I. ÚS 1641/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pála Kolomana, zastoupeného JUDr. Ronaldem Němcem, advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5033/2015-108, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2015 č. j. 61 Co 235/2015-87 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 3. 2015 č. j. 12 C 259/2014-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel od svého zaměstnavatele dne 31. 10. 2013 převzal výpověď z pracovního poměru (dále "první výpověď"), a to z důvodu vymezeného v § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákoník práce"), tedy pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti. Stěžovatel s touto výpovědí nicméně nesouhlasil, neboť měl za to, že pro daný důvod nemůže být propuštěn, protože zdravotní způsobilost pozbyl v důsledku pracovního úrazu. Proto zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším přidělování práce, a k Okresnímu soudu v Karlových Varech podal žalobu na určení neplatnosti této výpovědi. V ní navíc napadl i absenci data vystavení výpovědi (na listině chybělo vytištěné datum vystavení, uvedeno bylo toliko stěžovatelem ručně dopsané datum převzetí).

2. V reakci na žalobu stěžovatele zaměstnavatel stěžovateli zaslal dne 21. 11. 2013 výpověď z pracovního poměru, jejíž text byl téměř totožný s textem první výpovědi a na níž bylo vytištěné datum 21. 11. 2013 (dále "druhá výpověď"), spolu s dopisem, jímž mu sdělil, že výpověď převzatou stěžovatelem dne 31. 10. 2013 považuje za platnou. Druhá výpověď byla stěžovateli doručena 25. 11. 2013. Tuto druhou výpověď stěžovatel žalobou zprvu nenapadl, neboť ji považoval toliko za doplnění (dodatek k) výpovědi první. Když pak v reakci na tvrzení zaměstnavatele, že jde o druhou výpověď, které, jak tvrdí stěžovatel, zaslechl až o půl roku později před jednací síní, Okresnímu soudu v Karlových Varech v srpnu 2014 podal návrh na rozšíření původní žaloby, tak byl tento odmítnut.

3. V říjnu 2014 Okresní soud v Karlových Varech pravomocným rozsudkem určil, že první výpověď je neplatná z důvodu neuvedení příčiny ztráty pracovní způsobilosti stěžovatele v jejím textu či v lékařském posudku, na nějž se text odvolává [a tedy nemožnosti určit, zda byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. d) či podle § 52 písm. e) zákoníku práce]. Stěžovatel se proto obrátil na zaměstnavatele s žádostí o vyplacení náhrady mzdy, která mu od 1. 1. 2014 nebyla vyplácena, a o přidělování práce. Na tuto žádost zaměstnavatel reagoval sdělením, že stěžovateli byla platně dána druhá výpověď, jeho pracovní poměr tak skončil ke dni 31. 1. 2014, a vyplacením náhrady mzdy za leden 2014. Stěžovatel tedy podal žalobu, jíž se domáhal zaplacení náhrady mzdy za období od února 2014 do listopadu 2014. Tuto žalobu Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24. 3. 2015 č. j. 12 C 259/2014-57 zamítl s odůvodněním, že za situace, kdy stěžovatel v zákonné lhůtě nepodal žalobu na určení neplatnosti druhé výpovědi, je tato platná a nelze se tedy domáhat náhrady mzdy za období, kdy stěžovatel již nebyl zaměstnán. Krajský soud v Plzni rozhodnutí prvostupňového soudu rozsudkem ze dne 17. 6. 2015 č. j. 61 Co 235/2015-87 potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 5033/2015-108 odmítl.

4. Proti těmto třem posledně zmíněným rozhodnutím stěžovatel podal ústavní stížnost.

5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (právo na práci). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že 1) soudy za shora uvedených okolností nedospěly k závěru o neplatnosti druhé výpovědi z pracovního poměru, ačkoliv je právně a logicky nemožné dát druhou a další výpověď ze stejného důvodu, neboť, analogicky, nelze opakovaně odstoupit od smlouvy, aniž by mezitím došlo ke zpětvzetí předchozího odstoupení, a nelze též připustit šikanózní praxi, kdy by zaměstnavatel zaměstnanci pravidelně dával výpověď z téhož důvodu a nutil jej se jí soudně (tj. finančně náročnou cestou) pravidelně bránit; 2) obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel si byl vědom existence druhé výpovědi, aniž by tento závěr měl oporu v provedeném dokazování. K prvému ještě stěžovatel podotýká, že podá-li zaměstnanec k soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nemůže být příjemcem dávek státní sociální podpory. Měl-li by tedy za této situace opakovaně hradit soudní poplatky a jiné náklady spojené s opakovaným podáváním žaloby na určení neplatnosti výpovědi dané z téhož důvodu, znamenalo by to pro něj přinejmenším ekonomickou likvidaci.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížností a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě Ústavní soud však žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu neshledal.

9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěrem obecných soudů, že si měl být vědom, že druhá výpověď je samostatným právním úkonem (jednáním), a měl ji tedy, považoval-li ji za neplatnou, též včas napadnout žalobou. V ústavní stížnosti stěžovatel především argumentuje, že takový požadavek by v konečném důsledku mohl znamenat nepřiměřenou (finanční) zátěž zaměstnanců. Především je však nutno zdůraznit, že stěžovatel ústavní stížností nenapadá rozhodnutí soudu o nepřipuštění rozšíření původní žaloby či případné rozhodnutí o odmítnutí žaloby na neplatnost druhé výpovědi pro její opožděnost, nýbrž napadá rozhodnutí, která mu, vycházejíce ze skutečnosti, že platnost druhé výpovědi nebyla de iure zpochybněna, nepřiznávají právo na náhradu mzdy. Jeho argumentace soustředící se na problematiku (ne)platnosti druhé výpovědi je tedy v tomto směru zcela mimoběžná, neboť v řízení o doplacení mzdy není možno řešit otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru. Tím spíše, že stěžovatel již v roce 2014 provedl neúspěšný pokus o soudní zneplatnění sporné druhé výpovědi, který však "nedotáhl" do konce. Napadená rozhodnutí nadto obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nelze nic vytknout.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

11. Toliko na okraj Ústavní soud podotýká, že na ekonomickou situaci osob, jež podaly žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, zákonodárce pamatoval v ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanoví, že zaměstnavateli může být uloženo, aby ještě před vydáním rozhodnutí o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zaměstnanci poskytl alespoň část pracovní odměny.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1641/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies