III. ÚS 1394/15

16. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Kamila Neděly, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, advokátem se sídlem Kuzina 169, 679 76 Drnovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2015 č. j. 33 Cdo 63/2015-185, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 15. května 2014 č. j. 54 Co 816/2013-125 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. července 2013 č. j. 109 C 180/2012-77, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Okresní soud v Jihlavě (dále též "nalézací soud" rozsudkem ze dne 3. 7. 2013 č. j. 109 C 180/2012-77 zamítl žalobu žalobce proti žalovanému Jiřímu Ryškovi (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně vzal v řízení za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne 23. 10. 2008 uzavřena "smlouva o půjčce se zástavní smlouvou". Zástavní smlouvou sepsanou na stejné listině byl zastaven obchodní podíl žalovaného ve firmě CONVEY-TECH s. r. o. ve výši 52 % z celku, přičemž k převodu obchodního podílu z žalobce na žalovaného došlo na základě rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 23. 10. 2008, tedy ve stejný den, kdy byla uzavřena smlouva o půjčce, podle níž "žalobce žalovanému dne 23. 10. 2008 půjčil a žalovaný převzal 1 000 000,- Kč".

Nalézací soud, s ohledem na skutečnost, že k převodu a k uzavření smlouvy o půjčce došlo poté, co byla Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 28 Nc 288/2008 nařízena exekuce, kterou byl postižen obchodní podíl žalobce u společnosti Transportní technika Tůma s. r. o. pro pohledávku 590 334,- Kč, shledal pravděpodobným tvrzení žalovaného, že důvodem uzavření smlouvy a převodu obchodního podílu byla snaha žalobce vyhnout se exekuci cestou zbavení se majetku, přičemž si zajistil jeho zpětný převod formou smlouvy o půjčce.

Žalobce měnil v průběhu prvoinstančního řízení svá tvrzení ohledně doby, množství a způsobu předání "půjčených" peněz žalovanému. I když ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovanou částku předal žalobce žalovanému před podpisem smlouvy o půjčce s tím, že žalovaný se tuto částku zavázal vrátit žalobci do 31. 12. 2009, nepodařilo se žalobci prokázat, kdy a jak žalobce jako věřitel předmět půjčky dlužníkovi předal, přičemž dlužník převzetí "půjčených" peněz od žalobce popřel.

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 5. 2014 č. j. 54 Co 816/2013-125 odvoláním napadené usnesení (správně zřejmě rozsudek, pozn. Ústavního soudu) ve výroku pod bodem I jako věcně správný potvrdil, změnil ho jen ve výroku pod bodem II ohledně náhrady nákladů řízení.

Odvolací soud konstatoval, že smlouvu o půjčce ze dne 23. 10. 2008 zpochybnil sám žalobce, neboť již v průběhu řízení před soudem prvního stupně doplnil svá skutková tvrzení tak, že k předání peněz docházelo v několika dílčích platbách v průběhu let 2007 a 2008 vždy na základě "ústní smlouvy o půjčce", přičemž z obsahu předmětné smlouvy ze dne 2. 10. 2008 nebylo možno dovodit, že by šlo o dohodu podle § 570 a násl. zákona č. 40/1964, občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), resp. že by šlo o dohodu o narovnání podle § 585 a násl. obč. zák.

Po částečném doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že v období let 2007 - 2008 zaslal žalobce žalovanému ze svých bankovních účtů částky v celkové výši 15 000,- Kč, nikoli jak tvrdil, ve výši 300 000,- Kč resp. 350 000,- Kč. Ani tato částka však nemohla být zohledněna při zvažování byť i jen částečné důvodnosti žaloby, neboť žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení celé žalobou uplatněné částky, přičemž podle zjištění odvolacího soudu k promlčení došlo ještě před podáním žaloby dne 21. 12. 2012.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 63/2015-185 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dovolací námitky směřují proti nesprávným, resp. neúplným skutkovým zjištěním odvolacího soudu a právní otázky formulované žalobcem vycházejí z jeho vlastní skutkové verze projednávané věci. Dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu platné judikatury zjišťování obsahu smlouvy za pomoci výkladu projevů vůle smluvních stran (§ 35 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013) je skutkovým zjištěním, které není možno napadat dovoláním.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud svůj rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, založil na zjištění, že "smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky řízení dne 23. 10. 2008 vůbec nebyla uzavřena". Obecné soudy tak podle jeho názoru nesprávně přenesly důkazní břemeno na stěžovatele, ačkoli ten prý předložením předmětné smlouvy ze dne 23. 10. 2005 "prokázal jak existenci závazku, tak i jeho výši". Proto bylo prý povinností žalovaného prokázat, že půjčené finanční prostředky ve výši 1 000 000,- Kč neobdržel. Důkazní břemeno ohledně prokázání této skutečnosti však žalovaný neunesl.

Podle stěžovatelova názoru oba obecné soudy nesprávně vyložily obsah předmětné smlouvy ze dne 23. 10. 2008, jestliže dospěly ke skutkovému zjištění, že stěžovatel žalovanou částku žalovanému nepředal, i když ze smlouvy o půjčce i z tvrzení stěžovatele vyplývá opak. Podle tvrzení stěžovatele nebylo právně významné, zda žalovaný převzal částku 1 000 000,- Kč před uzavřením smlouvy o půjčce, či v den uvedený v této smlouvě. Rozhodující prý je to, že dlužník ve smlouvě uvedl, že půjčené peníze převzal.

Předmětnou smlouvu o půjčce je podle názoru stěžovatele třeba vyložit jako "dohodu o změně dřívějšího závazkového vztahu". Smlouva o půjčce tedy prý sice nezaložila "nový závazkový vztah, ale modifikovala obsah závazkových vztahů založených původními (ústně uzavřenými) smlouvami o půjčce". Soudy prý překročily meze civilního sporného řízení, jestliže dospěly k závěru, že smlouva o půjčce "v podstatě nemá žádné právní účinky".

Tímto postupem prý oba soudy zasáhly i do rovnosti účastníků řízení. Oba soudy podle názoru stěžovatele zasáhly i do jeho práva na legitimní očekávání, jestliže při hodnocení důkazů vycházely z pouhého tvrzení žalovaného (které prý nemá velkou váhu) a nikoli z listinného důkazu předloženého žalobcem. Při výkladu obsahu smlouvy prý oba soudy postupovaly příliš "restriktivně", nevzaly prý v úvahu skutečnou vůli účastníků tohoto jednání a na účastníky tohoto jednání jako na neprofesionály kladly nepřiměřené nároky.

Obecné soudy prý nesprávně zjistily skutkový stav projednávané věci a vyvodily z něj proto i nesprávný právní závěr.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu umožňuje v § 43 odst. 2 písm. a) posoudit přijatelnost návrhu předtím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V daném případě Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní relevanci. Tato rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti, lze hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními a právním závěrem obecných soudů. Stěžovatel nepřípadně očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvádí. Ústavní soud proto neměl důvod se ústavností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu jakkoli zabývat.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1394/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies