I. ÚS 933/16

16. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva financí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 5136/2015-179 ze dne 4. ledna 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 194/2015-150 ze dne 26. srpna 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 48 EXE 520/2012-109 ze dne 3. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl usnesením sp. zn. 5 C 199/97 ze dne 21. 4. 2005 o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 320 040,50 Kč. Tento přeplatek nebyl vrácen, oprávněný tak podal návrh na nařízení exekuce proti Obvodnímu soudu pro Prahu 6. V průběhu exekučního řízení však Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 1774/2013-100 ze dne 30. 12. 2014 dospěl k závěru, že v případech nevrácení přeplatku na soudním poplatku soudem, vystupuje za stát v exekučním řízení Ministerstvo financí. Soud totiž o vrácení přeplatku rozhoduje jako orgán příslušný ve věcech soudních poplatků, v případě exekuce však za stát vystupovat nemůže, neboť mu to jako organizační složce nepřísluší. Ministerstvo financí oproti tomu je organizační složka příslušná k dispozici s prostředky státního rozpočtu a správy státních finančních pasiv. Soudní poplatek je příjmem státního rozpočtu a Ministerstvo financí je jako jediná organizační složka způsobilá vždy uspokojit věřitele z majetku státu.

2. Následně soudy rozhodly ve věci vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení č. j. 21 Cdo 1774/2013-100. Pozdější dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl právě s odkazem na své předchozí usnesení ve věci, od kterého neshledal důvod se odchýlit.

3. Proti rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že závěry obecných soudů jsou svévolné a v rozporu s hmotným právem. Z rozpočtové kapitoly Ministerstva financí mají být vráceny prostředky, které se v ní vůbec nenacházejí. Obecně vedou závěry obecných soudů také k tomu, že Ministerstvo financí by bylo příslušnou organizační složkou ve všech případech, kdy by nějaká jiná organizační složka neoprávněně nabyla majetek. Ve svém důsledku to vede k používání prostředků státního rozpočtu v rozporu s jejich zákonným rozpočtovým určením.

4. Ze samotného zákona o soudních poplatcích, jeho novel a důvodových zpráv plyne jednoznačný záměr zákonodárce, aby poplatky (a přeplatky) byly vraceny z účtu soudu. Soudy jsou účetní jednotkou a organizační složkou státu způsobilou k jednání s majetkem státu. Soud tak vystupuje jako organizační složka, orgán moci soudní a orgán příslušný k rozhodování o soudních poplatcích a jejich správě. Ministerstvo financí by mohlo být příslušnou organizační složkou, pouze pokud by nebylo možné určit podle předcházejících pravidel pro určení. V daném případě povinnost vrátit přeplatek vznikla z činnosti obvodního soudu nebo s ní souvisí. Není přitom důvodné rozlišování podle toho, zda soud přeplatek vrátí dobrovolně (pak je příslušný), nebo jej nevrátí (pak je příslušné ministerstvo). Rozlišování původu povinnosti je v rozporu se zákonem, který takové hledisko nepoužívá. Organizačními složkami musí být soudy, a to v rámci rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti. Vůči odpovídajícím bankovním účtům nemá Ministerstvo financí dispoziční oprávnění. Podle předchozí judikatury Nejvyššího soudu je navíc třeba určit organizační složku podle typové charakteristiky uplatněného nároku, nikoliv podle konkrétních skutkových okolností jednotlivé věci. Nesprávné určení organizační složky je přitom vadou řízení, která může mít vliv na zákonnost řízení.

5. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Ústavní soud setrvale rozlišuje, zda stát jednal ve vrchnostenském postavení. V projednávané věci stěžovatelka vystupovala jako povinný v exekučním řízení, a to dokonce až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1774/2013-100. Před tím účastníkem řízení nebyla. Povinnost jí byla uložena v rozporu s hmotněprávní úpravou a na základě svévole Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tedy nebyla ve vrchnostenském postavení a ústavní stížnost by měla být přípustná.

6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Při hodnocení přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavně zaručená základní práva a svobody mají být základními oprávněními jednotlivce vůči státu, nikoli oprávněními státu vůči jednotlivcům či jednotlivých státních orgánů proti sobě navzájem. Rozhodující I. senát již dříve navrhl plénu Ústavního soudu zaujetí stanoviska, jež by konstatovalo, že stát či právnické osoby veřejného práva nemají při výkonu činností naplňujících veřejný zájem aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti soudnímu rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu se ovšem s názorem, že stát a jeho orgány a organizační složky nemají aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, neztotožnilo a stanovisko, o jehož návrhu bylo vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 40/14 nepřijalo. Setrvalo na svém názoru, že stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, pokud směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba, nikoli jako orgán veřejné moci, a to někdy dokonce i v případě vztahů veřejného práva, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu přičítat [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)].

8. Ústavní soud je stanoviskem pléna vázán (§ 23 zákona o Ústavním soudu), nemůže tudíž podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout ústavní stížnost, jíž se stát domáhá svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces při určení příslušné organizační složky jako povinného při výkonu rozhodnutí či exekuci (srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 2278/14 ze dne 8. 4. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 3398/14 ze dne 5. 8. 2015, I. ÚS 3414/13 ze dne 3. 12. 2013, či I. ÚS 1893/08 ze dne 13. 11. 2008).

9. Podstata projednávané stížnosti spočívá v tom, že Česká republika namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího soudu tím, že v rozporu se zákonem o soudních poplatcích a zákonem o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích určil Ministerstvo financí jako příslušnou organizační složku. Veškerá argumentace stěžovatelky je však vedena v rovině podústavního práva, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti. Nesprávná aplikace zákonného práva obecnými soudy sice může mít za následek porušení základních práv a svobod, bude tak ovšem v případech svévole anebo výkladu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Právě svévole v podobě nerespektování kogentních norem se stěžovatelka dovolávala na svou podporu.

10. Takové vady však Ústavní soud neshledal. V první řadě je třeba uvést, že pro nynější řízení o ústavní stížnosti nemá jakýkoliv význam judikatura civilních soudů, podle níž je určení nesprávné organizační složky státu vadou řízení. Česká republika je totiž jediným a jednotným účastníkem řízení, a to bez ohledu na to, která organizační složka za ni jedná. Účastnice řízení tedy byla určena správně (srov. přiměřeně i usnesení sp. zn. III. ÚS 248/07 ze dne 19. 12. 2007). Nejvyšší soud se navíc v projednávané věci příslušností jednotlivých organizačních složek zabýval a podrobně vyložil důvody, pro které došel k závěru o příslušnosti Ministerstva financí namísto Obvodního soudu pro Prahu 6. Nelze tedy shledat jeho svévoli a rozpor s principy spravedlnosti z povahy věci nepřipadá do úvahy. Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání pouze přístup k soudu a řádné projednání věci a nezaručuje úspěch v soudním sporu [nález sp. zn. I. ÚS 78/95 ze dne 10. 4. 1996 (N 29/5 SbNU 241)].

11. Případná nesprávnost názoru Nejvyššího soudu tedy v projednávané věci nijak neomezuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V této souvislosti lze připomenout konstitucionalistické hledisko pro přezkum rozhodnutí obecných soudů, tzv. Schumannovu formuli. Podle ní může ústavní soud zrušit rozsudek obecného soudu jen tehdy, když by zrušil jako neústavní takový zákon, který by měl obsah tohoto rozsudku. Převádí tak vztah ústavního a obecného soudu na vztah ústavodárce a zákonodárce. Soudce podle ní nemůže vydat rozsudek, který by neobstál jako zákon ani při ústavně konformním výkladu [srov. odst. 7 odlišného stanoviska soudce J. Filipa k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (275/2014 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že ústavní pořádek se nijak nezabývá tím, který státní orgán by měl vracet přeplatek na soudním poplatku, stěží lze Nejvyššímu soudu z ústavního hlediska něco vytýkat.

12. Pokud stěžovatelka nebo její jednotlivé organizační složky považují závěry Nejvyššího soudu za nesprávné, mají dostatek prostředků, jak je do budoucna napravit (srov. např. čl. 15 a čl. 41 odst. 2 Ústavy a § 24 zákona o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky). Přehlednější vztah mezi zákonem o soudních poplatcích a ostatními předpisy by ostatně mohl jen přispět rychlosti řízení, protože by nevznikaly vcelku zbytečné spory o otázky převážně technické povahy (srov. např. usnesení zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů č. j. Konf 2/2014-17 ze dne 12. 3. 2015, publ. pod č. 3226/2015 Sb. NSS).

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 933/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies