I. ÚS 1055/16

22. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. ledna 2016 č. j. 15 Co 600/2015-799, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. ledna 2016, navrhoval podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. ledna 2016 č. j. 15 Co 600/2015-799. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života, na výchovu svého dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.

2. Dne 9. května 2013 podala matka nezletilých synů návrh na změnu styku, který dosud probíhal každou sudou sobotu od 9:00 hod. do 18:00 hod., jeden den o vánocích a s nezl. P. každou středu odpoledne a navrhla změnu pouze na pravidelný písemný kontakt s dětmi. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 27. srpna 2015 č. j. P 172/2008-737 v řízení o úpravu styku změnil původní úpravu styku stěžovatele s nezletilými syny tak, že stěžovatel je oprávněn se s nimi stýkat v každý sudý kalendářní týden v sobotu od 18:00 hod. do 18:45 hod. formou telefonického hovoru nebo elektronické komunikace, a to tak, že tato komunikace bude probíhat s každým z nezletilých dětí po dobu 22,5 minut. Stěžovatel je dále oprávněn se stýkat s nezletilými formou korespondenčního písemného styku, a to vždy dopisem zaslaným nezl. dětem v první lichý týden každého kalendářního měsíce, s tím, že nezletilí zašlou stěžovateli dopis v následný lichý kalendářní týden toho kterého měsíce.

3. Shora uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými formou telefonického hovoru nebo elektronické komunikace každý týden v neděli od 19:00 hod. do 19:20 hod. a dále formou písemné korespondence dopisem zaslaným nezl. dětem v prvním týdnu každého kalendářního měsíce.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatel má zájem se s dětmi stýkat, a to v širším rozsahu, než bylo původně stanoveno. Stěžovatel na dětech nepozoroval žádné negativní emoce a podle jeho názoru z výslechu synů vyplývá špatný vliv matky na děti, která je na styk nepřipravuje. Na podporu svých tvrzení stěžovatel ohledně nepřiměřeného omezení styku se syny odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. září 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87).

5. Ústavní soud se seznámil se spisem Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. P 172/2008, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

7. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí velmi podrobně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

9. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o výši výživného zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].

10. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že odvolací soud z těchto principů vycházel. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když obecně platí, že je v zájmu dítěte udržovat a rozvíjet citové vazby i na toho rodiče, s nímž trvale nežijí ve společné domácnosti, není možno tuto obecnou zásadu prosazovat v případě, že dítě tento kontakt odmítá a jeho nucené pokračování by mělo za následek újmu na jeho zdravotním stavu. Rozhodnutí soudu prvního stupně je postaveno na závěru, že zájem nezletilých dětí na jejich zdravém vývoji převažuje nad jejich zájmem stýkat se osobně se stěžovatelem, a jelikož je tento závěr podložen skutkovými zjištěními, považuje odvolací soud omezení styku na formu telefonickou a písemnou v tomto okamžiku za věcně správné rozhodnutí. Stěžovatel změnu chování nezletilých přičítá jednoznačně matčinu negativnímu působení na děti a jejich ovlivňování proti němu. Výsledky dokazování podle závěru odvolacího soudu dokazují, že styk se stěžovatelem, který navzdory neochotě chlapců se s ním setkávat, probíhal víceméně v souladu s předchozí úpravou, nejen že neměl pro ně žádný pozitivní přínos, ale (především v případě staršího z nich), projevil se negativně na jejich psychickém stavu, který by se v případě dalších kontaktů zhoršoval. Podle názoru odvolacího soudu pak není vhodné, aby telefonický styk probíhal sice jen každý druhý týden, ale v relativně dlouhém časovém intervalu. Vzhledem k věku dětí a aktuální úrovni jejich vztahu ke stěžovateli je pro ně telefonický rozhovor v trvání 45 minut neúměrně dlouhý a rozhodně nemůže sloužit k tomu, co je smyslem této omezující úpravy, tj. k pozvolnému obnovení normálních vzájemných kontaktů. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že telefonický kontakt bude probíhat každý týden, ale jen v kratším rozsahu, vždy v neděli večer a bez pevného určení. Způsob korespondence pak zůstal v podstatě stejný jako v rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům". Ústavní soud konstatuje, že omezení styku rodiče s dětmi na telefonický nebo písemný styk je sice mimořádným opatřením, ale v posuzovaném případě, kdy se stykem stěžovatele s dětmi soudy i znalci zabývali řadu let, je přes úsilí všech zřejmé, že děti mají k osobnímu styku se stěžovatelem odpor a vzhledem k jejich věku se jeví jako bezúčelné je k osobnímu styku s otcem nutit, neboť by to nebylo k jejich prospěchu.

12. V posuzované věci Ústavní soud tak mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

13. Za výše uvedených okolností proto nemá relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1055/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies