I. ÚS 438/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve VV Praha - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Vojtěchem Kolaříkem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, č. j. 56 T 8/2009-14359, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 4 To 55/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 4 Tdo 1209/2015-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých lidských práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014 č. j. 56 T 8/2009-14359 byl stěžovatel shledán vinným za rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 400 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce 3 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let. Tímto rozsudkem byl zároveň zrušen výrok o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 24 T 142/2010.


3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. 4 To 55/2014 rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výrocích o vině u některých bodů napadeného rozhodnutí (body 1-7 a 9-46) a v celém výroku o trestu, přičemž stěžovateli byl nově uloženým společným souhrnným trestem trest odnětí svobody v trvání 8 roků, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let a peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 400 Kč bez uložení náhradního trestu odnětí svobody vzhledem k tomu, že peněžitý trest byl již stěžovatelem vykonán.

4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014 č. j. 56 T 8/2009-14359 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2014 sp. zn. 4 To 55/2014 bylo usnesením Nejvyššího soudu dne 14. 10. 2015 č. j. 4 Tdo 1209/2015-123 odmítnuto.

5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při ukládání trestu zcela opominuly skutečnost, že stěžovateli dříve uložený peněžitý trest byl ke dni 17. 4. 2012 již zcela vykonán, uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let byl vykonán z větší části (zbývalo 13 dní). Tyto skutečnosti Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud dle tvrzení stěžovatele při ukládání souhrnného, resp. společného souhrnného trestu zcela opominuly, a to k jeho tíži, v čemž stěžovatel shledává porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu toliko v tom, že Městský soud v Praze nepřihlédl ke skutečnosti, že dříve uložený peněžitý trest byl stěžovatelem vykonán. Jeho pochybení však napravil odvolací soud, který k uvedenému tvrzení již přihlédl, neboť vedle peněžitého trestu nestanovil žádný náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Vrchní soud v Praze uvedl, že náhradní trest odnětí svobody nestanovuje právě s ohledem na již vykonaný trest peněžitý (str. 33 napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze). Tvrzení stěžovatele, že náhradní trest odnětí svobody byl uložen i odvolacím soudem, se tak nezakládá na pravdě.

10. Námitka stěžovatele týkající se převzetí trestu zákazu činnosti (zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let) do výroků o trestech v rozhodnutí soudů vyšších instancí je taktéž bezpředmětná. Souhrnný trest má být reakcí na všechny sbíhající se trestné činy. V posuzovaném případě byl jedním ze sbíhajících se trestných činů i přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, jehož postih formou trestu zákazu činnosti je zcela běžný a logický. Skutečnost, že daný trest byl z větší části již vykonán, je důvodem pro započítání trestu podle § 92 odst. 2 trestního zákoníku. O započítání trestu však rozhoduje předseda senátu samostatným usnesením (srov. § 334 odst. 1 trestního řádu), nikoli tedy již při samotném vyměřování trestu.

11. Ústavní soud souhrnně konstatuje, že z ústavněprávní perspektivy nemá napadeným rozhodnutím obecných soudů co vytknout, neboli stěžovatelem uváděné výhrady proti těmto rozhodnutím nedosahují ústavněprávní relevance. Zejména je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o trestu náleží obecným soudům a Ústavní soud do jejich posouzení, co do přiměřenosti trestu, zásadně není oprávněn zasahovat, leda v případech vskutku extrémního vybočení z relevantních zákonných pravidel (srov. nález sp zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09). Žádné takové extrémní pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě Ústavní soud neshledal.

12. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 438/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies