II. ÚS 1355/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Cveka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 As 220/2015-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 29. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada vázanosti veřejné moci zákonem ve smyslu čl. 2 odstavec 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, odbor dopravně-správních činností ze dne 16. 1. 2013, č. j. SMO/019788/13/DSČ/Jaš, uznán vinným tím, že dne 22. 9. 2012 při řízení motorového vozidla překročil nejvýše povolenou rychlost jízdy v obci o 40 km/hod, neměl při řízení vozidla při sobě řidičský průkaz, a dne 7. 11. 2012 při řízení motorového vozidla překročil nejvýše povolenou rychlost v obci o méně než 20 km. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 7.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 6. 5. 2013 byl stěžovatel podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") snížen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzeno a odvolání stěžovatele zamítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu žalobou, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 58 A 34/2013-46, tak, že ji zamítl. Následnou kasační stížnost zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší správní soud, který nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že správní orgány měly správně doručovat předvolání k jednání substitutovi zmocněnce stěžovatele a nikoliv přímo zmocněnci stěžovatele.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že není přiléhavé na věc aplikovat judikaturu dopadající na právní poměry advokátů a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jak to v napadeném rozhodnutí učinil Nejvyšší správní soud. Zatímco totiž v řízení podle správního řádu může zmocněnec k zastupování účastníka zmocnit další osobu, v soudním řádu správním takové oprávnění zmocněnce absentuje. Je-li proto v řízení podle s. ř. s. zmocněna zmocněncem další osoba k zastupování účastníka, musí být postupováno podle speciálního právního předpisu, zpravidla zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), který umožňuje advokátovi nechat se zastoupit koncipientem či zaměstnancem, tedy procesním substitutem. Oproti tomu správní řád přímo připouští, aby si zástupce zvolil dalšího zástupce, který namísto něj bude jménem účastníka jednat. Úprava v s. ř. s. je proto zásadně odlišná. Správní řád totiž oproti s. ř. s. přímo připouští delegaci zastoupení a tuto nijak neomezuje. Nelze tak z ničeho dovozovat, že tato delegace se nevztahuje na právo přijímat písemnosti. Podle stěžovatele udělení substituce logicky v sobě obsahuje předpoklad a záměr zmocněnce, že substitut se bude v řízení věci zmocnitele (tedy stěžovatele) věnovat a že aktivní ve věci proto bude právě substitut a nikoliv zmocněnec. Nepřisvědčil-li ani Nejvyšší správní soud právě předestřenému výkladu stěžovatele, odepřel mu tak jeho právo na právní pomoc v řízení před orgány veřejné moci zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.

4. Stěžovatel dále tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení, konkrétně zásada in dubio pro reo, neboť stěžovatel byl uznán vinným z přestupku, k němuž mělo dojít dne 7. 11. 2012, aniž by však byly pro takovýto závěr dány objektivní spolehlivé důkazy - omezení rychlosti dané dopravní značkou bylo totiž kontrolováno jen na začátku měření a nebylo prokázáno, zda zde značka byla i v průběhu měření, kdy měl stěžovatel daný přestupek spáchat.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (resp. též správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil.

7. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že použitá argumentace představuje de facto pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (nicméně zcela nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí však Ústavní soud konstatuje, že v přezkoumávané věci neshledal žádný exces, libovůli či jiný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, který by dosahoval intenzity protiústavnosti, což teprve by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel se totiž uplatněnou stížnostní argumentací poněkud míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

8. Nejvyšší správní soud přitom v návaznosti na jím přezkoumávaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě přehledně vysvětlil vztahy mezi zmocnitelem (tzn. stěžovatelem), zmocněncem stěžovatele (společností Fleet Control s.r.o.) a zástupcem zmocněnce (P. Kocourkem). Oba soudy přitom správně dovodily, že není možné bez dalšího substituovat zastoupení jako takové a zástupcem stěžovatele tedy byla společnost Fleet Control, s. r. o., které muselo být také doručováno. Ostatně i stěžovatelem zmiňovaný zákon o advokacii v rámci substitučního oprávnění rozlišuje, kdo klienta může zastupovat a v jakém rozsahu (zda se jedná o zastoupení pro jednotlivé úkony nebo skupinu úkonů anebo vedení celého případu).

9. Tvrdí-li stěžovatel, že se přestupku, jenž je datován k 7. 11. 2012, nemohl dopustit, neboť se v daném místě nenacházela příslušná dopravní značka omezující rychlost jízdy, tak rovněž Ústavní soud stejně jako správní soudy toto tvrzení stěžovatele hodnotí jako značně účelové. Jednak tuto okolnost stěžovatel nenamítal bezprostředně po spáchání přestupku, ale až s velkým časovým odstupem, jednak stěžovatel ani nenaznačuje okolnosti, proč by zde značka v průběhu měření neměla být, když zároveň netvrdí (i vzhledem k tomu, že se jedná o místo blízko školy), že by zde značka nebyla ani před začátkem, ani po skončení měření.

10. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena tvrzená základní práva, neboť řízení před Nejvyšším správním soudem i jím vyslovené právní závěry Ústavní soud neshledal protiústavními. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

11. Stěžovatel požaduje rovněž přiznání náhrady nákladů řízení, které vyčísluje jako náklady zastoupení třemi úkony právní služby v celkové výši 6.800 Kč. Podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však platí, že přiznat náhradu nákladů zastoupení lze pouze tehdy, "nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta". S ohledem na výsledek tohoto řízení proto Ústavní soud již o tomto uplatněném nároku samostatně nerozhodoval, neboť závěr, že tomuto nároku nemůže být vyhověno, plyne přímo ze zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1355/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies