I. ÚS 1808/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. D. F., zastoupený Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 633/4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2016 č. j. 5 Co 453/2016-165 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 18. ledna 2016 č. j. 1 Nc 249/2014-136, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. června 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva nezletilého dítěte a stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále navrhoval, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby se podle § 39 zákona o Ústavním soudu neřídil pořadím, v němž mu návrh došel.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Písku usnesením ze dne 18. ledna 2016 č. j. 1 Nc 249/2014-136 návrh na vyslovení toho, že Okresní soud v Písku je ve věci péče o nezletilou dceru místně nepříslušným, zamítl. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. dubna 2016 č. j. 5 Co 453/2016-165 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho přesvědčení tato věc "vybočuje" z běžného rámce řízení soudů ve věci místní příslušnosti. Okresní soud v Písku nejdříve dvakrát po sobě rozhodl o své místní nepříslušnosti s tím, že v rozhodné době stěžovatel souhlas se změnou trvalého bydliště nezletilé dcery (do Písku) neudělil. Naopak Krajský soud v Českých Budějovicích dvakrát vytýkal soudu prvního stupně to, že má doplnit dokazování. Soud prvního stupně sice provedl dne 18. ledna 2016 dokazování v rámci jiného soudního roku, avšak dokazování podle zrušovacího usnesení odvolacího soudu nedoplnil (neprovedl výslechy) a relevantní důkazy předložil toliko stěžovatel. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé, neopírající se o žádné zákonné důvody a postavené na tom, že nezletilá dcera bydlí s matkou v Písku a toto je třeba respektovat. Stěžovatel namítá, že nebylo zkoumáno zákonné kritérium dohody či absence dohody o změně trvalého bydliště a odvolacím soudem nařízené výslechy provedeny nebyly. Pochybení odvolacího soudu stěžovatel spatřuje v porušení zásady dvojinstančnosti řízení tím, že vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by účastníky řízení předem upozornil, že má na věc zásadně jiný právní názor než soud prvního stupně a neumožnil k tomu navrhnout či provést důkazy. Ve věci rozhodující soudy tak podle názoru stěžovatele postupovaly nesprávně a nestandardně, v rozporu se svými předchozími rozhodnutími a dosavadní judikaturou.

4. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu a dospěl k závěru, že k pochybením, která stěžovatel namítá, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 467 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "z. ř. s."), je pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé příslušný obecný soud nezletilého dítěte. Podle § 4 odst. 2 z. ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. Podle ustanovení § 5 z. ř. s., změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.

7. V usnesení ze dne 15. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1210/14 se Ústavní soud ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 1510/2013-557, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení, přičemž Nejvyšší soud zcela zřetelně vysvětlil, proč je nutno vycházet především z místa bydliště dítěte a je nutno zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu.

8. Z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že nezletilá byla odevzdána na základě předběžného opatření ze dne 24. října 2014 do péče matky a s matkou dlouhodobě pobývá v Písku, je zde přítomen i orgán sociálně právní ochrany dětí a tento orgán může s plnou znalostí věci bezprostředně hodnotit osobní poměry dítěte i matky a nelze pominout ani otázku hospodárnosti a ekonomiky řízení. Proto soud přehodnotil svá předchozí rozhodnutí ve věci. S těmito závěry a odůvodněním se zcela ztotožnil též odvolací soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že při neexistenci (neprokázání) dohody rodičů ani soudního rozhodnutí o bydlišti dítěte nezbývá, než vycházet z jiných skutečností, které jsou pro toto rozhodování určující, když za takovou okolnost je nutno považovat faktické přestěhování dítěte s matkou do Písku.

9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud ověřil, že se oba ve věci rozhodující soudy danou věcí řádně zabývaly, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, má Ústavní soud za to, že soudy se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci vypořádaly pečlivě a adekvátně vymezily nezbytnou podmínku v podobě zájmu nezletilé, což je ostatně patrné z výše uvedené stručné rekapitulace.

10. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. K námitce stěžovatele, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností, neshledal v postupu tohoto soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269).

11. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V posuzovaném případě ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.

12. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji a tomuto návrhu tak vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1808/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies