IV. ÚS 3459/15

21. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2015 č. j. 23 Co 288/2015-725, 23 Co 289/2015, 23 Co 290/2015, 23 Co 291/2015, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 29. května 2015 č. j. 0 P 300/2012-673, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 16. července 2015 č. j. 3 P 300/2012-686 a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 29. července 2015 č. j. 3 P 300/2012-696, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 11. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Usnesením Okresního soudu v Benešově č. j. 0 P 300/2012-673 ze dne 29. 5. 2015 byla stěžovateli pod bodem I výroku uložena pokuta ve výši 8 000 Kč, za řádně neuskutečněné styky matky s nezletilým P., splatná ve dvou splátkách, pod bodem II výroku byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 24. 4. 2015 a pod bodem III byla stěžovateli uložena povinnost nahradit matce náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč.

Usnesením Okresního soudu v Benešově č. j. 3 P 300/2012-686 ze dne 16. 7. 2015 byla rodičům uložena účast na rodinné terapii. Usnesením Okresního soudu v Benešově č. j. 3 P 300/2012-696 ze dne 29. 7. 2015 byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, dle něhož se do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé styk nezletilých s matkou neupravuje. K odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 288/2015-725, 23 Co 289/2015, 23 Co 290/2015, 23 Co 291/2015 ze dne 26. 8. 2015 bylo usnesení soudu prvního stupně č. l. 673 změněno ve výroku I tak, že byla stěžovateli za neuskutečněné styky s nezletilým v době od 17. 3. 2014 do 30. 11. 2014 uložena pokuta 5 000 Kč s rozložením platby do dvou splátek. V ostatním bylo toto usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, stejně jako usnesení č. l. 696.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a je toho názoru, že tyto vystavěly své rozhodnutí pouze na obecně platném faktu, že osoba mající děti v péči, je povinna tyto ke styku nejen předat, ale také je na styk řádně připravit. Obecné soudy podle stěžovatele nevzaly do úvahy všechny okolnosti případu, kvůli nimž styk nezletilých s matkou neprobíhal. Stěžovatel je toho názoru, že v soudním řízení prokázal, že matka opakovaně v průběhu styku nezvládla péči o nezletilé. Dvakrát zcela rezignovala na bezpečnost dětí a umožnila jim opuštění své domácnosti a následnou dopravu zpět k otci po frekventované silnici. Pokud se týká ostatních styků, bylo podle stěžovatele prokázáno, že matka si nezletilého ke styku nepřevzala. Obecné soudy nijak nehodnotily důvody nepřevzetí.

Stěžovatel poukazuje na to, že se dostává do neřešitelné situace, neboť nezletilé děti zaujímají vlastní negativní postoj vůči matce. Po dobu celého opatrovnického sporu je žádný odborník, opatrovník ani soud nedokázali motivovat ke změně jejich postojů, kdy bohužel právě naopak nucené realizace styku dovedly nezletilé k odmítavému postoji vůči matce, přirozenému umocnění ochranářského postoje vůči otci a tím i další progresi negace vůči matce. To všechno by měl stěžovatel dokázat sám zvrátit blíže nespecifikovatelnou "správnou motivací nezletilých ke styku s matkou". On však nedisponuje legálními prostředky, jak zvrátit jednání, vůli a rozhodování nezletilých dětí.

Obecné soudy opomněly podle stěžovatele ve svých rozhodnutích zohlednit ten fakt, že úprava styku nezletilých s matkou dlouhodobě nefunguje a že i samotná matka podala návrh na výkon rozhodnutí pro několikaměsíční neproběhlé styky. Úprava styku provedená soudy je ryze formální, bez respektu k ochraně práv nezletilých dětí. Vyhledání viníka v podobě osoby, jíž svědčí právo péče, považuje stěžovatel za přílišný formalismus. Není od věci uvést, že i sám opatrovník nezletilých v řízení před soudem prvního stupně v závěrečném návrhu uváděl, že nepovažuje uložení pokuty stěžovateli za nejvhodnější řešení a sám ho spatřoval v nové úpravě styku matky s nezletilými. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3765/11.

Dále stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že obecné soudy zamítly jeho návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byl předběžně upraven styk nezletilých s matkou, a to do pravomocného rozhodnutí soudu. Důvodem má být především ta skutečnost, že současné nastavení styku je nežádoucí a ve svém důsledku prohlubující nešťastný osud všech účastníků. Přitom samy obecné soudy připouštějí, že stávající úprava je nefunkční a toliko formální. Obdobně se stěžovatel vyjadřuje k uložení povinnosti rodičů k účasti na rodinné terapii. Opatrovnické řízení je vedeno již mnoho let, a i kdyby šlo připustit, že na počátku, či v průběhu byla situace terapiemi řešitelná, je očividné, že po letech řízení se jedná o nástroj neefektivní.

Z výše vyložených důvodů je stěžovatel toho názoru, že obecné soudy svým rozhodnutím zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že ústřední námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s uložením pokuty za to, že řádně nepřipravil nezletilého syna P. na styk s matkou. Jak z ústavní stížnosti, tak i z napadených rozhodnutí vyplývá, že vztahy, ať již mezi rodiči navzájem, či mezi matkou a nezletilými dětmi, jsou více než problematické. Za této situace je pro obecné soudy velmi obtížné dospět k rozhodnutí, které by bylo lze považovat za správné či spravedlivé. Nelze přehlížet, že se předmětné rozhodnutí dotýká velmi citlivého přediva rodičovských vazeb, a jakékoliv zásahy zvenčí, tedy ze strany soudu, jsou ve svém instrumentáriu značně omezeny. Na to ostatně poukázal i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11, na který stěžovatel sám odkazuje.

Obdobnou problematikou, tedy ukládáním peněžních sankcí za nepřipravení dítěte na styk s rodičem, se Ústavní soud v minulosti již zabýval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14, v němž dospěl k závěru, že "Výchovné působení rodiče na dítě, a to i ve smyslu rozhodnutí soudu o výchově, nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte"). Ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte je proto i v posuzovaném případě nezbytné, aby obecné soudy reflektovaly názory dítěte.". Z výše uvedeného se podává, že obecné soudy by při hodnocení obdobných případů mají mimo jiné zohlednit též vůli nezletilých dětí. Nicméně to neznamená, že by vůle nezletilých měla být základním či snad jediným hlediskem, jímž se obecné soudy ve své činnosti řídí. Stále by se mělo jednat "jen" o jednu z okolností případu, která má vliv na celkové zhodnocení věci.

Je sice pravdou, že institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, nicméně z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte měl být faktorem, jenž v konečném výsledku vždy převáží nad rodičovskou autoritou. Jinými slovy řečeno, v rámci výchovy dítěte je nanejvýš vhodné přihlížet k vůli nezletilého dítěte, ovšem toto přihlížení musí mít svoji racionální mez. Váha, jež je třeba v tom kterém případě, vůli nezletilého přiřadit, musí odpovídat míře psychosociálního rozvoje jeho osobnosti.

V předmětném případě měly být styky s matkou realizovány v průběhu roku 2014, tedy v době, kdy nezletilému P. bylo osm let. V tomto věku osobnost dítěte není rozvinuta natolik, aby bylo možno ponechat na jeho volné úvaze, zda se se svojí matkou uvidí či nikoliv. Stejně jako nelze ponechat na vůli osmiletého dítěte, zda bude chodit do školy, nelze na ní ponechat ani to, zda se bude či nebude účastnit styku se svojí matkou. Ve své podstatě zde nejde ani tak o to, že byl tento styk nařízen soudem (pochopení významu soudního rozhodnutí nelze od osmiletého dítěte očekávat), ale o to, že mu to vysvětlí a nařídí osoba, jíž byl nezletilý svěřen do výchovy. Jiná situace nastává v případě nezletilé sestry K., na níž lze již zřejmě aplikovat závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14.

Napadá-li stěžovatel i ta usnesení obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na předběžné opatření, nebo jimiž byla rodičům nezletilých uložena rodinná terapie, nezbývá než odkázat na již shora uvedené. Instrumentárium, jímž by mohly obecné soudy zasáhnout do nefungujících mezilidských vztahů, je značně omezené. Zvláště za situace, kdy musí dbát práv obou rodičů.

Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud závěry obecných soudů za přiléhavé a z ústavněprávního hlediska zcela konformní. Ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3459/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies