III. ÚS 3011/15

16. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti ReaRea Globe s. r. o., sídlem Planá, Severní 661, zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015 č. j. 8 Afs 41/2015-34, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2015 č. j. 30 Af 11/2014-82 a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 11. 2013 č. j. 29888/13/5000-14203-700681, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 3. 10. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2015, se ReaRea Globe s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutími vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podpoře").

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatelka provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně"). Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období září až listopad 2012. Plátce daně totiž nevyplatil stěžovatelce celou fakturovanou částku za dodanou elektřinu, ale srazil z ní částku ve výši odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "solární odvod") podle § 7a zákona o podpoře. Stěžovatelka požádala plátce daně o vysvětlení podle § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Plátce daně uvedl, že byl povinen solární daň srazit a odvést podle § 7g odst. 1 zákona o podpoře.

Dne 27. 3. 2013 rozhodnutími č. j. 105158/13/4000-17104-050259, č. j. 105206/13/4000-17104-050259 a č. j. 105221/13/4000-17104-050259 (dále též "rozhodnutí správce daně") Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") zamítl stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně podle § 237 odst. 4 daňového řádu.

Dne 29. 11. 2013 rozhodnutím č. j. 29888/13/5000-14203-700681 Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") zamítl odvolání stěžovatelky proti shora uvedeným rozhodnutím správce daně ze dne 27. 3. 2013 č. j. 105158/13/4000-17104-050259, č. j. 105206/13/4000-17104-050259 a č. j. 105221/13/4000-17104-050259, a tato rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu.

Dne 26. 2. 2015 rozsudkem č. j. 30 Af 11/2014-82 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013 č. j. 29888/13/5000-14203-700681 zamítl. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), týkající se tzv. rdousícího efektu solárního odvodu, a na sjednocující usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, dle něhož nelze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu, ani v navazujícím soudním řízení. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech lze za stávající právní úpravy realizovat výhradně prostřednictvím institutu prominutí daně podle § 259 a násl. daňového řádu. V řízení o stížnosti na postup správce daně nelze podle výše uvedeného právního názoru rozšířeného senátu NSS zohledňovat konkrétní dopady solárního odvodu na jednotlivé výrobce elektrické energie.

Dne 30. 7. 2015 rozsudkem č. j. 8 Afs 41/2015-34 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 30 Af 11/2014-82 zamítl. Žalobkyně uplatnila v podstatě jedinou kasační námitku, dle níž správní orgány měly posoudit souhrn jejích podání učiněných v daňovém řízení jako žádost o prominutí daně podle § 259 odst. 1 daňového řádu. Kasační soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně od počátku postupovala v daňovém řízení způsobem, který daňový řád v § 237 stanoví pro řádné uplatnění stížnosti na postup plátce daně. Z podání formulovaných žalobkyní bylo zcela nepochybné, že šlo o stížnosti na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Této úvaze odpovídalo jak jejich označení, tak obsahové náležitosti i závěrečný návrh. Kasační soud proto uzavřel, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, pokud o nich rozhodl jako o stížnostech na postup plátce daně. Ani text následného odvolání nijak nenaznačoval, že by žalobkyně usilovala o prominutí daně. Z uvedených důvodů kasační soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že správní orgány při svém jednání a rozhodování postupovaly v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 3, § 8 odst. 3 a § 70 odst. 2 daňového řádu, přičemž správní soud ani kasační soud jejich nezákonný postup nenapravily, v důsledku čehož bylo porušeno základní právo na zákonný a spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1, a dále též čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka byla toho názoru, že správní soud i kasační soud nesprávně posoudily její podání jako stížnost na postup plátce daně dle ustanovení § 237 daňového řádu, aniž by zkoumaly obsah jejího podání v celém jeho kontextu. Poukázala na ustanovení § 70 odst. 2 daňového řádu, dle něhož podání se posuzuje podle skutečného obsahu a bez ohledu, jak je označeno. Stěžovatelka uvedla, že i když své podání označila jako "stížnost na postup plátce daně", správce daně je měl posoudit v souladu s vůlí stěžovatelky, nikoliv pouze dle jeho označení. Postup správce daně, který bez dalšího vyhodnotil podání stěžovatelky pouze jako stížnost na postup plátce daně, tak lze označit za přepjatý formalismus.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdí porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na soudní ochranu tím, že správní orgány a následně ani správní soud a kasační soud, její podání neposoudily a neprojednaly podle obsahu jako žádosti o prominutí daně podle § 259 odst. 1 daňového řádu, nýbrž jako stížnost na postup plátce daně podle § 237 odst. 1 daňového řádu.

Správní soud a následně i kasační soud ve svých napadených rozhodnutích naopak tvrdily, že stěžovatelka iniciovala řízení o stížnosti na postup plátce daně podle § 237 odst. 1 daňového řádu, ve kterém nelze zohledňovat konkrétní dopady solárního odvodu na jednotlivé výrobce elektrické energie.

Ústavní soud je toho názoru, že jak správní soud, tak zejména kasační soud, v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatelka od počátku postupovala v daňovém řízení způsobem, který daňový řád v § 237 stanoví pro řádné uplatnění stížnosti na postup plátce daně, což je zřejmé z podání formulovaných stěžovatelkou, přičemž této úvaze odpovídalo jejich označení, obsahové náležitosti i závěrečný návrh.

Ústavní stížnost je tak v podstatě nesouhlasem se způsobem, jakým kasační soud posoudil jedinou a výše již specifikovanou kasační námitku stěžovatelky, vztahující se k posouzení obsahu jí podané správní žaloby. Ústavní soud je toho názoru, že kasační soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní soud obsah správní žaloby řádně posoudil, a v tomto směru se dostatečně vypořádal i s kasační námitkou stěžovatelky.

Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná (a v této části souhlasí s tvrzením stěžovatelky), že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom (a v této části nesouhlasí s opačným tvrzením stěžovatelky), že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení práva na ochranu majetku tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3011/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies