I. ÚS 1655/16 #2

22. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavních stížností stěžovatelů V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H., všech zastoupených Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, všech směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016 č. j. 11 Tdo 15/2016-62, Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015 č. j. 12 To 24/2015-905 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015 č. j. 51 T 11/2014-817, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Ve včasných a řádně podaných ústavních stížnostech se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejich základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, především proto, že napadená rozhodnutí obecných soudů, byť v zásadě zákonná, jsou s ohledem na souhrn všech individuálních a okolností případu zcela zjevně v rozporu se základním principem právního státu, kterým je obecný požadavek spravedlnosti jakéhokoli rozhodnutí, tím spíše rozhodnutí o vině a trestu za spáchání trestného činu.

2. Nespravedlnost napadených rozhodnutí spatřují stěžovatelé především v uloženém trestu odnětí svobody v délce osmi let a ve vyhoštění na dobu neurčitou. Byť byl v zásadě uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, tak takovýto trest je podle stěžovatelů nepřiměřeně přísný (ba dokonce drakonický), neboť neodpovídá společenské škodlivosti jednání, kterého se stěžovatelé dopustili. Stěžovatelé působili pouze v roli tzv. zahradníků, prováděli v pěstírně marihuany toliko zahradnické práce, a nacházeli se tam dosti krátkou dobu. V pěstírně byli uzamčeni a je tedy sporné, nakolik lze jejich jednání - tedy starání se o rostliny v uzavřeném objektu, kde je prakticky uvěznili skutečně významní pachatelé, lze vůbec označit za trestněprávně relevantní jednání, neboť je otázkou, zda byla vůbec dána autonomie vůle. Osoby v postavení tzv. zahradníků nemají žádnou možnost jakkoli ovlivnit, zda budou pracovat v pěstírně většího či menšího rozsahu, je zcela mimo jejich možnosti posoudit a jakkoli ovlivnit, v jakém množství a v jaké kvalitě bude konopí pěstováno. V rámci procesu nelegální výroby a distribuce drog bývají naverbováni k prostému výkonu práce. Skuteční významní pachatelé, kteří trestnou činnost vymysleli, zorganizovali a řídili, potrestáni nejsou. Společenskou škodlivost pak obecně snižuje též fakt, že marihuanu nelze dávat naroveň s tvrdými drogami. I prvoinstanční soud v dané věci byl toho názoru, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatele bylo zjevně nepřiměřeně přísné a přistoupil za použití institutu mimořádného snížení trestu k uložení trestu v délce 5 let. Odvolací soud však tento postup považoval za nezákonný a rozhodl se stěžovatelům uložit trest v délce 8 let odnětí svobody.

3. Ústavní stížnosti svým rozhodnutím ze dne 7. června 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) spojil ústavní stížnosti všech čtyř stěžovatelů původně vedené pod spisovými značkami I. ÚS 1655/16, II. ÚS 1658/16, II. ÚS 1672/16 a I. ÚS 1668/16 ke společnému řízení pod spisovou značkou I. ÚS 1655/16, protože ústavní stížnosti napadaly stejná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Podobné jsou si i v nich vznesené námitky a stěžovatelé mají i stejného zástupce. Všichni stěžovatelé argumentovali výlučně proti výši trestu odnětí svobody, pouze N. V. H. nad to zopakoval ještě své výhrady k trestu vyhoštění, které vznášel už v průběhu řízení před obecnými soudy.

4. Z ústavních stížností a napadených soudních rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 51 T 11/2014, byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byli odsouzeni shodně každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s ostrahou. Dále byli všichni odsouzeni k trestu vyhoštění z území České republiky, a to V. H. N. na dobu neurčitou a obvinění D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně na dobu 10 let. Stalo se tak na základě zjištění, že po dobu nejméně několik dní do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014 v továrním objektu bývalé mlýnice neoprávněně bez udělení licence pro pěstování konopí pro léčebné použití ve zřízené pěstírně sofistikovaně pěstovali tzv. "indoor způsobem" prošlechtěné kultivary konopí. Nejméně v postavení tzv. zahradníků dohlíželi nad plnou funkčností automatického systému osvětlení a ventilace, zajišťovali zavlažování a vykonávali permanentní zahradnické práce na rostlinách a jejich sklizeň. V prostorách pěstírny bylo nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5 gramů rostlinného materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stádiích, ze kterých bylo posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno 8.401,5 gramů čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a ze které lze vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech, přičemž takto jednali s vědomím toho, že takto pěstované rostliny rodu konopí budou sklizené a zpracované do formy tzv. marihuany, za účelem její další distribuce koncovým uživatelům, přičemž konopí je považováno za omamnou látku. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak stěžovatelé, jednak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, na podkladě odvolání státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve vztahu ke všem stěžovatelům ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a při nezměněném výroku o uložených trestech vyhoštění znovu rozhodl tak, že obviněné shodně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 let ve věznici s ostrahou. Ve svých dovoláních stěžovatelé shodně namítali, že v jejich případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku s ohledem na okolnosti případu. Tento závěr vyvozují primárně ze skutečnosti, že vykonávali pouze roli tzv. "zahradníka", což je postavení, z něhož pachateli zpravidla neplynou zásadní zisky, který je v hierarchii pachatelů ve vztahu závislosti, resp. podřízenosti, nic neorganizuje a většinou ani nemá povědomí o tom, jak se výsledná nedovolená látka koncovým uživatelům distribuuje. Obviněný N. V. H. nadto namítal, že mu byl nepřípustně uložen trest vyhoštění. Poukazuje, že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému pobytu, navíc zde má i syna, který je občanem České republiky. Za situace, kdy se na území České republiky nachází již 23 let je zjevné, že zde má vytvořeno sociální zázemí. Je-li navíc otcem občana České republiky, bylo by uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin.

5. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení dospěl k závěru, že § 58 odst. 1 trestního zákoníku zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to: a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že: b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody - a to s ohledem na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že: c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně, což znamená, že musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Okolnosti zmiňované nalézacím soudem jsou polehčujícími okolnostmi, které lze označit za běžně se vyskytující, které nijak nevybočují z obvyklého rámce srovnatelných případů. Nejvyšší soud odkázal na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněných i množství zajištěné psychotropní látky a konstatoval, že v současné době, kdy trestná činnost spočívající v ilegálním pěstování marihuany v tzv. indoor velkokapacitních pěstírnách je nadále na vzestupu, neodůvodněná shovívavost vůči jejím pachatelům není namístě. V tomto ohledu současně zdůraznil, že v daném případě se i podle závěrů Kriminalistického ústavu Praha jednalo o největší odhalenou pěstírnu co do množství zajištěných rostlin konopí, hnojiv a množství elektrotechnického zařízení. Ani fakt, že obvinění v rámci organizované skupiny vykonávali funkci pouhých "zahradníků" není natolik zásadní, aby odůvodnil mimořádný postup podle ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 - § 39 trestního zákoníku. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněných pro účely výkonu trestů odnětí svobody, když v tomto směru k části uplatněné argumentace obviněných, v níž vytkli jejich podřadnější pozici tzv. "zahradníků" v rámci struktury trestné činnosti, jakož i polehčující okolnosti a jejich osobní poměry, odvolací soud uvedl, že tyto skutečnosti též promítl do výroku o jejich zařazení pro výkon trestu podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a nikoli do věznice se zvýšenou ostrahou.

6. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami proti trestu vyhoštění u všech dovolatelů, pro řízení před Ústavním soudem je pak relevantní ta část, jíž se zabýval tímto trestem ve vztahu ke stěžovateli N. V. H., který jediný namítal výhrady proti tomuto trestu i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud shrnul, že se jedná o občana Vietnamské socialistické republiky, který v České republice žije již od roku 1992. Má sice v České republice od 14. 4. 2003 povolení k trvalému pobytu, jehož platnost byla prodloužena do 10. 4. 2023, není však fixován na žádné konkrétní místo pobytu v České republice. Stěžovatel má sice na území České republiky syna, který získal státní občanství České republiky, tento je však již zletilý a od 7. třídy základní školy bydlí od svého otce odděleně a ten jej pouze nepravidelně navštěvoval. Taktéž pobyt stěžovatele na území České republiky byl v posledních třech letech minimální, od 15. 1. 2011 do 16. 3. 2013 a od 20. 1. 2014 do 23. 3. 2014 pobýval z důvodu své léčby ve Vietnamu, zatímco jeho manželka měla pobývat na území České republiky. Evidentně tedy se svou rodinou dlouhodobě nežil ve společné domácnosti, jejich vztahy byly víceméně formální, když po více než dva roky nebyli v žádném osobním kontaktu. Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že obviněný dlouhodobě nemá v České republice stálé zaměstnání. Absence pracovního a sociálního zázemí tak v budoucnu představuje riziko opětovného páchání trestné činnosti na území České republiky.

7. Ústavní soud shledal ústavní stížnost všech stěžovatelů zjevně neopodstatněnou.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Obecné soudy velmi přesvědčivě odůvodnily uložený trest vyhoštění a zabývaly se dostatečně i výší uloženého trestu odnětí svobody.

10. Závěrem se Ústavní soud musí obecně vyjádřit k stěžejní námitce stěžovatelů, že trest odnětí svobody ve výši 8 roků je zvlášť přísný. Ústavní soud souhlasí, že takový trest se jeví být skutečně velmi přísným, pokud je uložen v souvislosti s výrobou a prodejem marihuany, jejíž kriminalizace a trestní represe je v současné době ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí, jak již vysvětlil ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzování trestnosti obchodování s nimi bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to také zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění do určení trestu mimo zákonný rámec. Ústavní soud by v takové situaci mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by konkrétní sazba trestu byla zjevně disproporční ve vztahu k společenské škodlivosti daného jednání. Zákonodárce zde však musí mít značný prostor pro vlastní uvážení, neboť Ústavní soud nemůže být tím, kdo bude v každém jednotlivém případě rozhodovat o tom, zda trestní sazba stanovená v trestním zákoníku je spravedlivá a přiměřená. Tím by se z Ústavního soudu stával zákonodárce (srovnej čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit) v příkrém rozporu s principem dělby moci. Ústavní soud se nemůže vyjádřit ani k námitce, že stěžovatelé jako tzv. zahradníci byli sice drakonicky potrestání, ale skuteční organizátoři předmětné pěstírny drog nebyli odhaleni a potrestáni, neboť k posuzování efektivity činnosti policejní práce též není povolán a pokud by k ní přikročil, opět by se jednalo o vykročení z jeho pravomocí.

11. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že soud prvního stupně, odvolací soud i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelům postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejich pravomocnému odsouzení a potrestání lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy a nedošlo ani k porušení jiných základních práv stěžovatelů.

12. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1655/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies