IV. ÚS 887/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Vebra, zastoupeného JUDr. Andreou Vojtkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Mánesova 87, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2014 č. j. 22 C 267/2012-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015 č. j. 70 Co 52/2015-102 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 3239/2015-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 31, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku postupu soudů, které mu nepřiznaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 122 500 Kč s úroky z prodlení z této částky za dobu od 27. 9. 2012 do zaplacení. Nemajetková újma měla být stěžovateli způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 341/2004, nesprávným úředním postupem v tomto řízení a omylem samosoudce. Posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 2132/11 ze dne 18. 10. 2011, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost. Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 24. 10. 2011. Žaloba v tomto řízení byla podána dne 11. 12. 2012. Obvodní soud pro Prahu 2 proto v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl z důvodu promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Na základě odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc těchto soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů zamítly žalobu stěžovatele a náležitě se vypořádaly se všemi jeho námitkami. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 25 Cdo 2905/99 nebo 30 Cdo 2387/2012; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).

Ústavní soud konstantně uvádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13), že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně civilním soudům, kterým je zde s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" navíc dán určitý prostor na jeho interpretaci. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá do úvahy jen výjimečně, a to vždy na základě konkrétních okolností jednotlivých případů. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3685/12). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za nemravnou nepovažovaly.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 nebo IV. ÚS 1615/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované obecnými soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 887/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies