IV. ÚS 358/16

16. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Štěpánkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 č. j. 24 Co 306/2015 -130 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 6. 2015 č. j. 42 P 296/2014-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Okresní soud v Mělníku ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých dětí - návrh na svěření nezletilých dětí do střídavé péče. Z odůvodnění vyplývá, že předchozím rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 9. 2014, č. j. 42 P 296/2014-39 byla chválena dohoda rodičů, podle které byly nezletilé děti K1. a K2. svěřeny pro dobu do a po rozvodu manželství do výchovy matky. Stěžovateli bylo stanoveno výživné a byl upraven styk s dětmi tak, že je oprávněn stýkat se s dětmi kromě vánočních a letních prázdnin každý sudý týden od pátku od 17.00 hodin do neděle do 19.00 hodin, každé pondělí od 16.00 hodin do 19.00 hodin, každé úterý od 17.00 hodin do 20.30 hodin, o vánočních prázdninách každý rok od 26. 12. od 9.00 hodin do 28. 12. do 19.00 hodin, o letních prázdninách v měsíci červenci od prvního pátku v tomto měsíci od 17.00 hodin do druhé soboty tohoto měsíce do 19.00 hodin a v měsíci srpnu rovněž od prvního pátku v tomto měsíci od 17.00 hodin do druhé soboty do 19.00 hodin.

Z dohody rodičů o úpravě rodičovské odpovědnosti a styku s dětmi pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství, kterou rodiče podepsali dne 7. 8. 2014, soud prvého stupně zjistil, že rodiče se dohodli na podání návrhu na rozvod, na minimální úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi s tím, že děti budou svěřeny do výlučné péče matky. Dále rodiče vyjádřili vůli dohodnout se v budoucnu na formě střídavé péče o nezletilé, pokud k tomu nastanou vhodné podmínky a bude to v zájmu obou nezletilých.
Soud konstatoval, že se děti se stěžovatelem pravidelně stýkají, stěžovatel má vytvořeny podmínky pro střídavou výchovu, o výchovu dětí má zájem. Komunikace mezi rodiči je však velmi špatná. Obě děti jsou předškolního věku, v září 2015 nastoupí do 1. třídy nezletilý K1., o rok později nezletilá K2.. Soud shledal, že od posledního rozhodování, od kterého neuběhl ani rok, nedošlo k takové změně poměrů, která by měla vést ke změně výchovy nezletilých dětí. Zdůraznil, že v nejlepším zájmu dítěte je stabilní výchovné prostředí, naposledy bylo o poměrech nezletilých dětí rozhodováno ani ne před rokem, ze zprávy mateřské školky a psychiatričky vyplývá, že děti ještě rozchod rodičů plně nezpracovaly, zejména nezletilá K2.. V brzké době děti čeká stěhování do nového bydliště s matkou a nástup školní docházky, který je pro nezletilé děti rovněž velmi výraznou změnou a za této situace není vhodné dětem opět měnit výchovné prostředí. Taktéž kolizní opatrovník dětí změnu výchovného prostředí nedoporučil.

Soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 106/2015 ze dne 17. 3. 2015 konstatoval, že střídavá péče nemá být normou. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Je nepochybné, že by se otec měl podílet na výchově nezletilých dětí, což otec činí formou styku, který je velmi široký.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Odvolací soud opětovně zkoumal, že zda došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o úpravě péče, kterou rodiče uzavřeli před soudem v září 2014. Takovou změnu poměrů však neshledal. Stabilizaci bytových poměrů otce (změny nájemní smlouvy z doby určité na dobu neurčitou) jako zásadní změnu odvolací soud neshledal, přičemž dodal, že i při předchozím rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí byly základní materiální podmínky pro výchovu (i styk s druhým rodičem) u obou rodičů zajištěny, tudíž ke změně poměrů v tomto ohledu nedošlo.

Odvolací soud dále posoudil, zda nastaly vhodné podmínky pro střídavou péči, jak předpokládala dohoda uzavřená mezi rodiči před původním rozhodnutím. Odvolací soud shodně jako soud prvého stupně konstatoval, že oba rodiče mají o výchovu dětí zájem, pro výchovu mají dobré materiální podmínky a každý z nich je schopen samostatně výchovu dětí zajistit. Přesto však shledal, že střídavá péče není v nejlepším zájmu dětí, jednak z důvodu neschopnosti potřebné spolupráce při výchově dětí na straně rodičů, jednak z důvodu zatímní neschopnosti nezletilé K2. zvýšené nároky střídavé výchovy bez újmy zvládnout, jak je prokázáno zprávou psychiatričky. Rozdělení sourozenců není v zájmu dětí, jejich sourozenecké vztahy jsou pevné a je v zájmu obou dětí sdílet společně stejnou formu výchovy, posilování a rozvíjení sourozeneckých vztahů.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení základního práva stěžovatele na péči a výchovu vlastních dětí zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Stěžovatel rekapituluje řízení před soudem prvého stupně, opakuje své výhrady, které formuloval v odvolání a následně shrnuje pochybení, kterých se oba soudy dopustily. Podle stěžovatele soudy neprovedly některé z relevantních důkazů, které řádně navrhl, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a nebyl v úplnosti zjištěn skutkový stav. Soudy dále nehodnotily v řízení provedené důkazy ústavně souladným způsobem, když zejména pominuly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, nezohlednily argumentaci a námitky stěžovatele, resp. v odůvodnění napadených rozhodnutí se soudy s argumentací stěžovatele řádně nevypořádaly. Podle stěžovatele soudy vydaly rozsudky, jejichž odůvodnění je vnitřně rozporuplné, nelogické, zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním (zejména pokud jde o rozsudek odvolacího soudu), resp. důvody pro vydání rozsudku nemají podklady v provedeném dokazování.

III. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře". V nyní posuzovaném případě je nutno konstatovat, že soud prvého i druhého stupně shodně uzavřely, "oba rodiče jsou schopni výchovu nezletilých zajistit, jejich výchovné schopnosti jsou obdobné, stejně jako očekávaná stálost jejich výchovných prostředí a o výchovu dětí projevují zájem".

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".

Pokud soudy shodně dospěly k závěru, že oba rodiče mají o výchovu zájem, jejich výchovné schopnosti jsou obdobné, stejně jako stálost jejich výchovného prostředí, zbývá posoudit, zda důvody které vedly soudy k závěru o nemožnosti střídavé péče, jsou způsobilé presumpci střídavé péče vyvrátit, tj. zda jde o důvody, které korespondují nejlepšímu zájmu dítěte.

Jak připomenul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).

Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.

Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".

Jak dále shrnul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015, k přezkumu soudních rozhodnutí v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, u nichž jsou v některých případech ústavní stížnosti považovány za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství). Jak dále Ústavní soud rozvedl, tato skutečnost "se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces".

V nyní posuzovaném případě soudy obou stupňů zdůvodnily, proč není vhodné v relativně krátké době od úpravy dané původním rozhodnutím měnit výchovné prostředí dětí, zmínily riziko nepřiměřené emoční a sociální zátěže pro nezletilou dceru stěžovatele, jakož i potřebu sdílení stejné formy výchovy pro oba sourozence. Stejně tak upozornily na blížící se nástup školní docházky obou nezletilých dětí, což je taktéž jeden z důležitých faktorů svědčících pro stabilní výchovné prostředí. Stejně tak konstatovaly, že od posledního rozhodnutí ve věci nedošlo k zásadní změně poměrů, neboť poměry byly při vydání původního rozhodnutí obdobné. Zdůraznily též neochotu stěžovatele respektovat matku jako vychovatelku dětí.

Jak připomenul Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 "za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující".

Závěry soudů v nyní posuzovaném případě nelze považovat za svévolné, stejně tak zdůvodnění rozhodnutí je z ústavního hlediska za dostatečné. Obecným soudům nelze vytknout, že by se argumenty stěžovatele dostatečně nezabývaly, ani že by při svém rozhodnutí nevzaly v potaz všechna kritéria, která ve své rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud. Jejich posouzení a vzájemné vyvážení je již primárně věcí rozhodování obecných soudů, jak bylo shora naznačeno, přičemž Ústavní soud neshledal v úvahách obecných soudů natolik závažný exces, který by ho opravňoval k derogačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.

Opět je nutno připomenout, že předmětem řízení před Ústavním soudem je ústavní konformita napadeného rozhodnutí, tedy ochrana ústavně zaručeného práva stěžovatele na výchovu dětí, nikoli věcný instanční přezkum napadeného rozhodnutí. Intenzita přezkumu ze strany Ústavního soudu je z povahy věci nižší v situaci, kdy oba rodiče mají soudním rozhodnutím umožněn kontakt s dítětem a oba se podílejí na jeho výchově, na rozdíl od případů, kdy je jednomu z rodičů, či dokonce oběma, tato péče a výchova soudním rozhodnutím zcela znemožněna. Jak plyne ze shora rekapitulovaného rozsahu styku stěžovatele s nezletilými dětmi, je tento styk poměrně široký a umožňuje tak stěžovateli realizaci jeho ústavního práva na výchovu dětí, resp. práva na rodinný život. Ústavní soud vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i obou napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 358/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies