I. ÚS 1527/16

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Mysliveckého sdružení Věžovatá Pláně - Poluška, se sídlem Věžovatá Pláně, právně zastoupené Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. června 2015 č. j. 5 C 176/2014-251, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2015 č. j. 8 Co 1413/2015-268 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016 č. j. 28 Cdo 5134/2015-295, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2015 č. j. 8 Co 1413/2015-268 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 6. 2015 č. j. 5 C 176/2014-251, kterým bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na přiznání osvobození od placení soudních poplatků z odvolání se zamítá. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který svým usnesením ze dne 12. 4. 2016 č. j. 28 Cdo 5134/2015-295 rozhodl tak, že se dovolání odmítá.

Stěžovatel v návrhu uvedl, že soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že učinil potřebné kroky pro to, aby byly zjištěny majetkové poměry stěžovatele. Dále uvedl, že není na soudu, aby aktivně zjišťoval, zda jsou u stěžovatele dány podmínky pro jeho osvobození od placení soudního poplatku. Soud druhého stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že je na stěžovateli, aby si v rámci své činnosti a hospodaření prostřednictvím svých členů zajistil takové podmínky, aby mohl poplatkové povinnosti dostát. Soud dovolací své rozhodnutí odůvodnil tak, že dovolání proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích není přípustné.

Stěžovatel vytýká soudu prvního stupně především tu skutečnost, že považoval-li soud žádost stěžovatele za neúplnou, měl postupovat dle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a vyzvat stěžovatele k opravě nebo doplnění jejího podání. Argumentaci odvolacího soudu považuje stěžovatel za nesprávnou v tom smyslu, že svým potvrzujícím usnesením vylučuje každého z žádosti o osvobození od placení soudních poplatků. Důvodem je především ta skutečnost, že každý, kdo žádá o osvobození od soudních poplatků, má možnosti zajistit si takové podmínky, aby mohl své poplatkové povinnosti dostát. Stejným způsobem argumentoval i soud dovolací. Tímto však podle stěžovatele dochází k eliminaci smyslu žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tvrdí, že soudy všech stupňů nesprávně vyhodnotily své povinnosti stran poučovací povinnosti účastníků a nesprávně vyhodnotily smysl ustanovení žádosti o osvobození od placení soudního poplatku. Tímto jednáním soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 773/12, ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3135/14, ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Stěžovatel ve svém návrhu nezpochybňuje, že k prokázání svých majetkových poměrů byl ze strany nalézacího soudu vyzván. To také učinil. Nicméně soud prvního stupně nepovažoval prokázání majetkových poměrů za natolik určité, aby na jeho základě bylo lze přistoupit k osvobození od soudních poplatků. V souvislosti s uvedeným soud prvního stupně poukázal na to, že majetkové poměry stěžovatele nebyly v části uvedeny pravdivě (zamlčení existence nemovitého majetku) a v části průkazně (nedoložení příjmů a výdajů sdružení).

Odvolací soud zcela správně uvedl, že stěžovatel vystupuje jako občanské sdružení, které hospodaří se svým rozpočtem, a je pouze a jedině na něm, jakým způsobem bude svoji činnost financovat. Dovedeno k závěrům ad absurdum, bylo by lze využívat formu občanského sdružení k vedení různých soudních sporů, přičemž náklady s tím spojené by nedůvodně nesl stát. Účelem osvobození od soudních poplatků je umožnit sociálně slabým účastníkům řízení ochranu jejich práv. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že členové občanského sdružení dotují každoročně jeho činnost desítkami tisíc korun. Není tedy důvodu se domnívat, že částka 2 000 Kč je pro sdružení, resp. jeho členy, natolik závratná, že by její uhrazení znamenalo zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Z ústavněprávního hlediska nevidí Ústavní soud vadu, jež by mohl obecným soudům vytknout.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1527/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies