III. ÚS 1784/16

14. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Horáka, zastoupeného Mgr. Alešem Koubkem, advokátem, sídlem Renneská tř. 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2016 č. j. 25 Cdo 5508/2015-313, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a městyse Boleradice, sídlem Boleradice 401, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Okresní soud v Břeclavi zamítl stěžovatelovu žalobu na obnovu řízení s odůvodněním, že listiny jím nově předložené nejsou důkazy, jež stěžovatel nemohl bez své viny použít v původním řízení, neboť o existenci spisu stavebního úřadu věděl, a pokud mu tento úřad bránil v nahlédnutí do spisu, mohl navrhnout důkaz spisem a požádat soud prvního stupně, aby tento spis opatřil.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2016 č. j. 25 Cdo 5508/2015-313 odmítl, neboť podle jeho názoru není přípustné, když neobsahuje obligatorní náležitost dovolání, a sice řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Konkrétně konstatoval, že stěžovatel v podaném dovolání vůbec neuvedl, v čem shledává přípustnost svého dovolání, nýbrž pouze odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu a na poučení poskytnuté odvolacím soudem, a to bez jakékoliv souvislosti s konkrétní otázkou hmotného či procesního práva, a že z obsahu dovolání nelze dovodit, které z taxativních hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu má dovolatel za splněné. Doplnil, že stěžovatel sice uvedl řadu rozhodnutí dovolacího soudu, z dovolání však není zřejmé, jakou právní otázku relevantní z hlediska projednávané věci by tato rozhodnutí měla řešit, a který z předpokladů přípustnosti dovolání by mělo řešení této otázky naplňovat. Jde tedy o zjevně nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání nevyhovující zákonným požadavkům; poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání žádný z těchto zákonných předpokladů přípustnosti dovolání nenaplňuje a nedostatek náležitostí dovolání nenahrazuje.

II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené usnesení považuje za formalistické, za projev svévole Nejvyššího soudu, přičemž porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v nesprávném odmítnutí jeho dovolání, čímž mu byl odepřen meritorní přezkum dovolání, a tedy i soudní ochrana. Na podporu své argumentace odkázal na vybrané nálezy Ústavního soudu.

5. Po stručné rekapitulaci řízení o žalobě na obnovu řízení vyjádřil stěžovatel zásadní nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a že ani z obsahu dovolání nelze dovodit, které z taxativních hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu má stěžovatel za splněné, resp. jakou právní otázku relevantní z hlediska projednávané věci by tato rozhodnutí měla řešit, a který z předpokladů přípustnosti dovolání by mělo řešení této otázky naplňovat. Stěžovatel odkázal na několik konkrétních bodů svého dovolání, jejich obsah rozebral a shrnul, že relevantní otázkou, kterou měl Nejvyšší soud řešit, bylo podle dovolání to, zda mohl stěžovatel ("úspěšně") navrhnout důkaz listinami obsaženými ve spise, jejichž obsah neznal, neboť mu nebylo umožněno se se spisem seznámit, pročež jednak nemohl vědět, zda vůbec tento spis obsahuje ve věci relevantní skutečnosti a případně jaké (a nemohl je tedy ani tvrdit), jednak nemohl stěžovatel tento důkazní návrh ani řádně zdůvodnit, takže by z tohoto důvodu ani nemohl být soudem tento důkaz připuštěn.

6. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. vůči napadenému usnesení stěžovatel již žádným jiným prostředkem nedisponuje.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].

9. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a jeho postup z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny postupem Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud však v tomto případě neshledává nic, co by mohlo představovat zásah do stěžovatelova práva. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné stěžovatelovo dovolání.

10. Je notorietou, že podmínky přípustnosti dovolání reglementuje ustanovení § 237 občanského soudního řádu, z něhož lze dovodit, že musí být ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z následujících okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Přitom platí, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 občanského soudního řádu, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 občanského soudního řádu vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, "naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup."

11. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelova představa o tom, že vymezením otázky, kterou měl Nejvyšší soud řešit (srov. část III., poslední odstavec ústavní stížnosti, resp. výše zařazený bod 5.), naplnil některý z předpokladů přípustnosti, není souladná s aktuální právní regulací dovolání, tudíž Nejvyšší soud při jeho odmítnutí postupoval secundum et intra legem, a proto nemohl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1784/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies