I. ÚS 2914/15

20. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., právně zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 42 T 8/2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. 7 To 60/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 7 Tdo 292/2015-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 8/2013 ze dne 30. 4. 2014 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným pod bodem 1) rozsudku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem podrobně popsaným pod bodem 2) rozsudku. Za to mu byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 let.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl (zkráceně) dopustit tak, že dne 23. září 2012 v přesně nezjištěné době mezi 10.05 hod. do 10.27 řídil po předchozím vědomém požití přesně nezjištěného druhu a množství alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo, kterým narazil do zadní části osobního motorového vozidla řízeného poškozenou, které v tu chvíli přejíždělo z levého do pravého jízdního pruhu. Přitom došlo k poškození obou zúčastněných automobilů a stěžovatel nereagoval na žádost poškozené o slovní kontakt a vyřešení nehody na místě. Poškozená vystoupila ze svého vozidla a šla k osobnímu motorovému vozidlu stěžovatele, který však vozidlo poškozené a samotnou poškozenou objel zleva a pokračoval ve směru jízdy na nejbližší světelnou křižovatku, kde z důvodu situace vyvolané silničním provozem byl nucen zastavit na červené světlo semaforu. S cílem ujet od dopravní nehody nejprve opětovně nereagoval na výzvy poškozené, která k jeho vozidlu doběhla, klepala na levé přední dveře a pokoušela se jej bezúspěšné otevřít. Poté se postavila před přední část kapoty vozidla, kde se znovu snažila řidiče přimět k vystoupení z vozidla a řešení dopravní nehody, a to zejména opakovaným plácáním a boucháním oběma rukama do kapoty v místě víka motorového prostoru a výkřiky. Na toto její jednání reagoval stěžovatel tak, že nejprve nejméně dvakrát z místa popojel směrem na poškozenou do vzdálenosti cca 1,5 metru ve snaze si na ní vynutit opuštění prostoru před jeho vozidlem. Poškozená se postupně přesunula k pravému přednímu světlometu vozidla, ale stěžovatel se ve chvíli, kdy se na semaforu příslušném pro jeho jízdní pruh rozsvítilo zelené světlo, prudce rozjel vpřed a akceleroval, přičemž věděl, že poškozená se stále nachází v místě uložení pravého předního světlometu. Následně došlo ke kontaktu těla poškozené s osobním motorovým vozidlem při střetové rychlosti (nejvýše) 6 km/hodinu. Poškozená utrpěla těžká zranění. Vrchní soud uložil stěžovateli podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a dále mu podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 7 let.

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel (stejně jako státní zástupce) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Usnesením Nejvyššího soudu byla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od samého počátku trestního řízení popírá úmysl u jednání, které mu bylo obžalobou a nakonec i soudy všech stupňů kladeno za vinu, a to ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel nepopíral, že se popisovaného jednání dopustil, nepopíral ani ovlivnění svého jednání alkoholem, ale od samého počátku uváděl, že poškozenou v rozhodné době nárazu neviděl a tedy si nebyl ani vědom toho, že by ji srazil a posuzovaného jednání se tak mohl dopustit zaviněně pouze ve formě nedbalostní. Provedeným dokazováním nebylo podle názoru stěžovatele přes opakované právní závěry učiněné soudy všech stupňů prokázáno, že by poškozenou viděl, resp. z provedených důkazů a skutkových zjištění soudů vyplývá pouze to, že se bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že následky na zdraví poškozené nenastanou. Proto bylo namístě uzavřít, že volní stránka vědomí stěžovatele nezahrnovala zjištěné ani jiné následky na zdraví poškozené.

6. Celému procesu byla médii věnována zvýšená pozornost, která provázela celý průběh trestního řízení a stěžovatel se proto domnívá, že byl uznán vinným velmi závažným trestným činem těžkého ublížení na zdraví hlavně kvůli dlouhodobé medializaci a opakované mediální difamaci.

7. Stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku doc. Ing. Ivo Drahotského, který podle jeho názoru vykazoval různá pochybení, a proto požádal znalecký ústav DEKRA Automobil, a. s., aby závěry znalce přezkoumal, a to i proto, že tento posudek neobsahoval ze strany zpracovatele žádné simulace nehodového děje a výpočty, postrádal hodnocení výpovědí jednotlivých svědků z hlediska jejich "technické přijatelnosti", poměrně jednostranně stál na výpovědích svědků hovořících v neprospěch stěžovatele, nezabýval se otázkami spojenými s technickým objasněním nehodového děje a nebral v potaz, že z výpovědí svědků přicházely v úvahu tři alternativy střetu. Následné závěry posudku DEKRA Automobil, a. s., (v kontextu s nově zadaným znaleckým posudkem MUDr. Berana z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) vyzněly výrazně odlišně, a to ve prospěch stěžovatele. Byly provedeny simulace nehodového děje ve třech simulačních softwarech Virtual Crash, PC Crash a PAM Crash, z nichž vyplynuly jiné technicky přijatelné závěry o nehodovém ději, a to zejména možný střet s více vozidly zároveň (ve středním pruhu projížděla vpravo kolem vozidla stěžovatele další dvě neztotožněná vozidla), nebo i varianta, že se chodkyně vědomě aktivně zachytila některé části vozidla, např. pravého zpětného zrcátka, čímž byla unášena do konečné polohy.

8. Rozpory v závěrech obou znaleckých posudků byly důvodem, proč Městský soud v Praze přibral k podání revizního posudku znalecký ústav. Výhrady stěžovatele k závěrům znaleckého revizního posudku jsou totožné, jaké měl k posudku zpracovanému doc. Ing. Ivo Drahotským. Výslechy zpracovatelů posudku pak bylo prezentováno stanovisko, že simulace nehodového děje tak, jak byla požadována obhajobou, není reálná, a to ani v softwaru programu PAM Crash, který použila DEKRA Automobil, a. s., a to přesto, že stěžovatel předložil důkazy o opaku, kterými jsou vyjádření Ing. Luďka Hynčíka, vedoucího odboru Nové technologie - výzkumného centra Západočeské university v Plzni ze dne 28. 4. 2014 a písemné vyjádření společnosti MECAS ESI, s. r. o., ze dne 20. 5. 2014 k možnostem využití biomechanického modelu VIRTHUMAN (použitého při simulaci nehodových dějů ústavem DEKRA Automobil, a. s.). Ty jsou součástí spisu a je z nich jednoznačně patrné, že virtuální biomechanický model VIRTHUMAN je využitelný nejen pro virtuální prototyping v oblasti pasivní bezpečnosti, ale i pro rekonstrukci dalších dynamických dějů, jako jsou střety vozidla s chodcem nebo pády. Dále stěžovatel předložil i z anglického jazyka přeložené prestižní články, dokumentující unikátnost a použitelnost tohoto softwaru mj. právě na pomalé nehodové děje.

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje i na před obecnými soudy provedené znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, které měly potvrdit, že zdravotní problémy stěžovatele vyvolávaly ve vztahu ke skutku pochybnosti o možné schopnosti plně se (byť v kombinaci s ovlivněním požitým alkoholem) věnovat řízení, soustředit se, správně vnímat a pozorovat a koordinovat pohyby s ohledem na konstatovaný subdurální hematom - otok mozku jako následek poúrazového stavu staršího data. Uvedené zdravotní důvody mohly u stěžovatele způsobit i to, že poškozenou neviděl ani neslyšel. Stěžovatel činil ještě před závěrečnými návrhy a vyhlášením rozsudku nalézacím soudem návrhy na doplnění dokazování, které posléze zopakoval i v písemném odůvodnění odvolání. Ty však byly zamítnuty. Soudy všech stupňů podle jeho přesvědčení postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, čímž mj. porušily i jedno ze základních práv stěžovatele zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Podle přesvědčení stěžovatele další důkazy, které v rámci řízení navrhoval a které soudy neprovedly, čímž se staly tzv. opomenutými důkazy, mohou mít vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti i co se týče formy zavinění.

10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když by došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda případná pochybení nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

13. V judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak neprojevuje jinak než z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe a není naopak výrazem interpretační svévole. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. K otázce tzv. opomenutého důkazu existuje již poměrně ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá mimo jiné nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213, str. 317-218, a tam citovaná rozhodnutí)]. V posuzovaném případě však postup obecných soudů žádnými protiústavními deficity netrpí. Z napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnily. Porušení zásady rovnosti účastníků při provádění důkazů tudíž nebylo shledáno. Dovolací soud, který dovolání jak stěžovatele, tak státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněná, se touto námitkou velmi podrobným způsobem zabýval, přičemž zcela jasným a ústavně akceptovatelným způsobem na str. 14 až 18 usnesení uvedl, z jakých důvodů se o tzv. opomenuté důkazy nejedná. Obecné soudy totiž odmítly některé z důkazních návrhů stěžovatele zejména se zřetelem k tomu, že otázky, na něž měly tyto navrhované důkazy přinést odpovědi, již byly s určitostí zodpovězeny v průběhu řízení jinými relevantními důkazy.

15. Ústavní soud musí po přezkoumání všech napadených rozhodnutí konstatovat, že se obecné soudy důkladně zabývaly jak skutkovými zjištěními, jež podepřely provedením velkého množství důkazů včetně stěžovatelem rozporovaných znaleckých posudků, tak i právními závěry z nich plynoucími, včetně právní kvalifikace skutku. V ní se obecné soudy neztotožnily s právní kvalifikací podanou státním zástupcem v obžalobě, odvolání ani dovolání, podle níž měl být skutek posuzován jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu, spáchaný v nepřímém úmyslu. Jednání stěžovatele oba soudy kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, což také dostatečným způsobem odůvodnily.

16. Pokud jde o samotné hodnocení ve věci vypracovaných znaleckých posudků, které stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, lze k této otázce v obecné rovině uvést, že i znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, které podléhají hodnocení dle § 2 odst. 6 tr. řádu. Význam znaleckých závěrů však nelze přeceňovat. Je třeba vyjít z toho, že znalecké zkoumání má podle § 105 odst. 1 tr. řádu místo tam, kde je k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí. Právě odbornost a zkušenost znalce může také značně ovlivnit jeho závěry, a to i natolik, že se od jiného znaleckého posudku mohou podstatným způsobem lišit, což však nemusí samo o sobě ještě svědčit o manipulaci či nekompetentnosti příslušného znalce. Jakkoli je tedy znalecké zkoumání odborných otázek (např. technických či lékařských) pro posuzování konkrétní věci důležité, ne-li nezbytné, závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin a jaký, je závěrem výhradně právním a přísluší v souladu s čl. 90 Ústavy toliko soudu. Znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou proto vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum). Z uvedeného hlediska Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ve vztahu k zadávání a hodnocení znaleckých posudků žádné nedostatky, jež by mohly zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.

17. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před nalézacím soudem a z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání předmětného trestného činu opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

18. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2914/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies