řádně zabýval, když vysvětlil, proč nejsou důvodné, resp. proč na jejich základě nelze přípustnost dovolání založit, a ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo dosahovat mezí ústavnosti, nezjistil.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení shora citovaného zákonného ustanovení, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3508/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies