IV. ÚS 1555/16

16. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Stanislava Matouška, zastoupeného JUDr. Vladimírem Pelcem, advokátem se sídlem V Jámě 699/5, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. února 2016 č. j. 58 Co 38/2016-53 a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. prosince 2015 č. j. 28 Nc 301/2015-27, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a za účasti Statutárního města Zlín, se sídlem nám. Míru 12, 761 40 Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2016, napadá Ing. Stanislav Matoušek (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalovaný") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon), čl. 11 (právo na ochranu vlastnictví) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (právo na ochranu vlastnictví).

II.

U Okresního soudu ve Zlíně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 28 Nc 301/2015 spor mezi Statutárním městem Zlín jako žalobcem a stěžovatelem jako žalovaným.

Žalobce dne 21. 12. 2015 navrhl, aby nalézací soud vydal předběžné opatření, jímž by žalovanému uložil povinnost zdržet se veškeré stavební činnosti na pozemcích v návrhu blíže specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky"). Žalobce poukázal na smlouvu o výpůjčce, kterou s žalovaným ohledně předmětných pozemků uzavřel dne 17. 12. 2009 s cílem umožnit na nich žalovanému postavit bytové domy s občanskou vybavenosti (Polyfunkční objekty), přičemž po jejich kolaudaci měly být předmětné pozemky na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě, uzavřené mezi týmiž účastníky, prodány žalovanému, a to ve lhůtě do 31. 12. 2012. Následně byly termíny plnění, obsažené v obou uvedených smlouvách, opakovaně prodlužovány z důvodu nesplnění jejich podmínek ve stanovených termínech žalovaným. Žalobce na dalších prodlouženích termínů plnění nemá zájem, takže bezplatné užívací právo žalovaného k předmětným pozemkům dne 31. 12. 2015 zanikne. Přes tuto skutečnost žalovaný začal dne 15. 12. 2015 na předmětných pozemcích provádět stavební práce, což žalobce považuje za porušení svých vlastnických práv za situace, v níž je zřejmé, že žalovaný na předmětných pozemcích stavbu Polyfunkčních objektů v posledním možném termínu, tj. do 31. 12. 2015, neprovede a své dosavadní stavební zásahy z pozemků včas neodstraní.

Nalézací soud usnesením ze dne 22. prosince 2015 č. j. 28 Nc 301/2015-27 žalobcově návrhu vyhověl a žalovanému uložil povinnost zdržet se veškeré stavební činnosti na předmětných pozemcích. Současně soud uložil žalobci, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení podal u soudu návrh na zahájení řízení ve věci samé. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 2. 2016 č. j. 58 Co 38/2016-53 odvolací řízení zastavil. Odvolací soud konstatoval, že předběžné opatření bylo žalobci doručeno dne 22. 12. 2015, přičemž ke dni 4. 2. 2016 nebyla žalobcem podána žaloba proti žalovanému ve věci samé. Z tohoto důvodu nařízené předběžné opatření zaniklo ke dni 22. 1. 2016 ze zákona a v odvolacím řízení tak zanikl předmět sporu, neboť po zániku předběžného opatření nelze rozhodovat o jeho trvání, změně či zrušení. Z důvodu neodstranitelné překážky v řízení o odvolání odvolací soud odvolací řízení s odkazem na ust. § 77 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III.

Stěžovatel nesouhlasí s oběma napadenými usneseními.

Rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká stěžovatel nepřezkoumatelnost. Jeho odůvodnění je podle stěžovatelova názoru nesrozumitelné a nelogické. Stěžovatel tvrdí, že na předmětných pozemcích jeho stavební činností žádná škoda nevznikla a tato stavební činnost tedy nemusela být nařízeným předběžným opatřením nijak omezena; nemohl prý být ohrožen ani případný výkon rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele k nařízení předběžného opatření nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 74 odst. 1 o. s. ř.

Rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká stěžovatel libovůli a porušení požadavku předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

IV.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení § 74 a násl. a § 102 o. s. ř. (posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření) obecnými soudy nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě žádný protiústavní zásah do práv stěžovatele neshledal.

Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely. Žalobce v řízení nepochybně osvědčil, že žalovaný na předmětných pozemcích provádí stavební činnost, přestože mu muselo být zřejmé, že za pouhých patnáct dnů podmínky obou uzavřených smluv s konečnými termíny splnit nemůže.

Obstojí i závěr soudu prvního stupně, že existovala obava z toho, že výkon rozhodnutí posléze vydaného může být ohrožen. Tento závěr ostatně nijak nezpochybnil ani odvolací soud, který konstatoval, že stavební činnost, prováděná žalovaným krátce před vypršením platnosti obou smluv, mohla vzbuzovat žalobcovu obavu ze vzniku možného nezvratného stavu a z ohrožení případného výkonu rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že hodnocení předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným. Ústavní soud by mohl zasáhnout jen v případech zjevného excesu, k čemuž v posuzovaném případě zjevně nedošlo.

Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.

Námitka porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě pak nemůže obstát. Omezení bezplatného užívacího práva k předmětným pozemkům je přípustné, pokud k němu dochází za zákonem stanovených podmínek (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).

Nelze se ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít údajně tím, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, které však stěžovatel ani v ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval. Úvaha odvolacího soudu o nákladech řízení je podle názoru Ústavního soudu důvodná a nelze v ní shledat porušení stěžovatelem uvedených základních práv.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1555/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies