II. ÚS 1822/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 119/2015 ze dne 1. března 2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 10/2015 ze dne 23. listopadu 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byla stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), uložena povinnost k náhradě škody.

3. Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a některé z nich ani nevyplývají. Způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho obhajobou a provedenými důkazy tak dle stěžovatele neodpovídá základním principům trestního řádu, pokud jde o hodnocení provedených důkazů, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, včetně principu presumpce neviny. Stěžovatel považuje ústavní stížnost za přípustnou, neboť současné znění trestního řádu v případě námitek proti hodnocení provedených důkazů vylučuje podání dovolání z těchto důvodů.

5. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Uvedené znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).

8. V projednávaném případě byl stěžovatel v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze poučen o možnosti podání dovolání. Tohoto mimořádného opravného prostředku však, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, nevyužil, neboť podle něj namítané vady rozhodnutí soudů obou stupňů nenaplňují žádný z dovolacích důvodů.

9. Ústavní soud ovšem opakovaně zdůrazňuje, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (je-li přípustné podle § 265a trestního řádu). Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, respektive nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný.

10. I když se tedy stěžovatel sám domníval, že jím vytýkané vady napadených rozhodnutí nespadají pod zákonné dovolací důvody, byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který byl v jeho věci přípustný podle § 265a trestního řádu. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti však nesplnil (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 699/16 ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 816/16 ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3258/15 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 643/16 ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/16 ze dne 5. 4. 2016 a další, vydaná v obdobných věcech a dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se tedy nemohl zabývat meritem věci a musel ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.

Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1822/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies