II. ÚS 1529/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Athena Impex a.s. Praha, IČ: 00570621, se sídlem Praha 10 - Vršovice, Nad Vinným potokem 1149/2, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Praha 1 - Nové Město, Purkyňova 74/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2016 č. j. 7 Cmo 514/2014-307 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014 č. j. 75 Cm 76/2011-250, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Andrea Belli a Zlatice Potančokové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. května 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 4. září 2012 č. j. 75 Cm 76/2011-97 bylo k žalobě, kterou podal dne 17. května 2011 vedlejší účastník Andrea Belli, určeno, že jeho otec Adriano Belli, byl ke dni 16. května 2011, tedy ke dni své smrti, jediným akcionářem stěžovatelky (výrok I) a že její základní kapitál ve výši 2 500 000 Kč je rozvržen na 498 ks listinných akcií na majitele a 2 ks listinných akcí na jméno, všech ve jmenovité hodnotě 5 000 Kč (výrok II). Dále byla vyslovena nicotnost rozhodnutí jediného akcionáře stěžovatelky ze dne 17. prosince 2010 (výrok III) a stěžovatelce i vedlejší účastnici Zlatici Potančokové, která se považuje za jediného jejího akcionáře, byla uložena povinnost uhradit navrhovateli náklady řízení (výrok IV). K odvolání žalovaných však bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013 č. j. 7 Cmo 477/2012-201. Věc se tak vrátila k dalšímu řízení soudu prvního stupně, který o žalobě doposud opětovně nerozhodl.

3. Vedlejší účastník podal dne 8. dubna 2013 návrh na nařízení předběžného opatření, kterému Městský soud v Praze plně vyhověl, když usnesením ze dne 8. dubna 2013 č. j. 75 Cm 76/2011-139 nařídil, že stěžovatelka nesmí zcizit, zatížit zástavním právem, předkupním právem či právem odpovídajícím věcnému břemeni či sjednat nájemní právo k blíže specifikovaným nemovitostem či jejich částem, nacházejícím se v Praze, k. ú. Vršovice, a to do doby pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 75 Cm 76/2011 (výrok I). Současně byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč (výrok II). Toto rozhodnutí nebylo odůvodněno. Proti uvedenému usnesení podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2013 č. j. 7 Cmo 222/2013-172 bylo odvolání vedlejší účastnice odmítnuto (výrok I) z důvodu nedostatku aktivní legitimace, neboť předběžné opatření se jí nijak nedotýkalo. K odvolání stěžovatelky byl výrok I usnesení soudu prvního stupně potvrzen (výrok II).

4. Podle odvolacího soudu vedlejší účastník v návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdil a osvědčoval nárok ve věci samé a tvrdil a dokládal, že hrozí znehodnocení jeho účastnického podílu ve společnosti, resp. vyvedení a znehodnocení majetku stěžovatelky, a že tomuto znehodnocení je třeba zabránit. S ohledem na předmět řízení považoval za vhodné a potřebné, aby po dobu, než bude postaveno najisto, kdo je akcionářem společnosti a kdo je oprávněn jménem stěžovatelky jednat, činila stěžovatelka pouze právní úkony spojené s běžným obchodním stykem a nečinil nevratné majetkové dispozice či dispozice zatěžující jeho nemovitý majetek, jež rámec obvyklého hospodářského a obchodního styku překračují. Nařízené předběžné opatření nepovažoval za nepřiměřené.

5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014 č. j. 75 Cm 76/2011-250 byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 21. května 2014 na zrušení předmětného předběžného opatření. Neměly totiž pominout důvody pro jeho nařízení. Vyhovět přitom nebylo možné ani alternativnímu návrhu na zrušení zákazu pronajímat nemovitosti, jelikož právě obsah sjednaného nájemního vztahu (tj. doba, úplatnost, výše úplaty apod.) by mohl bez ohledu na výsledek řízení ve věci samé ovlivnit postavení jeho účastníků. Soud prvního stupně nakonec upozornil, že vznikla-li by předběžným opatřením škoda nebo jiná újma, stěžovatelka by se jí mohla domáhat vůči vedlejšímu účastníkovi podle § 77a občanského soudního řádu.

6. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který jeho usnesení potvrdil usnesením ze dne 1. března 2016 č. j. 7 Cmo 514/2014-307. Pokud stěžovatelka namítala nedostatek aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání návrhu, jde o otázku věcnou, jejíž řešení náleží řízení ve věci samé. Ohledně nepřiměřenosti předběžného opatření pak měla jen opakovat skutečnosti uváděné již v rámci řízení o jeho nařízení.

7. Odvolací soud poučil stěžovatelku o možnosti podat dovolání proti jeho usnesení, budou-li splněny podmínky podle § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka proto současně s ústavní stížností podala i dovolání, sama je ovšem přesvědčena, že v dané věci, kdy je napadeno rozhodnutí o předběžném opatření, podle § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, není její dovolání přípustné.

II.
Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly jejími argumenty ve prospěch zrušení nařízeného předběžného opatření, které považuje za nepřiměřené a nespravedlivé. Předně uvádí, že vedlejší účastník v hlavním sporu neprokázal svou aktivní legitimaci a naléhavý právní zájem na určení svého práva a v tomto směru nepředložil žádné důkazy. Podle názoru stěžovatelky bylo naopak prokázáno, že jejím akcionářem je právě vedlejší účastnice. Žalobu je tak třeba považovat za zneužití práva, jehož cílem je paralyzování stěžovatelky, čímž chce vedlejší účastník řešit svůj osobní spor s vedlejší účastnicí, která je jeho nevlastní matkou. Již z tohoto důvodu nelze považovat jeho aktivní legitimaci pro účely podání předběžného opatření za osvědčenou.

9. Předběžné opatření je podle stěžovatelky rovněž zjevně nepřiměřené, přičemž tato nepřiměřenost plynutím času více a více narůstá. Po jeho vydání měla obdržet celou řadu poptávek pronájmu, kterým však nemohla jakkoliv vyhovět, a to navzdory tomu, že právě pronájem nemovitostí je hlavním zdrojem jejích příjmů a ten se permanentně snižuje. Stěžovatelce se tak přestávají dostávat peněžní zdroje potřebné pro běžný provoz a nezbytnou údržbu a opravu jejich nemovitostí, které tím ztrácejí svou hodnotu. S ohledem na dosavadní průběh řízení (ve kterém má prokazatelně docházet k průtahům) lze navíc předpokládat, že toto řízení neskončí dříve než za několik let. V důsledku předběžného opatření jí tak vzniká škoda, která může postupem času vést až k její insolvenci. K naplnění účelu předběžného opatření by plně postačovalo, jestliže by jí bylo zakázáno zcizit předmětné nemovitosti.

10. Obecné soudy se neměly návrhem na zrušení předběžného opatření zabývat dostatečným způsobem. Jejich odůvodnění považuje stěžovatelka za nepostačující, obsahující logické rozpory a nevypořádávající se s jejími argumenty. V této souvislosti upozorňuje, že fakticky je jí znemožňováno činit právní úkony spojené s běžným obchodním stykem, kterým je v jejím případě pronájem nemovitostí.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní stížnost je přípustná, neboť, jak správně podotkla stěžovatelka, podle § 238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu není dovolání proti rozhodnutí o předběžném opatření přípustné. Ústavní soud považuje tento závěr za zřejmý a současně neshledává žádný prostor k tomu, aby Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání odlišným způsobem. Tomu ostatně odpovídá i jeho ustálená judikatura (namátkou např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014 sp. zn. 22 Cdo 3312/2014 nebo usnesení ze dne 3. prosince 2014 sp. zn. 30 Cdo 4444/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení [např. nález ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), bod 19]. Za této situace tak neexistoval důvod, aby Ústavní soud s posouzením věci vyčkal na výsledek dovolacího řízení.

12. Protože ústavní stížnost byla rovněž podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, Ústavní soud přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 76/2011 přitom zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

15. V obecné rovině platí, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření může mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, a to zvláště tehdy, omezuje-li se jím, byť dočasně, vlastnické právo (konkrétně možnost dispozice s majetkem). Posouzení podmínek pro jeho vydání je však především věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud může takovéto jejich rozhodnutí podrobit přezkumu výlučně z těch hledisek, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález sp. zn. II. ÚS 343/02]. Uvedené platí obdobně i pro přezkum rozhodnutí o návrhu na zrušení již nařízeného předběžného opatření.

16. Předmětem námitek stěžovatelky je otázka, zda byly ze strany obecných soudů správně posouzeny podmínky pro další trvání předběžného opatření v té jeho části, v níž se jí zakazuje pronajímat předmětné nemovitosti. Ústavní soud má za to, že za situace, kdy se stěžovatelka v rámci svého návrhu v podstatě omezila na konstatování možného likvidačního dopadu předběžného opatření ve vztahu k jejímu majetku, tuto hrozbu již ale dále neosvědčila, lze považovat výše shrnuté závěry obecných soudů (viz body 5 a 6 tohoto usnesení) za postačující a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jejich zrušení.

17. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje ve prospěch svých tvrzení i na některé písemnosti, které dříve neuplatnila (případně s ohledem na jejich datování ani nemohla uplatnit) v řízení před obecnými soudy, a tudíž nemohly mít význam ani pro posouzení ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jí nicméně nebrání v podání opětovného návrhu na zrušení předběžného opatření, v němž by mohla osvědčit, že jeho ponechání v platnosti v současném rozsahu dále neobstojí. Rovněž může navrhnout, aby z důvodu případné škody či jiné újmy, která by mohla v důsledku dalšího trvání předběžného opatření vzniknout a k jejíž náhradě by byl za podmínek stanovených v § 77a občanského soudního řádu povinný vedlejší účastník, soud prvního stupně vyzval vedlejšího účastníka k doplatku jistiny (§ 75b odst. 1 občanského soudního řádu) o částku, která bude odpovídat požadavku přiměřenosti.

18. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1529/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies