II. ÚS 1205/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. P. a M. P2., oba zastoupeni JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Ambrožova 297/6, Kníničky, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2 T 133/2014-507, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 To 85/2015-558, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 Tdo 64/2016-27, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 15. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně uznáni vinnými přečinem lichvy podle ustanovení § 218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za to byli odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když u každého z nich byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a bylo jim uloženo, aby nahradili způsobenou škodu. Jako přečin lichvy posoudil okresní soud skutek, který spočíval v tom, že M. P. jako manažer obchodní společnosti KERULO, s. r. o. (jejímž jednatelem byl M. P2.) - zabývající se vyhledáváním osob, na jejichž majetek byla nařízena exekuce a hrozila dražba jejich nemovitostí - zjistil, že manželům Hartmannovým hrozí v exekuci dražba rodinného domu a pozemků. Pod příslibem, že M. P. odvrátí hrozící exekuci, uzavřeli manželé Hartmannovi jako prodávající se společností KERULO, s. r. o. jako kupujícím dvě kupní smlouvy, podle nichž manželé Hartmannovi prodali předmětné nemovitosti za celkovou částku 950.000 Kč, kterou však neobdrželi. Obchodní společnost, KERULO, s. r. o. se tak stala vlastníkem uvedených nemovitostí, jejichž tržní hodnota byla 2 mil. Kč. Stěžovatelé za manžele Hartmannovy uhradili dluhy v celkové výši 864.899 Kč. Podle těchto zjištění okresního soudu proto stěžovatelé způsobili poškozeným škodu ve výši 1.135.101 Kč a současně v této výši opatřili prospěch obchodní společnosti KERULO, s. r. o. S tímto hodnocením okresního soudu se následně ztotožnil i Krajský soud v Brně, když v záhlaví citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatelů a jejich následné dovolání bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. K těmto závěrům obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že věc vůbec neměla být posuzována prizmatem trestněprávní odpovědnosti, neboť ve svém důsledku šlo o soukromoprávní vztah. Manželé Hartmannovi nemovitosti prodali zcela dobrovolně a hrozící nebezpečí exekuce a s ní spojené dražby tím bylo odvráceno. Pokud soudy argumentují tím, že kupní cena ve výši 950.000 Kč byla příliš nízká, nezohledňují, že manželé Hartmannovi v domě bydleli i po jeho prodeji. Nelze tedy bez dalšího nekriticky přejímat závěry znalce, který určil tržní cenu nemovitostí na 2.000.000 Kč. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

6. Ústavní soud však po přezkoumání nyní projednávané věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

7. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatelů neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelů na obhajobu a soudy též přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovatelům řádně prokázána vina, resp. že by jim nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

8. K argumentaci uplatněné v nyní projednávané ústavní stížnosti musí ostatně Ústavní soud poznamenat, že stěžovatelé v podstatě jen opakují námitky, s nimiž se však obecné soudy již dostatečně vypořádaly. Nezbývá tak než konstatovat, že jednou z forem jednání, jímž lze spáchat trestný čin lichvy, je zneužití tísně, ve které se nachází poškozený, a kterou se rozumí mimořádně tíživá situace vyvolaná určitou naléhavou potřebou. Stavy, jakými je právě například tíseň či nezkušenost, totiž vážně omezují poškozeného ve svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň ho činí přístupným i takovým majetkovým dispozicím, které jsou pro něj krajně nevýhodné a ke kterým by jinak, pokud by své rozhodnutí nečinil pod tlakem situace nebo pokud by měl dostatek informací, nepřikročil. Ke spáchání trestného činu lichvy proto není nutné, aby jeho pachatelé působili na vůli poškozeného výhrůžkami, nátlakem, násilím či jiným aktivním jednáním. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti neuvádí nic, čím by tyto závěry obecných soudů jakkoliv zpochybnili.

9. Obstát nemůže ani námitka týkající se skutečné hodnoty nemovitostí, které byly předmětem uzavřených kupních smluv. Pro závěr, že jejich tržní cena byla 2 mil. Kč, měly soudy náležitý podklad ve znaleckém posudku. O přiměřenosti takto stanovené ceny ostatně svědčí i to, že sami stěžovatelé předmětné nemovitosti nabízeli synovi poškozených k odkoupení za částku 2.100.000 Kč, když nadto v dražební vyhlášce byla jako obvyklá cena předmětných nemovitostí uvedena dokonce částka 2,5 mil. Kč.

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

11. Za této situace již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1205/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies